Zlobiví hoši z Visegrádu

Kritika evropských politiků a novinářů vůči zemím Visegrádu je dlouhodobá. Soustřeďuje se především na dvě země – Maďarsko a Polsko. Jejich vůdcům se vyčítá, že jsou neliberální, autoritářští či fašizující.

Člověku s historickou pamětí může připadat poněkud zvláštní, že až do roku 1989 byly právě tyto dvě země nejvíce obdivovány za hrdinný odpor proti komunistickému jhu. Zkrátka: dokud Poláci a Maďaři zlobili ve východním bloku, byli to hrdinové, dnes jsou padouši.

Určitě nejde o náhodu. Polsko a Maďarsko dovedlo hájit své národní zájmy i v rámci sovětského bloku lépe než kdo jiný. Nicméně být „sví“ je prohřešek v každé době. Francouzský prezident Macron se nechal slyšet, že po svém zvolení s Polskem a Maďarskem zatočí. Je to výrok hodný Chruščova z roku 1956, ovšem s tím rozdílem, že ten by ho nepronesl veřejně.

Nynější napětí mezi starými a novými zeměmi EU se týká především migrační krize. Jean-Claude Juncker se zhlédl v politice cukru a biče. Vyhrožuje i slibuje sladkým hláskem. Pohrůžka, nebo úplatek mají přimět středoevropské národy k vstřícnosti.

Je zajímavé, že Juncker patří k těm, kdo vychvalovali, jaký přínos budou mít imigranti pro Evropu – zejména pro její ekonomický růst. Nyní vytýká zemím Visegrádu nedostatek solidarity. Něco tady nehraje. Pokud jsou přistěhovalci tak velkým dobrem, měl by je snad poučovat o tom, že západní země jsou s nimi solidární, když jim chtějí nacpat co nejvíce uprchlíků.

Když Victor Orbán pronesl v souvislosti s migrační krizí, že si přeje zachovat maďarský charakter Maďarska, byl ostře napaden coby fašista. I to je trochu zvláštní. Je snad fašismus přát si zachovat pražský charakter Prahy, vesnický charakter vesnice nebo lesní charakter lesů?

Tato politická „kauza“ mi asociuje banální osobní příhodu. V prodejně jistého potravinového řetězce mě před rokem zaujal název „retro debrecínka“. Zkoumal jsem, v čem spočívá u debrecínské pečeně označení „retro“ a nakonec jsem na to přišel. Všechny debrecínky, šunky, kladenky, cikánky měly podíl masa někde mezi 75 a 84 %. Retro debrecínka však měla 94 % masa.

Je to asi tak, že ve světě, kde nelze zachovat „debrecínský“ charakter debrecínky, musí být fašismem i přání zachovat maďarský charakter Maďarska. Co není tekuté a měnlivé, je pro postmoderní liberály podezřelé. Zachovávat podstatu věcí je zločin proti svobodě trhu i jedince. Možná nakonec trh vyřeší vše a my budeme mít výlety do Retro Maďarska nebo Retro Británie.

Starořecký filozof Hérakleitos prohlásil, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Jeho žák Kratylos ho opravil v tom smyslu, že do téže řeky nelze vstoupit ani jednou. Byl přesvědčen, že vše se tak rychle mění, že slova, která zůstávají neměnná, nemohou být adekvátní pro pojmenování skutečnosti. Od Kratyla se nám toho mnoho nedochovalo. Jeho současníci nám však zapsali zprávu, že Kratylos říkal, že prý vůbec není třeba mluvit a jenom hýbal prstem. Chvílemi se zdá, že současná politická situace směřuje samovolně do stavu, kdy už budeme také jenom hýbat prstem.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.