Romská otázka a česká média

Mediální expert Petr Žantovský se pokusil o to analyticky zmapovat kontroverzní téma a jeho způsob mediálního zpracování v českých médiích.

Fakt, že mezi různými veřejnými, ať odbornými, či “populárními”, vyjádřeními na téma jinakosti, xenofobie či prostě kontaktu s jinými rasami a kulturami v současnosti dominuje migrační problematika a debaty o islámu, či spíše islamismu, neznamená, že tradiční téma z obdobného, byť ne tak masového kadlubu pominulo. Romská otázka je v české přítomnosti stále přítomna, Jen se zdá, že to, co jsme dříve považovali za radikální problém, jeví se dnes ve světle oněch aktualit skoro zanedbatelně. Ale to je jen zdání. Ty hlavní obecné kvalitativní rysy nesou oba souřadné problémy víceméně stejně. Jen, jak už řečeno, v jiném měřítku.

Slova v titulku jsou uvedena ve správném logickém pořadí. Média jsou, nebo by měla být jen zrcadlem problému, nikoli jeho řešitelem, natož hybatelem či dokonce tvůrcem. Věcným problémem zde tedy je nevyřešená otázka romské minority, a teprve druhotně se můžeme zabývat tím, jak otázky týkající se Romů odrážejí naše média.

Jako v mnoha jiných případech v České republice, i zde bohužel platí, že teorie a praxe jsou od sebe na hony vzdáleny. Má to řadu konsekvencí, ale k těm nejdůležitějším patří zneužití romských témat určitými politickými silami a provázanost velké řady médií právě na tyto síly, a pak – což je obecnější problém – neblahý jev celospolečenského pokrytectví zvaný politická korektnost (1), která nám nejen brání nazývat věci tak, jaké ve skutečnosti jsou, ale tím, že věcem a jevům dáváme nové – „politicky korektní“ – označení, vyprazdňujeme jejich věcnou povahu a posouváme je ve společenských souvislostech mimo jejich spontánní a reálné pozice – k pozicím virtuálním.  V českém mediálním kontextu se to zpravidla týká právě tématu značně neuralgického – otázky romské menšiny.

Geneze “romské otázky”

Při posledním sčítání lidu v ČR se k romské národnosti přihlásilo 11 859 osob. Podle kvalifikovaných odhadů však na území ČR žije 150 000 – 300 000 příslušníků romské komunity (2). Nebudu se na tomto místě zabývat historií příchodů Rumů na české území, omezím se na konstatování, že je to proces trvající několik stovek let. Vážný problém, který by se dal shrnout pod pojem „romská otázka“ však řešíme až po listopadu 1989. Do té doby byli Romové buď zcela mimo společnost (zejména v kočovných epochách svých dějin), nebo naopak byli komunistickým systémem podřízeni všeobecné reglementaci přijatelného chování, což v zásadě znamená, že byli přinuceni usadit se v jedné lokalitě a pravidelně pracovat (3). Svoboda po roce 1989 osvobodila Romy i od těchto dvou do té doby tabuizovaných povinností a umožnila jim znovu se identifikovat s tradičnějšími způsoby svého života. K tomu ovšem do značné míry přistoupila vzrůstající kriminalita a zejména drogy, které rozrušily ustálené romské hierarchie a nabouraly identitu romského společenství a autoritu jejich vůdců. Tomu všemu přihlížela zpovzdálí majoritní společnost a tvořila si na to názor. Média se pak mohla jedině podílet na tom, jaký ten názor převážně bude. Tady ale možná více než v jiných případech platí, že média mohou uplatňovat vliv jak v pozitivním, tak v negativním smyslu, a velice často dokonce dochází k tomu, že čím více se média snaží vytvořit pozitivní obraz nějaké skutečnosti, události, osoby či společenství, tím horší – tedy právě opačný – efekt dosahují. Má to samozřejmě velice úzkou spojitost s celkovým politickým prostředím a atmosférou ve společnosti.

Mediální reflexe romské otázky

Romské etnikum bylo v minulosti mediálně tabu téměř zcela. Co se týče období tzv. reálného socialismu, tehdy vládnoucí komunistický režim víceméně nepřipouštěl žádné atypičnosti, minority, nestandardní jevy. Tak bylo z veřejného diskursu vymýceno téma zdravotně postižených (a to jak tělesně, tak duševně), jako by v rozvinutém socialismu nežili žádní vozíčkáři, nevidomí či osoby s mentálním handicapem. Vše bylo zdravé a dokonalé, nic nerušilo celistvý obrázek budovatelů zářivých zítřků. Režim to měl snadné: disponoval cenzurními prostředky. (4)

Jenomže v důsledku toho se podařilo v mentalitě tzv. většinového obyvatelstva vybudovat relativně silný a pevný řetěz předsudků vůči minoritám, včetně xenofobních postojů k odlišným etnikům, což se v 80. letech 20. století týkalo jednak vietnamského etnika (Vietnamci byli tehdy do ČSSR dováženi na manuální práce), tak především etnika romského. Je třeba zmínit, že romské etnikum není zdaleka homogenní skupinou. Ti, kdo se chtějí v problematice trochu více orientovat, jsou schopni odlišit od sebe Romy žijící na našem území dlouhá desetiletí (to se týká zejména Romů usídlených zde po 2. světové válce), a Romy, kteří byli „importováni“ ze Slovenska či regionů ještě jižnějších v průběhu 70. a 80. let minulého století. Mezi těmito samotnými romskými skupinami je mnoho odlišností projevujících se zejména mírou ochoty ke kulturní asimilaci s většinovým prostředím (5).  Zatímco pováleční Romové žijí zpravidla na venkově a jsou víceméně homogenní součástí obecní komunity, běžně používají češtinu, pracují a posílají své děti do škol, u Romů přišlých v období normalizace (většinou usídlených ve větších městech) je zřetelně nižší snaha o bezproblémové soužití s okolní společností – menší ochota užívat český jazyk, vyšší míra sociálně-patologických projevů atd.

Lhaní podle PC

Média po roce 1989 jako by si po jistý čas (a do jisté míry až dosud) s romskou tématikou příliš nevěděla rady. Na jednu stranu se novináři snaží o aktivistický postoj, který by nepodporoval předsudky vůči této minoritě, na druhé straně zde funguje už zmíněný neblahý jev zvaný politická korektnost. V americkém prostředí se „political correctness – PC“ projevuje zejména ve vztahu k černošské menšině. Výsledkem masového působení PC jako způsobu sofistikovaného mediálního lhaní je strach nazvat veřejně věci pravými jmény – tak se pro černochy vžil termín Afroameričané, a to i v případech, kdy tito lidé pocházeli třeba z Karibiku a s Afrikou neměli nikdy nic společného. Tato „tichá dohoda“ zaplevelila veřejný diskurs a znemožnila dlouhodobě realisticky hovořit o problémech menšin, čímž tyto problémy zakonzervovala a tabuizovala. Je to jen jiná forma toho, co jsem zmínil v souvislosti s obdobím komunistické cenzury.

PC má své přímé dopady i na veřejný diskurs u nás. Tradiční a citově neutrální slovo Cikán bylo víceméně uměle nahrazeno „politicky korektním“ slovem Rom, přičemž ani sami Romové toto slovo ve všech případech nepoužívají – je to výraz, jímž své etnikum označují především jeho oficiálnější představitelé – zástupci občanských aktivit, publicisté, někteří umělci. Potíž je v tom, že se zavedením „politicky korektního“ pojmu Romové bylo původní slovo Cikáni okamžitě a automaticky naplněno negativním obsahem. Dnes vyslovit slovo Cikán znamená odsudek, nadávku, pohanu. Toto slovo se přestěhovalo do slovníku neonacistů a rasistů. A mohou za to společně média a politici, kteří – snad i v dobré vůli, ale se špatným výsledkem – chtěli romskému etniku prospět.(6)

Mediální obraz Romů je velice často deformován dalším důsledkem PC. V očích médií je při každém mezirasovém konfliktu (kterých naštěstí zatím u nás není tolik, aby bylo možné mluvit o masovém jevu, ale toto množství želbohu narůstá) zpravidla Rom automaticky pokládán za oběť a příslušník majority za viníka. Velké mediální pozornosti (právem) se dostává případům napadení či ohrožení Romů ze strany většinové populace (zejména rasistických skupin), ale téměř nulový ndebo minimální či zlehčující mediální ohlas mají případy opačné, tedy když Rom z rasových důvodů ohrozí či poškodí příslušníka „bílého“ etnika. Média se tu zjevně snaží takové případy mlčením skrýt. Příklady takového chování médií pronikají i do analytických a dokonce studentských prací. Například v práci Romská otázka v médiích její autorka Kateřina Balunová konstatuje mj.: „Čtenáři v souvislosti s touto menšinou pravděpodobně očekávali zprávu o kriminálním chování, popřípadě o jejich nevhodných pracovních a hygienických návycích. Zde jim ale byli Romové prezentováni v rolích obětí.“ (7)  Potíž je v tom, že takové případy se dějí a veřejnost o tom ví. Pokud ovšem nedostane relevantní informaci z médií, nutně pojme k médiím nedůvěru a hledá si jiné – často jednoduše manipulovatelné – informační zdroje. Takže se tu médiím opět daří docílit pravý opak toho, co zamýšlela. Romům se touto výběrovou informační segregací neprospívá, nýbrž v důsledku škodí.

Vztah české veřejnosti k romskému etniku je dosud plný předsudků, živených zčásti samotnými Romy a jednotlivými excesy, jichž se někteří příslušníci tohoto etnika dopouštějí, jednak médii, která neinformují úplně, přesně, pravdivě a vyváženě. Bariéra mezi menšinovou a většinovou společností tak spíše roste, místo toho, aby zanikala, což by vzhledem k celkové multikulturalizaci Evropy a našemu zapojení do všech jejích struktur bylo lze očekávat. (8)

O čem média nemluví a novináři nepřemýšlí

Potíž je v tom, že právě média jsou často spoluviníkem těchto nedorozumění a eskalace rasového napětí. Vytvářejí atmosféru, z níž pak mohou vzejít i dosti tragické důsledky. Velmi dobře to lze ukázat na dvou případech rasisticky motivovaného násilí: Ve Vítkově v dubnu 2009 čtveřice neromských pachatelů vhodila do oken domku romské rodiny tři zápalné lahve. Následkem toho došlo ke zranění tří osob. Soud určil, že šlo o útok s rasovým podtextem a vynesl exemplární tresty. Celkem pro čtyři pachatele v délce 82 let.

V srpnu 2011 v Novém Boru pětice romských mladíků s rasistickými výkřiky zaútočila mačetami na hosty herny a způsobila jim vážná zranění. Tato pětice odešla od soudu s celkovým rozsudkem ve výši 42,5 roku, přičemž o rasovém podtextu se už v daném případě nemluvilo. Soud tak zjevně jednal na domnělou společenskou objednávku, kterou ovšem vyčetl – jak jinak – z médií. (9)

Co je však zásadní – jen velice málo či vůbec se v médiích nerozebíraly všechny komplexní příčiny dlouhodobého rasového napětí ve Šluknovském výběžku. Ty totiž překvapily jen toho, kdo vůbec nesleduje sociální a demografický vývoj v tomto zapomenutém koutě republiky. Kdo si nepovšiml postupného zániku většiny zdejšího tradičního průmyslu, s nímž přišla vysoká nezaměstnanost a s ní zase nezbytná psychosociální frustrace. (10)  Kdo nezaznamenal, jak se v problémových oblastech se zvýšeným sociálním napětím shromažďují problémové osoby a skupiny, aby zde využily chaosu i apatie domorodců pro svoji ne právě přizpůsobivou existenci. To postihlo postupně Mostecko, Chomutovsko, severní Moravu, a také právě oblast kolem Varnsdorfu. Jedna příčina místních bouří je zjevně sociální a souvisí s mnohaletým postojem centrálních vlád k okrajovým regionům.  Skutečnost, že se do měst Šluknovska sestěhovávají problémové komunity, zejména romské, je tedy až následkem, nikoli příčinou celého kataklyzmatu, v němž se toto území nachází.

Mylná rasová optika

Proto také není správné mluvit tu jen o rasových či etnických konfliktech. Rasový podtext se nabízí jednak proto, že dělení světa na bílé a barevné je jednodušší a nekomplikuje to zbytečně úvahu o příčině, a hlavně řešení problému. A také, a především, proto, že vskutku za většinou kriminálních činů, které byly rozbuškou zdejších nepokojů, stáli Romové. A můžeme debatovat o tom, zda jsou to ti Romové, kteří sem přišli před desítkami let a zapustili kořeny, takže patří de facto k místní tradiční majoritě, nebo ti, které sem navál vítr sociální eruptivity, jak bylo řečeno prve. Rasové vidění světa nerozlišuje, pachatel je prostě jinobarevný, a tím to končí. To je pochopitelně živnou půdou pro extremisty, kteří rádi vyhrocují konflikt do ostrých protikladů, protože v nich lze snadno nalézt společného nepřítele. To nejhorší, co může stát, reprezentovaný samosprávou a policií, dělat, je obrátit represi vůči starousedlíkům demonstrujícím proti romskému rasismu, jakkoli v jejich řadách jsou samozvaní podněcovači a profesionální pouliční rváči. Každá rána policejním obuškem vhání tamní voliče do náruče Dělnické strany.

Co především chybí v celém tom chmurném šluknovském diskursu, je úplná a diferencovaná informovanost. A za to nesou svou část viny politici, místní, ale hlavně centrální, a také média. Když se totiž podíváme zblízka na příčiny tamní krize, pak zjistíme, že se tu prolínají dva navzájem propojené, ale nikoli nutně nedílné okruhy problémů. Jednak otázka sociální, která konfliktu otevírá dveře, ale také, a především, otázka kriminální. Samotnou rozbuškou jmenovaných bouří je totiž série násilných trestných činů, k nimž tu došlo v posledním období. Jenomže: kdo je jejich pachatelem? Romové? Ano, ale jací? Z drtivé většiny děti ve věku pod hranicí trestní odpovědnosti. Dětské gangy nikoli nepodobné gangům v londýnském Hampsteadu nebo na předměstích Paříže. Tyto děti nenesou před zákonem odpovědnost, nic neriskují, odpovědnost za ně ze zákona nepřebírají ani rodiče. Když se to zamíchá v šejkru s nezaměstnaností, nudou a pořádnou dávkou drog, neštěstí je na světě. (11)

V jedné televizní reportáži nedávno vystoupil romský chlapec a na kameru ukazoval, jak snadno lze ve Varnsdorfu sehnat drogy. Pak vystoupil místní policejní referent přes drogy a prohlásil, že o tom slyší poprvé. Co dodat?

Velkou pozornost věnují čeští odborníci, zabývající se mediálním obrazem Romů, otázce stereotypů. Stereotypizace Romů jako osob špatného společenského postavení, nevzdělaných, nezaměstnaných či nezaměstnatelných, asociálních a kriminálních na jedné straně vyvolává nutkavou potřebu většiny liberálních novinářů čelit tomuto stereotypu novým stereotypem, který staví obraz Roma jako osoby talentované, originální, podceňované a majoritní společností ohrožené. (12)

Romská otázka americkýma očima

Medvědí službu objektivnímu obrazu Romů v českých médiích a v přesvědčení české veřejnosti, a tím Romům samotným, činí zahraniční aktivity, které mají různou podobu, takřka vždy však jde buď o produkt neznalosti, nebo dokonce snadno odhalitelných profánních zájmů. Uvedu dva příklady.

Špatnou situaci Romů v Česku (a na Slovensku) kritizuje pravidelně výroční zpráva amerického ministerstva zahraničí o dodržování lidských práv ve světě. (13) „Romové čelí vysoké úrovni chudoby, nezaměstnanosti, negramotnosti a rozšířené diskriminace v přístupu ke vzdělání, zaměstnání a bydlení,“ (14) uvedla loňská zpráva v části věnované Česku. Situaci Romů údajně komplikuje i nedostatečná veřejná doprava, která podle zprávy „omezuje pracovní příležitosti mimo ghetta, a Romové tak nemohou přijímat práci dál od svých domovů“.  Mluvčí české Amnesty International Eva Dobrovolná řekla, že Amerika má s existencí rasově diferencovaných ghett vlastní zkušenosti. Možná i proto prý je vůči tomuto problému vnímavější a zohledňuje jej ve svém hodnocení České republiky. (15)

Potíž je, že zkušenost české veřejnosti zpravidla rychle odhalí fakt, že americký pohled je často velice vzdálen české realitě a vychází z obecných předpokladů (český postkomunistický systém je považován za nedostatečně vyvinutý i v oblasti lidských práv), a tudíž je třeba stále ze zahraničí monitorovat stav lidských práv v ČR a podrobovat jej kritice a nárokům na nápravu. (16)  Otázkou u všech podobných zahraničních analýz je, nakolik je zaručena jejich objektivita, do jaké míry jsou založeny na kontaktním studiu a analýze uvedených problémů přímo zde, v terénu, a naopak nakolik je podobné referování imunní vůči mediálním trendům, ale také předsudkům a názorovým stereotypům, utvářeným jak bylo řečeno, i českými médii.

Navíc mnoho zkušeností není přenosných. Jistě, Amerika má s rasovou segregací bohaté zkušenosti. Ještě v 60. letech nesměli černoši jezdit ve stejné části autobusu jako bílí občané. Přístup černochů ke studijním či pracovním příležitostem byl dramaticky nízký. V mentalitě mnoha Američanů stále panoval stereotyp, vykreslující černocha jako negramotného dělníka z bavlníkové plantáže nebo v lepším případě služku v bílé domácnosti. Otrokářskou minulost Amerika vymazávala z obecného povědomí desítky let, trvalo to několik generací, než se začalo smět hovořit o tom, že černoch není intelektuálně či sociálně handicapován oproti majoritní bílé komunitě.

Státem organizovaný rasismus

Tuto dlouhou cestu u nás za sebou nemáme. Jednak tu nikdy – ani ve vztahu k romskému etniku – nepanoval otrokářský systém. Pokud něco sdílíme s Američany, pak podvědomou xenofobii, nechuť či neschopnost mezirasové tolerance a malé pochopení pro kulturní odlišnosti. Když k tomu přičteme čtyřicet let schovávání romské otázky pod komunistickou pokličku, neřešení skutečných problémů a jejich zakrývání jakousi státní sociální korupcí, která určitě nepřispěla k pracovitosti a motivaci Romů pracovat, pak po roce 1989 jsme, jak už bylo řečeno, stáli de facto na samém začátku řešení romské otázky.

Jenomže ani polistopadové elity nedokázaly tuto věc řešit s rozumem. Bylo pro ně většinou pohodlnější pokračovat v zaběhnutém systému uplácení Romů sociálními dávkami, místo aby se připravil a rozjel program rekvalifikací a zvyšování adekvátní zaměstnanosti těchto spoluobčanů. Jenomže naši politici neřeší kořeny obecné nespokojenosti. Vystačí si s frázemi o nepřijatelnosti (protiromského) rasismu a s návrhy ještě vyšších sociálních dávek podle rasového, nikoli tržního klíče. Rasismus je tedy obsažen v samotném systému státem organizované sociální péče. Jeden příklad za všechny:

Někdejší ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková v roce 2008 velice nekorektně (pak se za to musela Romům omlouvat) prohlásila, že „romské etnikum nemá potřebu pracovat, protože stát nabízí alternativu skoro stejných peněz, a bez práce.“  (17) Načež přednesla návrh, aby nezaměstnaní Romové nebyli omezováni ve svém vedlejším výdělku. Tedy že by tito jedinci dostávali nekrácené sociální dávky jako dosud, ale k tomu by si mohli přilepšit prací. Což je prý má motivovat k práci a začleňovat do společnosti. Podobným opatřením by ale stát vyrobil neoprávněně zvýhodněnou minoritu těch, kdo pobírají dávky jen proto, že jsou nějakého etnického původu. K tomu nechť si pak ještě pracují, chtějí-li. Rasová dávka jim zůstane. Tento příklad názorně ukazuje, kam nutně vede institucionalizovaný boj proti rasismu: totiž jedině k pouze k institucionálnímu rasismu.

Souhrnně lze konstatovat, že český rasismus jako takový příliš silný není. Existuje tu obava z jinakosti, to jistě. Rasovou příchuť tomu může dát až obecná nespokojenost s postavením jednotlivce a jeho hmotnou situací. Rasismus u nás není součástí národní mentality, je, jak už bylo řečeno, často jen plodem ekonomické frustrace či prostě strachu o své zdraví, bezpečí atd. Do tak sofistikovaných a jemných detailů ovšem žádná americká zpráva o lidských právech nejde.

Romská otázka jako zástupné politikum

Také druhý příklad se týká kontrastu skutečnosti a její zahraniční reflexe či interpretace. Už mnoho let působí na Chebsku nevládní německá organizace Karo, která o sobě říká, že monitoruje dětskou (romskou) prostituci v regionu. Tu a tam Karo vypustí do světa nějakou tiskovou informaci, z níž jde mráz po zádech. Podle Kara jsou zneužívaných romských dětí na Chebsku tisíce, jen v centru Chebu prý jsou desítky specializovaných nočních podniků, kde se dětská prostituce, a to i s kojenci, údajně provozuje. Karo o tom vždy vydá zprávu adresovanou veřejnosti, ale především svým donátorům, zejména ke spolkové vládě, z jejíchž grantů Karo žije.

Nejviditelnějším výsledkem této činnosti byla kniha Cathrin Schauerové z Kara Děti šlapou chodník. (18) Kniha byla s velkým mediálním ohlasem pokřtěna v Německu, na její propagaci se podílela manželka tehdejšího presidenta Raua. Důležitá souvislost: událost se odehrávala právě v okamžiku českého přistoupení k EU, kde dominantní roli sehrávalo právě Německo. V této době se stále velmi silně debatovalo o platnosti tzv. Benešových dekretů. Naši vyjednavači vyjednávali podmínky našeho vstupu do EU a každá podobná „informace“ o dění u nás mohla Česko v tomto úsilí poškodit.

Česká média se takřka jednohlasně připojila k vyhlášením Kara. Rozjela se velká mediální a politická kampaň o údajné dětské prostituci v pohraničí. (19) Byl interpelován příslušný ministr. Vyjádřili se ústavní činitelé. Komentátoři dohnali celou věc dokonce tak daleko, že napsali, že Česko trestuhodně odmítá reflexi svých chyb ze zahraničí. Mediální model byl stanoven tak, že na Chebsku se prodávají děti, české úřady s tím nic nedělají a jen se vymlouvají, a pouze humanitární organizace ze zahraničí zachraňují naše děti ze spárů organizovaného zločinu a politické rezistence. (20)

Když začalo vycházet najevo, že ne vše v dotyčné knize je pravda (21), že Karo není schopno svá tvrzení doložit, že neposkytuje chebským sociálním pracovníkům žádnou dokumentaci, z níž by bylo patrné, že Karo mluví pravdu, že zkrátka může dobře jít o pohádky s vedlejším úmyslem, noviny sice skromně tuto informaci přinesly, ale k nějaké další mediální sebereflexi, která by vyhodnotila, proč se novináři zapojili do této kampaně, už nedošlo. Důvody mohou být dva. Jednak z pochopitelných lidských důvodů se nikomu nechce příliš přiznávat, že učinil, dokonce soustavně činil chybu. A jednak: ony se „informace“ z pohraničí dobře svého času hodily jako argumentační zbraň na různé politiky a jejich údajnou nečinnost nebo ignoranci.

Tak jako tak je zřejmé, že romská problematika je v tomto případě zcela zjevně záminkou k mediálnímu útoku sledujícímu docela jiný cíl.

Mediální dilema

Způsob, jakým česká média ve své většině referují o romské otázce, je deformován, dlouhodobě a různými faktory. Když pomineme zcela média, která patří do oblasti bulváru a jejich cílem je vyvolat senzaci, v daném případě těžit z xenofobních nálad, podněcovat rasové postoje a z těch poté zase získávat další bulvární mediální obsahy, je třeba říci, že většina tzv. seriózních médií řeší trvalé dilema: Na jedné straně je zřejmé, že Romové jsou v Česku fenoménem dlouhodobě problematickým, politicky neřešeným a veřejností stále méně tolerovaným (což plyne i z toho, že Romové jsou namnoze zvýhodňováni zejména v otázkách sociální podpory). Proto není možné zcela přehlížet v médiích fakt, že v posledních letech se množící konflikty majoritní společnosti a minoritního etnika mají své viníky v sociálně motivovaném rasismu, a to v obou směrech.

Na druhé straně se novináři, ať už jim to velí politická korektnost, nebo jen jejich vlastní vnitřní zdráhavost, bojí popisovat řadu jevů a událostí skutečně realisticky. Uchylují se k eufemismům a čas do času vyloženě přebarvují obraz skutečnosti do přijatelnějších a líbivějších kontur s odůvodněním, že přece nechtějí podněcovat rasismus. To je ovšem postup velmi nerozumný, protože předpokládá nezasvěcenost mediálního publika. To totiž poměřuje mediální sdělení svou vlastní zkušeností, a čím dál je mediální obraz vzdálen skutečnosti, tím víc se vzdaluje médium od svého publika. A tím se logicky prohlubuje nedůvěra občanů v média jako taková. A to není dobré pro nikoho: veřejnost, ani sama média. A nejméně ze všech právě pro Romy.

Poznámky:

1)   Studie tohoto problému je nejlépe zpracována v knize Browne, A.: Úprk rozumu. Praha: Dokořán, 2009, ISBN 978-80-7363-240-3

2)   Zdroj: zde.

3)   Stručný popis proměn romského osídlení a jejich postavení poskytuje např. studie Lhotka, p.: Romové v komunistickém režimu, dostupné na:

http://skola.romea.cz/cs/historie/romove-v-komunistickem-rezimu/   nebo studie Frydrýšková, K.: Romové pod vlivem komunismu, dostupné na: zde. 

4)   Roku 1973 stát zrušil jedinou tehdy fungující romskou organizaci Svaz Cikánů – Romů, která vznikla r. 1969

5)   Přehledné informace o rozdílnostech uvnitř romských enkláv dostupné na: zde. 

6)   Mediálními charakteristikami Romů se zabývá text Karhanová, K., Homoláč, J.: Protěžují novináři Romy? Dostupné na: zde.

7)  Zdroj: zde.

8)   a příkladech z mnoha evropských zemí to ukazuje například studie Petra Poláka z úřadu Ombudsmana a Maríny Urbánikové z FSS MU Brno s názvem Ochránce, etnicita a média, která je ve formě prezentace dostupná na zde.

9)   Velmi podrobná analýza případu je dostupná mj. na: zde.

10)               Míra nezaměstnanosti v regionu se dlouhodobě pohybuje v průměru okolo 20%, zatímco v celé ČR je to v průměru 6 %. Zdroje: http://rn.rumburk.cz/2013/01/29/nezamestnanost-ve-sluknovskem-vybezku-k-31-12-2012/, zde.

11)               Velmi důkladně se problematikou zabývá studie Herzog, A.: Užívání drog v romských rodinách, dostupné na: zde.

12)               Touto otázkou se zeširoka zabývá studie Očernění –  etnické stereotypy v médiích,. Kterou vydala společnost Člověk v tísni – dostupné na: zde.

13)               Takové zprávy přicházejí s monotónní repetitivností, např. v r. 2010 –  dostupné na:  romove.radio.cz/cz/clanek/23108/limit, nebo v r. 2011 – dostupné na: zde.

14)               Citace např. na: zde.

15)               Citováno z zde.

16)               Viz např.: zde.

17)               Citováno z: zde.

18)               Schauer,C.: Kinder auf dem Strich – Bericht von der deutsch-tschechischen Grenze. Horlemann Verlag (Unkel) 2003.. ISBN 978-3-89502-174-9

19)               Např.: zde.

Nebo:  http://archiv.ihned.cz/c1-13660910-grossovi-lide-pripousteji-detskou-prostituci atp

20)               Velmi dramaticky obvinil zastánce jiných než pro-Karovských argument Jan Čulík v Britských listech z toho, že naopak na české straně jsou vyvoláváni duchové minulosti a atmosféra protiněmecké zášti. Dostupné na: zde.

21)               Např. Lidové noviny publikovaly 31.10.2003 článek „Jak německá média skočila spisovatelce na špek“, v němž se mj. píše: „Obvinění z tolerování dětské prostituce v Česku je z velké části kachnou a německá média skočila rafinované autorce knihy na špek. Není totiž bez zajímavosti, že například město Cheb se Schauerovou, která podle svých slov zkoumá dětskou prostituci šest let, ukončil spolupráci, protože nikdy nedokázala své informace prokázat.“

 

Literatura:

Allport, G. W.: O povaze předsudků. Praha : Prostor 2004. ISBN 80-7260-125-3.

Burgetová, E., Černá, M. a kol.:. Cizinci, našinci a média. Praha: Multikulturní centrum Praha. 2007. ISBN ISBN 80-239-8475-6

Cohn, W.: Cikáni. Praha: Sociologické nakladatelství 2009. ISBN 978-80-7419-008-7.

Davidová, E.: Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Univerzita Palackého. 1995. ISBN 80-7067-533-8.

Homoláč, J., Karhanová, K., Nekvapil, J.: Obraz Romů ve středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk 2003. ISBN 80-210-2479-5

Horváthová, J.: Kapitoly z dějin Romů. Praha: Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-615-X.

Jirák, J., Köpplová, B.: Média a společnost. Praha: Portál. 2003. ISBN 80-7178- 697-7

McNair, B.: Sociologie Žurnalistiky. Praha: Portál 2004. ISBN 80-7178-840-6..

Nečas, C.: Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. ISBN 80-902608-3-7

Říčan, P.: S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-285-8.

Šišková, T.: Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-285-8.

Šuleř, P. a kol., Romové: tradice a současnost. Brno: Svan. 1999. ISBN 80-902476-1-X.

Uhlíková, L:. Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR 2001. ISBN: 978-80-87112-53-3

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.