Záchranná brzda Bruselu

Milan Daniel hledá konstruktivní přístup k řešení další vlny migrační krize, která se nyní týká především Itálie. Jaké by mohlo být a co či kdo mu brání?

Nemine dne, aby agentury nepřinesly zprávu o tom, že na moři mezi Libyí a Itálií byly zachráněny další tisíce migrantů. Naplňují se černé předpoklady. Počty žadatelů o azyl v letním počasí rostou, v Itálii je jich dnes už přes 200 tisíc. Na 113 kilometrů dlouhou cestu se ve stále větším počtu vydávají chatrná plavidla, jejichž pasažéři, posádky, hlavně však majitelé počítají s tím, že se k cíli dostanou díky pomoci posádek italských hlídkových lodí a lodí mise EU. Funguje to a organizátoři si mohou mnout ruce a spokojeně sledovat narůstající konta.

Falešná a skutečná pomoc

Italská vláda proto zvažuje, že zabrání cizím lodím s migranty na palubě vplouvat do svých přístavů, pokud zbylé členské státy Evropské unie zemi nepomohou a nepřevezmou část žadatelů o azyl. Brusel situaci „řeší“ nesmyslným tlakem na neposlušné členské státy, které se na takovém pofiderním řešení odmítají podílet. Jen nesměle se objevují návrhy, které jdou za hranice této pseudohumanitární praxe. Němci s Italy například navrhli, aby EU prostřednictvím vojenské mise uzavřela jižní hranici Libye se Súdánem, odkud denně přichází množství potenciálních zákazníků převaděčů. Zoufalé oběti banditů odírané o poslední majetky však taková dílčí opatření nemohou zastavit, nehledě na to, že příčiny exodu neřeší ani náhodou.

Co je zastavit naopak může, je stav, kdy se jim dostane pomoci skutečné: bezpečného útočiště, možnosti živit sebe a případně i rodinu, naděje na lepší budoucnost.

Toho všeho lze samozřejmě dosáhnout i v rodné Africe. Troufám si tvrdit, že lépe, než v kulturně, nábožensky a civilizačně pro ně cizí Evropě.

Národní jednota a reálná síla

Když francouzské, britské, americké a další síly s podporou NATO odstranily Kaddáfího a rozvrátily do té doby funkční stát, zjevně nepočítaly s tím, že o šest let později budou tajně šilhat po jeho generálovi Haftárovi, který dnes ovládá většinu země navzdory „vládě národní jednoty“. Na Chalífovi Haftárovi nejvíce vadí to, že má podporu Moskvy, zatímco tripoliská vláda se těší přízni „mezinárodního společenství“. Co je však taková přízeň platná, když se působnost národně jednotného kabinetu omezuje v podstatě jen na hlavní město?

Pokud by Západ Haftára takříkajíc skousl, musel by přiznat faktický kolaps své politiky, která do diktatury vnesla prostřednictvím humanitárního bombardování boží světlo demokratické západní civilizace. Proto to jde v Libyi tak ztuha.

Haftár bude sotva demokrat západního střihu, na druhé straně se jasně vymezuje vůči radikálnímu islámu. Ve své pozici logicky hledá spojence – proč by jím u všech čertů nemohla být také Evropská unie, která by za to mohla získat nejen politicky, ale hlavně prakticky. Není přece nemyslitelné, aby v Libyi vznikly chráněné bezpečné oblasti, v nichž by mohli uprchlíci ne přežívat, ale budovat si novou existenci. Sofistikovaná pomoc Unie by v nich měla podstatně větší smysl. Lidé by zde měli práci, bydlení, šanci na vzdělání a kvalifikaci. Země by získala pevné body, z nichž by se dala rýsovat nová budoucnost.

Falešná humanita

Úspěšná integrace do hostitelské společnosti je podmíněna celou řadou východisek. Jinak se začleňuje do života v naší zemi pracovitý Vietnamec, jinak Eskymák, jinak člověk bez vzdělání a přirozené inteligence, jinak vysokoškolák. V zásadě nepotřebuje pomoc ten, kdo dokáže uvažovat racionálně, má vůli přizpůsobit se společnosti a situaci. V opačném případě je to problém. U nešťastníků ze subsaharské Afriky, kteří směřují do Evropy, ho vidím velmi zřetelně. Stavět se k nim tak, že se nás to netýká, či těmto lidským bytostem velet čelem vzad k jejich svrabu je ovšem podobně hnusné jako vzbuzovat v nich falešné naděje.

Kdyby bruselští pohlaváři měli zájem změnit situaci dnes už statisíců běženců racionálně, byly by bezpečné oblasti ve zdrojových či tranzitních zemích migrace řešením, které by mělo smysl, Stačilo by přesměrovat trupy, cenící v Pobaltí zuby na Rusa, na mezinárodní pomoc  do Afriky. Že to nejde? Když to před šesti lety šlo rozbombardovat, mohlo by to snad dnes jít dát s pomocí týchž států dohromady, není-liž?

Bylo by to jiné řešení než „záchrana“ nešťastníků na moři a jejich pozdější přežívání v cizím prostředí spojené se ztrátou vlastní důstojnosti a naděje, obtížným, často nemožným srůstáním s pro ně cizí kulturou a zvyky. Je jiné než faktická cesta k frustraci, jejímž výsledkem je výjimečných případech i nenávist vedoucí k teroru.

Museli by přitom překonat svou ideologickou předpojatost a rozhodnout se, zda těm lidem v nouzi budou okázale demonstrovat pseudohumánní postoje, nebo jim dají skutečnou šanci. Rozhodnout se, zda alespoň v této věci přece jen nespolupracovat prakticky. Připouštím ovšem, že to by nesměla být Libye průsečíkem mocenských a ekonomických zájmů, jejichž cílem je urvat si co nejvíce pro sebe…

Dělit se s Rusem? Vést s ním dialog, dohodnout se na rozumném řešení a společně ho prosadit? Nemyslitelné. To budeme raději „zachraňovat“ do roztrhání těla, krmit převaděčskou mafii, obšťastňovat domorodce potřebnými sousedy a ordinovat geniální „kvóty“.

Koblihy vs pomeranče

„Do Česka už ani nohu“ sociálnědemokratického (sic!) ministra Chovance by mělo podporu nejen xenofobně naladěné části veřejnosti, kdyby se tuzemská zahraniční politika vyvázala ze slepého vazalství a skutečně důsledně prosazovala zájem na tom, aby se problém neřízené migrace řešil prostřednictvím racionálních, systémových opatření, jež by potřebným lidem pomohla v jejich vlastních zemích nebo kulturních okruzích.

Takových opatření, která by obavy o bezpečnost v zemi (i Unii) řešila se stejným důrazem jako možnost důstojného a plnohodnotného života potenciálních migrantů.

Zahraniční politika Unie trpí tím, že namísto zájmů lidí prosazuje militární zájmy mocenských kruhů. Markantní je to zejména ve vztahu k Ukrajině a Rusku. Vůle k dialogu a jeho prosazování místo konfrontace by jí rozvázal ruce k řešení skutečných a ne uměle vytvářených problémů.

Chaotická migrační politika Unie, ne-řád namísto dodržování jasně formulovaných pravidel pohybu a pobytu osob v Unii, to všechno vede k růstu nejistoty a nespokojenosti veřejnosti nejen zemí Visegrádu a růstu xenofobních nálad. Konfrontace mezi bezbřehou vstřícností a tvrdým odmítáním vůči migrantům Unii rozkládá.   Proto je důležité najít skutečné, vyvážené východisko, jehož obsahem by byla jak opravdová pomoc, tak řád.

Vysvětlete pane ministře Zaorálku také panu Junckerovi & spol., že řešením není rozdávat migrantům koblihy, ale umožnit jim doma produkovat a Unii prodávat ty pomeranče.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.