Revoluce v časech reakce

Veronika Sušová-Salminen o dnešním výročí francouzské revoluce, o našem postoji ke změně a našich časech politické reakce.

Před 228 lety padla pařížská Bastila a začala francouzská revoluce, která změnila politiku nejenom v Evropě ale daleko za jejími předěly. To, že pád Bastily a revoluci dnes oslavují v Paříži Janusovy tváře dnešní krize demokracie Emmanuel Macron a Donald Trump je vskutku symbolické. Podobně je v českém kontextu symbolické, že na „barikádu“ demokracie se samozvaně staví politici typu M. Kalouska s jeho TOP 09…

Z revolučního kvasu a velké evropské (nejen francouzské) krize se před více než dvěma staletími zrodila většina politických ideologii, kategorii i praxe, které charakterizovaly západní demokracii. Liberalismus, socialismus, komunismus, ale i konzervativismus, myšlenka politického národa či lidu a také svobodného jednotlivce a občana jsou bez francouzské revoluce a bez osvícenské filosofie nemyslitelné. Revoluce ve Francii přinesla prostě Velkou změnu, i když v řadě věcí zůstala nedokončenou, a ne ve všem ji lze vnímat jako pozitivní.

Francouzská revoluce a dnešní otázky

Dědictví francouzské revoluce, kterou mnozí nazývají jako velká, má i dnes co říci, i když to jsou spíš ne moc radostné vzpomínky na minulost. Budí totiž neodbytné otázky o podstatě našeho dnešního vztahu ke změně: Může k nějaké podstatné změně dojít bez radikálních myšlenek a činů? A je změnu možné prosadit prostřednictvím dnešního politického procesu, okupovaného zájmy kapitálu a efektivně manipulujícího moc lidu? Vážně se dá věřit ve věčné reformy reforem, které jsou až moc často provedeny ve stylu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“? Je změna, kterou chceme, návratem do už uplynulé minulosti? Povedlo se to někdy někomu?

Zatím se zdá, že doba přeje konzervativní kontrarevoluci ve jménu konzervativních cílů ochrany a pořádku či řádu. Většina lidí je nespokojená s politikou a s životními vyhlídkami. Vadí jim globalizace, ale tržní vztahy, které pronikly do nejzazších zákoutí společnosti a našich životů, jsou vlastně v pořádku jako by nešlo o jednu stranu téže mince. Sice vadí elity, ale protesty radikálů na summitu G20 proti jejich esenci se pro mnohé staly pretextem pro hlasitou podporu policie a řádu, který drží ony elity u moci.

Politické násilí prostě děsí a revoluce je nepředstavitelná. A přiznejme si, že i pro většinu lidí smýšlejících levicově, protože nežijeme v časech radikálních činů a myšlenek o Velké změně k lepšímu. Při revolucích obvykle teče krev ve jménu ideálů, staví se barikády (ovšem ne ty Kalouskovy) a dochází ke kolektivnímu násilí v jeho nejrůznějších projevech. Je to boj, často s prvky občanské války. A my jsme přece uvěřili v to, že změna je otázka vyjednávání a kompromisu, technokratický soubor úkonů, za které se nebojuje a vlastně ani nevolí. Ne, nehlásám tu násilí, ale připouštím si, že také ono je součástí politiky, protože její podstatou je konflikt či boj o moc.

Francouzská revoluce byla výbuchem nespokojenosti, naplnila ulice lidmi se zbraněmi v rukou a doprovázely ji násilné srážky a bojůvky, souboje myšlenek a slov i velikánů, později také tragická absurdita jakobínského teroru a následně revoluční militarismus s návratem k monarchii ve jménu lidu („Francouzů“), jenž se pokoušel vybudovat nové francouzské impérium v rámci klasického boje o hegemonii na evropském kontinentu.

Triumf reakce

V roce výročí další z velkých revolucí, té ruské, vypadá dnešek jako triumf politické reakce v nehybných vodách Západu a jeho okolí, kteří už notnou dobu stagnují jako součást svého ústupu z globální scény.

Při vzpomínkách na revoluci se tedy neodbytně hlásí otázka společné změny k lepšímu, která dnes ve veřejném prostoru téměř absentuje nebo je změna stále častěji vnímána negativně, se strachem z budoucnosti a nejistoty. Úlitbou změně se stává reforma, kterou ale dávno převálcovala byrokratická rutina.

Ve společnosti, která se bojí změny sílí konzervativní postoje, často dost pochopitelně jako projevy odporu proti globálnímu kapitalismu v jeho neoliberální podobě a politické postmoderně, která v časech nejistoty ještě více zpochybňuje lidskou existenci v jejím kolektivním a afektivním rozměru. Obrazoborecky se popírají jistě omezující hranice politických komunit. Ale děje se tak bez funkčních alternativ, jak vyjádřit demokratickou vůli v masové společnosti. Což jen posiluje paralýzu demokratického zastupování, a hlavně podílení se či participace občana v politice.

Právě pocit, že nic nemůžeme ovlivnit, že naše hlasy nikdo neslyší, nepochybně vede k tomu, že změna nemá podobu něčeho našeho. Je to spíš nájezdnické monstrum, které budí strach a přináší nejistotu a zmatek. Jedni mluví o tom, že návrat do minulosti není možný, jenže je těžké za nimi nevidět špatně kašírovanou snahu o udržení stále méně uspokojivějšího a smysluplnějšího statu quo. A druzí hájí „tradiční hodnoty“, i když většinu z nich nemilosrdně rozežral globalizovaný kapitalismus či eufemisticky ony tržní vztahy. A tak obě pozice, snad i nevědomky, drží status quo zahnívajícího neoliberalismu.

Po nás potopa?

Rozpadly se také představy o třídách a zájmech a s nimi i společenská solidarita, a to hlavně pod tlakem konzumerismu a jeho kulturní praxe, která zdánlivě nivelizuje a zároveň půjčuje (na dluh) pracující většině iluzi, že má něco víc než stále nejistější odměnu za práci a že je někým víc něž jen vykořisťovaným pracujícím v poušti konzumní prázdnoty.

Pravice a levice, dítka francouzské revoluce a pojmy, které vyjadřovaly politický konflikt, odlišnost zájmů a také odlišné postoje k otázce změny (a také mechanismus rovnováhy mezi změnou a řádem) jsou považovány za irelevantní, ale není jasné, co je vlastně nahradilo… A zatím nejbohatší 1 % vede nefalšovanou třídní válku proti tomu zbytku s politickým programem „Après nous, le déluge“ (Po nás potopa) a dle principů „Divide et impera“ (Rozděl a panuj).

Revoluce jsou živelné a nejde je naplánovat či předpovědět. Tušíme, že jejich porodními bábami jsou zdlouhavé krize a represivní konzervativismus – bylo to tak ve Franci i v carském Rusku před sto lety. Jenže v obou případech platilo také to, že touha po pozitivní změně měla široký společenský ohlas. Ti dole chtěli ztratit svoje okovy.  A to dnes zatím neplatí, i když z těch našich okovů pomalu odpadává tenká vrstva pozlátka. Čekáme, přešlapujeme a často se jen chytáme stébel společného strachu, kterým zoufale hledáme pospolitost a jistotu. Co ale platí stále je, že změna, ať chceme či ne, je jako voda a cestu si vždycky najde. Jen aby tou změnou nakonec nebyla ona potopa…

Ilustrační obrázek: Autor – Jean-Pierre Houël – Bibliothèque nationale de France, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=106405

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.