Dublin selhal. Ať žije Dublin!?

Přečetli jsme: Jak utvořit nový evropský azylový systém, který by nahradil současný dublinský? Jak Dublin vznikl a proč přestal v roce 2015 fungovat?

Německo dlouho z dublinského řízení profitovalo, Dublin reguloval přijímání uprchlíků v EU. Ale od podzimu 2015 je jasné, že tento systém už nefunguje. A na reformě se EU nemůže shodnout, píše pro ARD Tagesschau Sandra Stalinski.

EU je rozhádaná jako nikdy, a hlavní důvod je uprchlická krize. Nebo možná spíše krize evropské azylové politiky. Když v roce 2015 přišlo do členských států více než milion lidí, zkolaboval zcela evropský azylový systém.

Merkelové v říjnu 2015 uvedla, „buďme k sobě upřímní, dublinské řízení je zastaralé.“ Je prý potřeba nový systém. Jenže na něm není shoda.

Dublin byl, píše Stalinski dále, kdysi dobrý nápad, měl být hlavním kamenem evropského azylového systému. Říká, že pro toho, kdo hledá azyl, je příslušný je jeden členský stát, a to ten, do kterého daná osoba vstoupila jako do prvního. Tím se chtělo zabránit tomu, aby všechny potenciální země o sobě neřekly, že nejsou příslušné a uprchlík by se stěhoval ze země do země. A také se tím mělo zabránit tomu, že uprchlík by to po odmítnutém azylu zkoušet v jiné zemi znovu.

Následovníci původního systému tzv. Dublin II a Dublin III na tomto základním principu příslušnosti nic nezměnili. Jen rozšířili oblast, kde platí.

Takže podle dublinské dohody musejí uprchlíci podat žádost o azyl v té zemi, v níž poprvé vstoupili na půdu EU a Dublinská dohoda platí od září 1997.

Velké zatížení vstupních zemí

Dnes vede dublinský princip k tomu, že jsou obzvláště zatíženy země na vnějších hranicích EU, tedy Itálie, Řecko a Maďarsko. Jenže v roce 1997 to vypadalo docela jinak. Východoevropské země ještě nebyly členy EU a hranici tvořilo Německo a Rakousko. A na jihu nebyly žádné pohyby uprchlíků, hlavní část uprchlíků šla z bývalé Jugoslávie a ti se snažili dostat azyl v Německu. Německo z dublinského systému „profitovalo.“ Německo se rozšířením EU dostalo do vnitřku EU a uprchlík se jen těžko může dostat do Německa, aniž by předtím vstoupil do jiného státu EU.

Evropský azylový systém se dostával pod tlak postupně. Už na začátku 21. století přicházela silnější vlna z Afriky a dostala pod tlak Španělsko, dále pak Maltu, Kypr a Řecko. Ale také Belgie a Švédsko, vzhledem k poměru k obyvatelstvu, bojovali s vysokým počtem uchazečů o azyl.

Prý to byla chyba Dublinu, že nepředvídal žádný mechanismus pro solidární a spravedlivé rozdělování uprchlíků. Tato solidární odpovědnost je uvedena jako cíl v Lisabonské smlouvě, ale v realitě neexistuje.

Dublinský systém selhal také proto, protože proces, v němž má být odmítnutý žadatel o azyl poslán zpět, je velice náročný a zdlouhavý. No a tím se roky vysílá do zahraničí poselství: kdo už se jednou do EU dostal, tak už do zvládnul. A to vede k tomu, že se na cestu do Evropy vydává tolik lidí.

Kolaps v roce 2015

Zcela zkolaboval dublinský systém v roce 2015, když se do EU snažilo dostat obrovské množství uprchlíků, takže je země „na okraji“ nejenže nebyly schopné přijmout, ale ani registrovat. A tak se ukázalo, že systém nebyl koncipován na velké množství uprchlíků. Pro masový pohyb měly být bývaly vypracovány alternativní scénáře.

Komise EU přišla s návrhy solidárního přerozdělovacího mechanismu. Ale zde je velký odpor především ze zemí východní Evropy, píše komentátorka Tagesschau.

Například je to vidět na schváleném přerozdělení 160 000 uprchlíků. EU se shodla na tom, že uleví Itálii a Řecku a přijme uprchlíků do jiných zemí a poprvé byly východoevropské země přehlasovány. Ale nesouhlasí s tímto postupem a přerozdělení tak není dokončeno.

Do poloviny července bylo přerozděleno, dle údajů Komise, 16 573 uprchlíků, z Itálie 7 615, což je pětina avizovaného čísla. Maďarsko ze své kvóty 1294 nepřijalo nikoho, Slovensko nabídlo 60 míst a přijalo 16 uprchlíků z Řecka, očekávalo by se přerozdělení 902 uprchlíků. Polsko mělo připraveno 100 míst, ale nikoho nepřijalo.

Na tomto příkladu, uvádí dále Tagesschau, je vidět, jak to bude těžké, vytvořit nějaký trvalejší přerozdělovací mechanismus. Prý je zde rozpor, uvádí expert na azylové právo, mezi tím, co EU slibuje ve smlouvách a realitou. Ve skutečnosti tu není členský stát, který je připravený k neomezenému přijímání.

Jenže EU přežívá momentálně kvůli tomu, že některé státy uvnitř EU i mimo EU tyto základní hodnoty obcházejí, protože hranice buď úplně, nebo částečně pevně uzavřely. Takže je jasné, že Dublin nefunguje a že musí být nutně zreformován.

Taková reforma se diskutuje v EU pod heslem „Dublin IV.“ Návrh Komise stojí na trvalém „kolektivním alokačním mechanismu.“ Za čímž se skrývá podobný rozdělovací systém jako v Německu, tedy podle HDP a počtu obyvatel země, se bude rozhodovat kolik uprchlíků se může na konkrétním místě (zemi)přijmout. Ale ke skutečnému přerozdělení do jiných členských zemí dojde jen tehdy, kdy už země přijala pro něj danou kvótu 150 % uchazečů o azyl.

A také by měl být zaveden, píše na konci komentátorka, systém vyrovnávacích mechanismů a pokut: země, které se zdráhají přijmout uchazeče o azyl, by měly být potrestány pokutou na jednoho uchazeče 250 000 euro.

Vzhledem k blokádě ve vyjednávání je ovšem sporné, zda a jak rychle by se na takovém modelu mohly členské státy shodnout. Prý ani tato reforma není ideální, protože stále příliš spočívá na dublinském principu, kdy jsou obzvláště zatížené země prvního vstupu. Jak píše, je potřeba reforma, která by evropská azylový systém dovedla ke skutečně solidárnímu a efektivnímu systému.

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.