Katarská krize: První krok (plně) nezávislé saúdské zahraniční politiky?

Odborník na Blízký východ Ondřej Krátký komentuje kořeny pokračující katarské krize. Je krize příznakem toho, že zahraniční politika USA se stala prostorem bojů a přestala být jednotná a srozumitelná?

Katarský oříšek se dostal po pár týdnech do dalšího stadia zralosti. Otázkou je, jak blízek je rozlousknutí, jak bude namáhavé, a hlavně zdali se k jádru všichni zúčastnění dostanou smírně, nebo bude třeba nějakého „louskáčku“ – po jehož použití zbyde dost pravděpodobně spousta střepin. Minimálně k pochopení možná pomůže podívat se na věc z jiné stránky a v trochu širším kontextu.

Aktuálně probíhající „diplomatická roztržka“ mezi blokem vedeným Saúdskou Arábií a miniaturním, ale ambiciózním Katarem, je koncentrátem postupně narůstající nevole, s níž Rijád počínání svého souseda léta sleduje. Arábie a její věrní na chování pidistátu určitými kroky (hlavně dočasnými, byť dlouhodobými staženími velvyslanců atp.) reagovali již dřív, současná krize je ale vnímána jako kulminace všech dosavadních akcí.

Sunnitsko-šíitský střet

Důvodem jsou v první řadě obavy států Zálivu z katarských vazeb na (perský, šíitský) Írán. Ten je hlavním trnem v oku (sunnitské, arabské) Saúdské Arábie, jakož i vládnoucích režimů dalších (nejen sousedních) států podobného profilu. Írán je soupeřem nejen v rovině ekonomické (zejména ropa a plyn), ale je vnímán i jako ideologická hrozba – hlavně proto, že je schopen efektivně působit na šíitské komunity žijící na území většinově (či aspoň oficiálně) jinak právě sunnitských států.

Konflikty na Blízkém a Středním Východě jsou dnes místní veřejností většinově vnímány jako sunnitsko – šíitských střet. Ve hře je ale i to, kdo bude do budoucna hlavním nositelem ideologické „zástavy“ muslimského světa, přičemž rivalita Íránu (coby patrona šíitů) versus právě Saúdské Arábie (coby centra fundamentalismu usmířeného s monarchií) je v tomto ohledu dominantní. Roli tak hrají i dílčí projevy daných snah – ať již pokusy o systematickou šíizaci sunnitského obyvatelstva „za úplatu“, případně snahy o radikalizaci (wahhábizaci, resp. salafizaci apod.) umírněných sunnitů. S tím na jedné straně souvisí širší téma Íránem zaštítěného praktického islámu (který do značné míry nalezl svůj výraz v odporu vůči útisku, imperialismu a neokolonialismu), na druhé pak fundamentalismu wahhábitské ideologie (která se od konce 18. století vzájemně podporuje s rodem Saúdů a je patronem četných „patologických“ forem religiózního sunnitského konzervativismu).

Dalším problém spatřuje Saúdská Arábie v údajné katarské podpoře Muslimskému Bratrstvu (MB). Bratrstvo může být na první pohled vnímáno jako zpátečnické (a jako takové po zjednodušené úvaze identifikováno například se salafisty či právě wahhábity), nicméně pro mnoho obyčejných místních sunnitů zřejmě stále představuje životaschopnou, akce[ptovatelnou a atraktivní alternativu. Zřejmě nejnázorněji to ukázalo egyptské (na rozdíl od následného Sísího puče) demokratické zvolení prezidenta Mursího před pár lety.

Praktický rozdíl oproti wahhábitům je nicméně ten, že MB primárně nevznikli jako podpora establishmentu, ale naopak jako jeho opozice – a jde tedy o iniciativu lidovou, spíš než systémově-udržovací. Jedním z příkladů toho budiž, že MB (na rozdíl od wahhábitů) neuznávají systém dědičného nároku na moc, a monarchický systém je pro ně tedy neakceptovatelný. Tudíž jak tím, tak i latentní lidovou podporou, kterou se jim ve všech méně privilegovaných zemích se sunnitskou většinou dostává, dost pravděpodobně představují jak nepřímé, tak přímé ohrožení monarchií Zálivu.

Katarský „Robin Hood“

S trochou nadsázky se tak dá říct, že Katar byl vlastně jakýmsi Robinem Hoodem, protože sponzoroval samé antisystémové hráče (= Írán na strategické, MB na regionální úrovni). Jinak lze totiž logikou jen obtížně vysvětlit, co by z paralelní podpory jak sunnitských, tak šíitských lidových hnutí měl, jak by tuto svou politiku či „strategii“ dovedl akomodovat souběžně (například tak, aby Íránu nevadilo, že Katar se s ním jednak druží, jednak ale podporuje hnutí, která například v Sýrii bojují proti frakcím jím samotným podporovaným apod.), případně jak by to dovedl obhájit navenek.

Nakonec, jak se zdá, to také neobhájil. Toho výsledkem je právě aktuální krize, momentálně ve svém cca 6. týdnu. Krize ve své bezprostřední podobě je dále důsledkem a) dlouholetých problémů, které měli sousedé Kataru s hlásnou troubou „antisystémového“ katarského světonázoru, televizí al-Džazírou, jakož i b) okamžitou reakcí na to, co státy Zálivu vyhodnotily jako skrytý „sponzoring“ některých výše uvedených islámských proudů. Ten byl údajně jednak maskovaný jako výkupné za 26 Katařanů unesených na počátku minulého roku v Iráku, podobně jako realizován ve formě „všimného“ provázejícího některé výměnné dealy mezi šíitskými a sunnitskými enklávami v Sýrii (které Katar mimochodem pomohl velmi efektivně dojednat). Výstupem tohoto všeho jsou aktuální sankce coby ukazování diplomatických svalů. To je strategie, která přes několik fází postoupila až do dnešního stadia „opotřebovávací“ diplomatické války.

Bylo tedy prokázáno předpokládatelné – a sice že rebelství v kombinaci s ambiciózností, pohádkovým bohatstvím, zároveň ovšem velikostí kolibříka žijícího v sousedství lišek nejde dlouhodobě dohromady. Proč ale zrovna nyní a proč natolik ostrá reakce?

Koexistence různých států Zálivu byla na počátku „modernity“ poměrně snadná – všichni byli v podstatě prostými pastevci, velbloudáři, sokolníky či rybáři, kterým vládl movitější monarcha. S objevem ropy a postupující modernizací to určitou dobu také jakž takž šlo. Ovšem jen potud, pokud byl svět ve „starých kolejích“. To jest tak nějak mezi lety 1933 (do kdy se zhruba datuje počátek oficiálních, postupně v zásadě „petrodolarových“ vztahů mezi USA a Saúdskou Arábií) a koncem 20. století, případně prvními pár lety nového tisíciletí.

Co se změnilo?

Roku 1995 nastoupil do čela Kataru inovativně naladěný Hamad bin Chalífa ath-Thání, rok na to začala vysílat televize al-Džazíra. Vznikla atmosféra, kdy se emirát cítil dost silný na to stát se další z muších vah boxující první ligu, resp. určitou obdobou regionálního Vatikánu (= co se intrik a sítí vlivů týče, samozřejmě). To možná mohlo vyjít, nebýt ovšem prudkých vychýlení poslední doby, která začala kosit mnohé z jevů i skutečností, jež se dlouhodobě zdály jako konstantní. Kromě turbulencí v arabském světě to byl i jejich zpětný dopad na Západ (migrace, postfaktická doba, rozkolísání tradičního politického vzorce atp.), který se, společně s ekonomickou krizí, nutně projevil ve všech sférách společenského života. Ztráta pevných kolejí měla dál zásadní vliv na kompletní přehodnocení tradičního vnímání politiky. To se zřejmě nejviditelněji odrazilo na výsledku amerických prezidentských voleb z roku 2016.

Do nich byl vztah USA – Záliv (tj. zejména Saúdská Arábie, která byla dlouhodobě považována za „největšího amerického spojence“ na Blízkém Východě) vnímán jako jedna z konstantních os světové politiky. Její oba konce byly zároveň chápány jako určité neměnné mocenské monolity. Zbrojařské firmy USA každoročně realizovaly v Saúdské Arábii i dalších státech Zálivu obří obchody, vzájemná finanční a strategická provázanost (a až by se zdálo „náklonnost“, jakož i „naordinovaný“ sdílený odpor vůči Íránu) byla nejen dál posilována masivním školením arabských (hlavně armádních) expertů právě v USA, ale i zosobněna významnou vojenskou přítomností USA v Zálivu. Největší z místních amerických základen je přitom právě al-Udajd, nacházející se v Kataru.

Podobně jako mnohé ostatní, i tento obraz se dnes relativizuje, štěpí a rozpadá. Myšlenka vojenské intervence USA například vůči Íránu (který je technologicky stále vyspělejší, přičemž jemu loajální šíité jsou stále motivovanější) se stává utopií, její proponenti podivíny. Udajd údajně již „není nenahraditelný“. Z obchodních smluv nadšeně avizovaných pro tento rok je kdoví co. Saúdský rod čelí vážným problémům v podobě vnitřních mocenských tlaků, vyčerpávající se státní pokladně, klesajícím cenám ropy. Možná i to jej stimuluje k určitému přehodnocení národních zájmů a priorit – byť třeba v podobě snah o diverzifikaci všeho druhu: ať již ekonomiky anebo regionálních vazeb, včetně jejich možného rozšíření na Izrael (ovšem zde – jak okomentoval jeden můj známý – reálně hrozí, že místo vzájemného posílení taková aliance oba dva aktéry společně stáhne do ještě větších hlubin).

Tolik jen pokud jde o Záliv samotný, resp. jeden z vektorů zahraniční politiky USA. Americká „práce s ním“ byla vždy zárukou toho, že v Zálivu bude většina věcí předvídatelná, či aspoň zakonzervovaná pod relativně civilizovanou slupkou. To jistě nebylo ideální, mělo to ale jedno velké plus – dřív než cokoli zásadního udělali, zautomatizovně a podvědomě se Saúdové ptali sami sebe: „…ale co (by) na to Američani?“. Platilo to za studené války, přičemž po pádu Berlínské zdi a náběhu na unipolární svět získala tato „vnější autorita“ možná ještě větší váhu.

Unipolární svět se nicméně ukázal jako neudržitelný – přičemž nejen Rusko, ale i další regionální části (tj. včetně arabského světa, a tedy i Zálivu) se návratu do multipolarity nebrání. Naopak, momentálně se zdá, že do ní každý světový kulturní koutek (přes postupující globalizaci!) vchází s novou chutí – ovšem také samozřejmě po svém.

Tomu, aby se tak mohlo stát, dost možná pomohla ještě jedna věc.

Americká zahraniční politika už není jedna

Člověk nemusí být génius, aby si všiml nesourodých projevů americké politiky v zahraničí, tak trochu dávajících upomenout na české rčení o levé ruce, která neví, co dělá ta pravá. Alzheimerovské příznaky do zahraniční administrativy vstoupily s neocony, jejich kulminací (ovšem „s maskou lidumila“) byl Obama. Projevy výraznějších (viditelných) nesourodostí začaly cca půl roku před volbami, v nichž zvítězil Trump. Pro mě osobně se nejzřetelněji projevují v místech hlavních světových konfliktů dneška – Ukrajině, Sýrii, částečně v amerických postojích vůči Jemenu či právě Zálivu a Íránu; o Afghánistánu či „boji proti terorismu“ (či „vlastnímu stínu“?) ani nemluvě. Shrnuto z mnoha dílčích dojmů v jeden celek: Amerika už zdaleka nevystupuje (nebo aspoň nepůsobí) jednotně. Spíš to vypadá tak, jako by si „přes platformu USA“ víc různosměrných frakcí více či méně úspěšně dotahovalo svou dříve „rozdělanou“ práci.

Jediné, čím si toto vysvětluji, je všestranný podpovrchový souboj, jestli ne přímo v rámci konkurenčních skupin v rámci jakéhosi amerického „deep state“, tak zcela jistě na úrovni bezpečnostních složek, zpravodajských agentur, dalších částí Administrativy či ostatních (normálním smrtelníkům včetně mě) asi až neznámých entit. Není jasné, jestli jsou jen reakcí více či méně vlivných či (ne)potřebných jednotlivců nebo skupin na Trumpovo zvolení, strachem z vlastní přebytečnosti či vedlejším produktem zápasu o moc a vliv v atmosféře post-obamovských i globálních změn; zřejmé ale je, že klid v USA pod pokličkou nepanuje.

Přidáme-li k tomu ještě Trumpa samotného a jeho „kliku“, která se, ryze v duchu (post)-moderní doby, i přes fakt svého prezidentství stále přesvědčivěji stává jen jednou z klik, nemůžeme se divit, že adekvátně si americkou indispozici vykládají i mnozí z těch, kdo s Trumpem (a jeho průvodem) jednají. Různí putinové,  erdoganové či macroni tak při jednání sice drží dekorum, jako správní pokeroví hráči si ale myslí (a možná i ví) své.

Nejinak tomu bude i se saúdským králem. Na jednu stranu jistě stále vnímá Trumpa jako určitého „hybatele“, kterého lze v případě potřeby využít – na druhou ale realisticky vidí, že samotná vůle, moc či vůbec „chuť“ Trumpa držet nejen KSA, ale všechny státy Zálivu „v lati“ je ta tam.

Indispozice generálního četníka a Saúdi

Stačí si totiž uvědomit, že jsou-li rozpory v Pentagonu, Langley či Bílém domě, budou nutně i na amerických základnách po celém světě, a to včetně Zálivu. Jim úměrná bude akceschopnost amerických vojáků (ne že by si snad technik stíhačky a její pilot navzájem dělali naschvály, spíš jde o celkovou náladu a připravenost), stejně jako to, jak danou atmosféru vnímá okolí.

Saúdský král si tak sice od Trumpa rád vyslechne slova podpory, ty si v reálu ovšem vyloží tak, jak tomu i ve skutečnosti je: „Milý Salmáne bin Abdulazízi – Vy nejenže máte naši plnou podporu; Vy si od teď v podstatě můžete dělat, co chcete!

Je to možné podobné, jako když něco takového řekli v Moskvě na konci osmdesátých let Honneckerovi s Husákem. Saúdi jsou (minimálně naturelem a stále ještě i financemi) ovšem v trochu jiné pozici, než pozdně normalizační Československo či DDR.

Možná i proto lze „akci Katar“ nahlížet tak, že Saúdi jen jako jedni z prvních rozpoznali onu dlouho avizovanou indispozici globálního četníka a začali se prostě chovat podle ní – tak, jak už dlouho chtěli, tj. opět zcela podle svého.

Je nesporně krásné, že nám po letech předvedli, jaké to je být zbaven jha všudypřítomné Ameriky a konečně konat svobodně.

Sluší se snad jen dodat, že svou (nyní již „nespoutanou“) kreativitu demonstrovali zřejmě tou nejlepší ukázkou osvobozeného umu a dovednosti, na níž se, nehlídáni jakýmkoli dozorem, jsou schopni zmoct. To jest klasickou a staletími prověřenou disciplínou arabsko-arabského přetlačování mezi dvěma rodinnými klany – jako pouštní pahorek ukrytého za těžko prostupným oblakem rozvířených emocí a velmocenské cti.

Tento článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje nejen Sýrii ale také Blízkém východu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.