Jak Západ objevuje Marxe

Ekonom Michael Kroh komentuje nový zájem o Marxova pojednání z pera britského novináře Paula Masona v jeho knize Postcapitalism. V čem je marxismus důležitý, jak s ním  pracuje v souvislosti se současnými změnami Mason a v čem nás mohou inspirovat oba?

Dostala se mi do rukou zajímavá publikace anglického levicového ekonoma, komentátora Guardianu, Paula Masona „Postcapitalism“ (A Guide to Our Future), která se stala ihned bestsellerem. Autor se v ní zabývá důsledky digitální revoluce na vývoj kapitalismu a navazuje na odkaz pokrokových myslitelů minulosti, především však Karla Marxe. Nejde o vyloženě vědeckou práci, rukopis prozrazuje zkušeného žurnalistu s přehledem v širokém spektru společenských věd. To ovšem neznamená, že kniha neobsahuje spoustu neotřelých a zejména pro „západního“ čtenáře možná překvapivých stanovisek a analýz. Pravdou také je, že v českém prostředí by počáteční ohlas nebyl tak veliký, protože mnohé z toho, co Mason „objevil“ pro anglofonní čtenáře, se před listopadem 1989 běžně vyučovalo na našich vysokých školách. Starší generace je tudíž zná i z domácího převyprávění týmem Radovana Richty a dalších autorů, a ti, kteří se přiklonili k „mainstreamu“, Marxe stejně odmítají či ignorují.

Marx na Západě

Západní teoretici měli dlouhá léta, oproti těm našim, výhodu v tom, že marxismus mohli hodnotit bez povinné adorace, vynucované v zájmu tehdejšího režimu, pro nějž byli Marx, Engels či Lenin neomylní proroci a současná generace měla pouze za úkol přeměnit jejich plány a vize ve skutečnost. To se nezměnilo ani v šedesátých letech, kdy rozvíjeli své teorie reformní ekonomové či sociologové. Západní teoretici také mohli čerpat z marxistických disidentů, jejichž dílo bylo na základě politických represí a obvinění z „revizionismu“ v tehdejších socialistických zemích potlačeno a zapomenuto.

Nelze se proto divit, že se velká část českých teoretiků přiklonila po roce 1989 k hlavnímu proudu společenských věd západního světa. Dílem byli o jeho přednostech vůči dogmatickému marxismu přesvědčeni již dávno předtím, dílem to bylo z jiných důvodů – existenčních, podléhání módním vlivům apod. Část levicových myslitelů hledala východisko v adopci směrů, které se slovně k marxismu hlásily, ale ve skutečnosti si z něj brali jen určité dílčí závěry, na nichž stavěly svoje vlastní, originální koncepce. Šlo především o tzv. Frankfurtskou školu a její soudobé pokračovatele, kteří jsou přitažliví zejména svojí ostrou kritikou kapitalismu.

Na počátku 90. let minulého století se zdálo, že Marxův odkaz je definitivně mrtev v důsledku porážky systému, který se k němu hlásil. K totálnímu vítězství ekonomických koncepcí založených na marginalismu, keynesianismu, monetarismu či jejich eklektickém neoliberálním mixu však nedošlo. Zejména krize po roce 2008 odhalila limity těchto teorií a silnou ránu jim zasadily i technologické změny založené na digitalizaci a robotizaci. Ukázalo se, že jde jen o dílčí pohled „z druhé strany“, a nikoli překonání nebo dokonce vyvrácení klasických přístupů, pro mnohé příliš revolučních a potenciálně nebezpečných.

Lidská činnost je interakcí subjektu a objektu, dá se na ni tudíž nahlížet z obou stran. Objektivní přístup hledá zákony, limity, determinaci, subjektivní pak rozebírá aktivitu subjektu, jeho rozhodování v rámci existujících možností, volbu optimálních variant, efektivní způsoby realizace plánů. Přitom se v procesu nutné abstrakce teorie dopouštěla zjednodušení, ve kterých na jedné straně vypadával reálný člověk se svými potřebami a zájmy, danou úrovní poznání, emocemi, tužbami atd., a na druhé straně zase objektivní, povrchnímu empirickému poznávání skryté objektivní zákonitosti a z nich vyplývající omezení.

Ekonomičtí marginalisté umně popisovali (i s využitím metod moderní matematiky) způsob ekonomického jednání jednotlivců a skupin, nicméně i pro ně bylo například stanovení cen jen výsledkem většinového subjektivního hodnocení, a ne také objektivně dané úrovně nákladů práce měřené časem. Filosoficky řečeno, pohybovali se na úrovni jevů a ignorovali podstatu. Někteří dědicové Marxova odkazu naproti tomu interpretovali vývoj dějin tak, že nutně musí dospět k socialismu a komunismu, jakkoli by si to většina nepřála. Neuměli se „propracovat“ od podstatných schémat k běžnému, každodennímu životu a podlehli iluzi, že se jejich uvedení do praxe dá dosáhnout diktátem.

Masonův návrat k Marxovi

Mason se pokusil tento rozpor vyřešit návratem k původnímu odkazu klasiků, aniž by kritiku neoliberálních konceptů dováděl k absurditě. Přínosné je, že se postavil pevně za pracovní teorii hodnoty, vyslovenou Adamem Smithem a rozpracovanou Ricardem, Marxem i jejich následovníky. Právě na základě této teorie vysvětluje zdánlivou nelogičnost „rozpouštění“ hodnoty informací v produktech, kdy se podle něj podíl informace snižuje k nule v důsledku možnosti jejich nekonečného opakování bez toho, aby se v průběhu produkce „spotřebovaly“. Inspiraci našel autor v Marxových Grundrissech (přípravných rukopisech ke Kapitálu), zejména v části Fragment o strojích, které se ale do Kapitálu nedostaly a po dalších 100 let zůstaly skryty veřejnosti. Tato velice plodná myšlenka by však zasloužila dalšího rozpracování, protože i hodnota informace se v průběhu hospodářského cyklu vyčerpá, nikoli však rozpuštěním do ceny produktu, avšak v důsledku jejího překonání novou informací. Také interpretace Marxových myšlenek ve směru změny charakteru práce není ze strany Masona zcela přesná, ale bližší rozbor tohoto problému přesahuje rámec této stati.

Mason se také pokusil o „smíření“ dialektického pohledu na vývoj společnosti s koncepcí Kondratěvových vln, které v podstatě „umožňují“ kapitalismu reagovat na technologické změny a najít východisko přechodem do nového vývojového stádia (vlny). Mason zde razí velmi přínosnou myšlenku, že podnětem přechodu do další vlny nebyly (jen) technologické změny, ale především snižující se zisková míra v důsledku změny organického složení kapitálu, na což poukázal nejprecizněji právě Marx. Ten také správně vyčíslil celou řadu protichůdných faktorů, ale nepředpokládal takovou flexibilitu, která se v dalším vývoji kapitalismu ukázala silnější, než Leninem popisované zahnívání a parazitismus. Nicméně i zmiňovaná flexibilita má své objektivní limity a možnosti „útěku“ do nových sfér s vyšší mírou zisku se pomalu vyčerpávají. Ostatně podobně uvažuje i známý ekonom českého původu Milan Zelený, nicméně ten o konci kapitalismu neuvažuje ani náhodou a řešení vidí v deglobalizaci světové ekonomiky.

Přechod k postkapitalismu

Přechod k „postkapitalismu“ se podle autora uskuteční podobně, jako transformace feudalismu v kapitalismus. Vzniknou ohniska budoucího systémového uspořádání, která se postupně rozšíří do té míry, že vznikne nový systém, který již nebude možné nazývat kapitalismem. Některá taková ohniska už existují nebo jsou ve stádiu vzniku. Jedná se především o velký rozmach mimotržní sociální sféry, družstevnictví atd. Klíčovou roli budou sehrávat informace přenášené internetem a sociálními sítěmi. Vývoj urychlí externí šoky, mezi které Mason zařazuje především klimatické změny, demografickou explozi či migrační vlnu. Tento pohled na společenský vývoj je realističtější, než klasické představy o nemožnosti vzniku postkapitalistických prvků v rámci stávajícího systému.

Problém má autor s vymezením subjektu společenských změn. Neurčité, spontánně vzniklé sítě na internetu sice ukázaly svoji sílu v iniciativách typu Occupy, ale nedokázaly ji přetavit až na výjimky ve volební úspěch. A i tam, kde nová hnutí uspěla (řecká Syriza či španělské Podemos), brzy se ukázněně zapojila do liberálního politického systému a ztratila svoji revolučnost. Masonovi ale lze jeho přílišný optimismus odpustit, svoji publikaci připravoval v době, kdy se zmíněná hnutí pohybovala po vzestupné linii.

V závěru své knihy vytyčuje Mason celou řadu radikálních požadavků, které se bohužel vytratily z programů levicových politických subjektů, nebo jsou v nich jen letmo zmiňovány jako něco, „co není na pořadu dne“ (přijetí Bernsteinovy teze o cíli, který je ničím).

Rozšíření kooperativních forem ekonomické činnosti (na úkor tržně konkurenčních), potlačení či socializace monopolů, socializace finančního systému, základní příjem pro každého, svobodný internet (wiki-internet) – to vše může přinést potřebné společenské změny, po nichž se tak (ovšem abstraktně, neurčitě) volá. Hledání těchto požadavků v programech stran, které se hlásí k radikální levici, je však většinou marné.  I tam totiž vítězí umírněný reformismus a smíření se s liberálním kapitalismem pod alibisticky nafukovanou hrozbou nástupu krajní pravice (Jiří Dolejš a jeho „modernizační“ stoupenci v KSČM).

Mason se v některých svých závěrech může mýlit, ale už to, že téma nastolil i v kontextu všemi pády skloňované digitální revoluce, je velkým přínosem. Navíc tento apel nepřichází z nemilované Moskvy, nýbrž přímo z jádra transatlantického prostoru. Lze na něj navázat, aniž by samozvaní hlídači „jedině správných názorů“ mohli kohokoliv označit za ruského švába či trolla. Čas ukáže, kolik z nás k tomu bude mít odvahu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.