1 – 0. Trumpův půl rok v úřadě

Veronika Sušová-Salminen zhodnotila první půl rok Donalda Trumpa v úřadě prezidenta USA jako skóre 1-0 pro americký establishment. 

Po půl roce v úřadě prezidenta USA nemá Donald Trump co slavit. Snad ještě méně důvodů k oslavě má svět. Velká očekávání zatím uvadají pod tlakem reality a alespoň prozatím se zdá, že Trumpův podnikatelský přístup a populistická rétorika v politice nestačí.

Donald Trump se do role prezidenta USA dostal proto, že nebyl jako ti ostatní a sliboval, že politiku tak, jak se praktikuje ve „washingtonských bažinách“ vyčistí. Byl dalším prorokem byznysu jako modelu pro politiku, který „maká“ a umí vydělat peníze, což samo o sobě má jaksi stačit. Trump kritizoval establishment bez ohledu na stranické barvy (které ve skutečnosti jsou spíš dekorace) a říkal to, co „se nemá“ a často způsobem, jak se „to nemá“, snad dokonce v rámci určité kolektivní terapie neoliberální Ameriky.

Jenže populární podpora a dobrý marketing nestačí, když se konkrétní politika jako rozhodovací proces dělá především v kuloárech, za zavřenými dveřmi a na základě principů něco za něco, ruka ruku myjejá tobě, ty mně, a hlavním výměnným zbožím v ní nejsou jenom dolary a obchodní zisk (ne, že by ty byly zcela stranou).

Palácová politika v Bílém domě

Trumpova outsiderská pozice vedla potom k tomu, že servisní tým Bílého domu se stal poměrně jasným problémem prvního půl roku v úřadě.

Do role poradců prezidenta dostali členové Trumpovy rodiny s vlastními obchodními zájmy v pozadí. Za druhé, Trumpova praxe rozhodování vede zřejmě v Bílém domě ke klasické palácové politice, kde se soutěží o ucho prezidenta a o přímý přístup k němu. S tím nejspíš i souvisí vysoká míra fluktuace v jeho týmu a také mediální úniky (které jsou nepochybně z velké části nástrojem mocenského boje). Těžko takové zázemí dokáže dobře komunikovat, hledat a definovat kompromisy v Kongresu, moderovat rozhádané frakce Republikánské strany a věnovat se tak plně všem zákoutím rozhodovacího procesu. Naopak, s Trumpem došlo na institucionální úrovni ke vzniku konfliktního vztahu mezi prezidentem na jedné straně a Kongresem na straně druhé, což může potenciálně paralyzovat Trumpovo prezidentství.

Prezidentovi přesto nechybí ambice změnit zemi. Jenže rizika toho, že jeho ambiciózní plány padnou za oběť širších okolností mimo kontrolu (nebo schopnosti?) prezidenta rostou. Dalším rozměrem prezidentových velkých ambicí je jejich obsah, což se týká jak slibované daňové reformy, tak zrušení Obamacare či realizování velkých infrastrukturních projektů, které mají přinést hospodářský růst a novou prosperitu. Trump by ostatně nebyl prvním neoliberálním politikem, který sliboval jedno a dělal ve skutečnosti druhé. I když v daný moment je možné spíš konstatovat, že Trump sotva začal.

Amerika na prvním místě

Kapitolou sama o sobě je zahraniční politika, kterou zatím definovaly tři velmi různé a proti sobě jdoucí skutečnosti nebo trendy. Prvním je evidentní bezkoncepčnost, která je nejspíš odrazem odlišných názorů na priority a zájmy Trumpa samotného, jeho lidí v Bílém domě, na ministerstvu a v establishmentu. Druhou skutečností je ruská kauza, která se dostala z pod kontroly prezidenta a v důsledcích ho výrazně oslabila. Třetí je potom postoj, který zdaleka nesdílí jen Trump a který bývá shrnut pod pojmem „Amerika na prvním místě“.

Amerika na prvním místě je zatím nejasnou směsí velmocenského egoismu, selektivního izolacionismu a v hospodářství pak deglobalizace a neo-merkantilismu.

Tyto ingredienci nového koktejlu zapadají do trendu posledních let, kdy se, obecně řečeno, ekonomika začala používat jako geopolitická zbraň. Sem patří Trumpovy nápady na nové vyjednání NAFTA, jeho požadavek zvednout vojenské výdaje v rámci NATO na 2 %, ale také nové sankce proti Rusku, které zasáhly také EU a její energetickou sféru, nátlak na Čínu ohledně přebytků a podobný nátlak na další země, včetně Německa a Japonska, či odchod od pařížské dohody o klimatu. Všude tady jsou různě namíchány prvky egoismu, izolacionismu, který odmítá náklady na americkou hegemonii, s prvky neomerkantilní deglobalizace.

Takové směřování v zahraničních věcech zatím vede k pomalému odcizování a k přeměně atlantické vazby, tedy vztahů USA a EU, a také k další destabilizaci ve vztahu k Číně a samozřejmě i k Rusku. Tedy, jestli bychom od velmoci č. 1 očekávali aspoň omezenou odpovědnost a snahu o globální stabilitu,  tak nic takového se od trumpovské zahraniční politiky čekat v daný moment nedá.

Zároveň je omylem si myslet, že jejím hybatelem je výlučně Donald Trump, který ji svým neopakovatelným stylem koření protiřečí svých tweetů. Prezident spíš zosobňuje hlubší kořeny tohoto nového stylu, který se snaží vyrovnat s pozvolným úpadkem americké moci, respektive růstem nových velmocí v Asii, ale také s rozkladnými následky humanitárních vměšování USA posledních dvaceti let.

Rusko a vztahy k němu přerostly v Americe do rozměrů, které Rusko dávají významnější postavení, než ve skutečnosti má. Nedá se nevidět, že možnosti současného Ruska jsou daleky těch Sovětského svazu a současný svět se netočí kolem osy vzájemných vztahů Washington-Moskva (byť by po tom Kreml jistě toužil). Nedá se také nevšimnout toho, že celé vyšetřování ruského vlivu na prezidentské volby má za cíl oslabit politickou legitimitu Trumpa jako prezidenta.

Uvolnění (nejen) s Ruskem se vzdálilo

Skutečností ovšem je, že po zavedení a podepsání nových sankcích vůči Rusku, Severní Koreji a Íránu už žádné velké dohody a grandiózní détente (uvolnění napětí) v dohledné době nelze očekávat, i když je řada analytiků nadšeně hlásala v době Trumpova zvolení. Naopak vznikají tu spíš otázky kolem toho, jak budou jednotlivé země – Rusko na jedné straně, Čína na další a EU na třetí straně – na novou zahraniční politiku USA reagovat?

Kádrový profil Bílého domu ukazuje, že kolem prezidenta se pohybují mimo podnikatelů, rovněž někteří vojáci (Flynn, McMaster, Kelly). Zapadá to do Trumpovy koncepce, ve které klade důraz na armádu, a to velmocensky i hospodářsky.

Poměrně typicky vidí zvýšení vojenských výdajů jako nástroj hospodářské oživení domácí ekonomiky (což odpovídá struktuře americké ekonomiky, podobně jako tomu je v Rusku, mimochodem), což ale samozřejmě souvisí s širší „poptávkou“. Trump už ukázal připravenost k tomu použít vojenskou sílu ve světě v případě Sýrie a Afganistánu, podporuje kurdské milice dodávkami zbraní, pokračuje v intervencích v Jemenu a v Iráku, v dodávkách zbraní Saúdské Arábii a v militarizaci východní hranice EU atp.  Někteří naznačují možnost, že by si Trump mohl chtít „zastřílet“, a to pod tlakem snahy o to vyhrát.

Nebudu nicméně předbíhat dění, protože v Trumpově případě už se jasně ukázalo, že odhady často neplatí a skepticismus je na místě. Po půl roce v úřadě by se současné skóre 45. prezidenta USA dalo zjednodušeně popsat asi následovně: establishment 1 : Trump 0. A před námi jsou další 3 a půl roky.

Ilustrační obrázek: Autor –  US Department of Labor – L-17-07-17-G-041, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=61396546

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.