MERCRON: Francouzsko-německý tandem je zpět. Za německých podmínek

Přečetli jsme: Jak je to se vztahy mezi Macronovou Francii a Merkelové Německem ? Proč je nutné obnovit paritu obou zemí a proč se to Macronovi zatím vůbec nedaří?

Ulrike Guerot, zakladatelka European Democracy Lab, dříve Evropské rady zahraničních vztahů, ředitelka německé kanceláře, píše pro Social Europe o francouzsko-německé spolupráci a její aktuální podobě po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem.

Ještě nic neudělali, ale „Mercron“ (akronym Merkelová, Macron) už je populární slovo. Německo-francouzský motor je zpět, říká se všude. A zase prý bude Evropa v progresivním módu. Tak dobrá. Je dobře, že Macron vyhrál a že je „pro-evropský“, a ano, mění to politické klima. Ale jaký tandem, za co a co z toho bude mít zbytek Evropy?, ptá se Guerot.

Mercron už samo o sobě ukazuje na problematický směr. Naposledy byla zkratka Merkozy (Merkel a Sarkozy, u Hollande vzhledem k jeho politické neviditelnosti žádná nebyla). No a k čemu bylo Merkozy? Sarkozy byl takový merkelovský pudlík, především u eurokrize: politika austerity a nic dalšího. Ovšem dříve žádné takové zkratky nebyly, nebo jste kdy slyšeli o Gaullauer (Gaulle, Adenauer), či Mittekohl? (Mitterand, Kohl). Zkratky přeci nikdy nebyly podstatou tandemu obou zemí pro Evropu. Podstatou byla dostat dohromady dvě země, které jsou rozdílné a společně najít kompromis.

Francie, Německo a kompromis

Když se shodnou Francie a Německo, celá Evropa se může shodnout. Pak je v Evropě pokrok, protože tyto dvě velmi rozdílné politické a ekonomické kultury se odrážejí v dohodě, takže všechny země v EU, resp. spíše v eurozóně, mohou najít své místo uvnitř této dohody. To se dá najít v literatuře – např. v termínech „symetrie přes asymetrii“. Něco co se najde v každé učebnici francouzsko-německých vztahů.  A poznámka: To, že zrovna francouzský partner je tím, kdo udělá Německu největší radost, to v rovnici nikdy nebylo.

Takto byla sestavena Římská smlouva (viz „německý průmysl“, viz francouzské zemědělství), a tak se tvořil společný trh a rozpočet EU, aby bylo dost pro oba – Francie (zemědělské dotace), Německo (volné trhy), a tak se koneckonců i vytvořila společná měna. I když také zde bylo hodně bojů mezi oběma zeměmi, od jména měny, po sídlo centrální banky až k mandátu. Existuje o tom kniha od Pascala Riché Sedmiletá válka (ano, válka!), která se týká procesu vytváření eura.

Takže francouzsko-německé vztahy byly málokdy růžové, spíše byly o konfliktních pohledech. A totéž jen tak mimochodem platilo i pro bezpečnost a obranu, kde Francie chtěla větší evropskou nezávislost, což bylo v prudkém kontrastu k německému názoru pevného ukotvení evropské bezpečnosti v NATO.

Tedy otázkou je, jestli je „Mercron“ dobrý nápad a k čemu může vést. Největší problém bude, aby se Macron dostal z bermudského trojúhelníku: sjednotit, nebo alespoň tak nějak žít s levici (Macron je progresivní sociální liberál), provést liberalizační reformy, i u trhu práce, a také uzavřít dohodu o změně eurozóny, což znamená zvýšit fiskální kapacitu, mechanismy governance (ministři euro financí) a její parlamentní zodpovědnost (parlament eurozóny). Žádné z těchto návrhů nejsou zcela nové. Některé najdeme u ve zprávě „Pěti prezidentů“ o té pravé měnové unii z roku 2012. Macron tyto vize zopakoval, když se s Merkelovou setkal před volbami i po nich. Francie chce očividně překonat demokratický deficit Evropy.

Čekání na reformy

Už jen to, že žádná z těchto reforem, které mají zpoždění, se během posledních pěti let krize nestala, přispělo k propadu ekonomiky ve Francii, zmizení levice a nástupu Marine Le Penové. I prezident F. Hollande se snažil nějaké tyto body prosadit, např. politickou unii, ale selhal. Každý pokus o zmírnění německého modelu provozování eurozóny byl rázně odmítnut.

Latinské impérium, napsal Giorgio Agamben, bylo zničeno. Francie nebyla schopna bránit zájmy jihu v Evropě.

Macron by tuto chybu neměl opakovat. Potřebuje nejprve evropskou dohodu, pak se asi dohodne s levicí a vytvoří si prostor pro manévrování k domácím reformám. Jenže, přesně tohle se neděje.

Německo, které je svázané vlastními volbami, zase vytváří frontu proti „transferové unii“, jako kdyby se v Evropě v posledních letech nic nestalo. Merkelová to nebude mít lehké, přimět CDU, aby se dohodla na francouzsko-německé dohodě, obzvláště, když jedním okem sází na koalici s liberální FDP.

Macron přijal německou nadvládu

Macron tedy akceptoval nejprve reformy a liberalizaci doma, a de facto se tak vzdal německé dominanci a akceptoval, že nejprve si udělá „domácí úkoly“ než se vrátí, po německých volbách, k evropskému vyjednávacímu stolu.

Proč domácí úkol, zní otázka a kdo ho bude posuzovat jako úspěšného? A co když „dodávka domácího úkolu“ selže, protože polovina Francie vyjde do ulice a možná Macron bude mít parlament, ale ne většinu francouzské populace za sebou? A pak bude Mercron pryč mrknutím oka.

Budou pak Němci zase říkat, že Francouzi neudělali, co měli? Nebo bude načase najít jádro starých dobrých francouzsko-německých vztahů, v nichž musí být něco pro Francii tak, aby Evropa mohla fungovat?

Možná největší úkol pro Macrona bude – a to pro Macrona bez Merkelové – odolat představě, že Berlín je stal chtě nechtě skrytým hlavním městem Evropy. On je jediný, kdo toto může udělat, a může to být jeho největší služba Evropě.  Je na nás  si uvědomit, že Evropa je větší než Německo a že eurozóna musí být přetvořena v demokratickou a sociální podobu, která půjde daleko za francouzsko-německé liaisons amoureuses. (milostný vztah).

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.