20 let od krize v jihovýchodní Asii

Ilona Švihlíková připomíná výročí hospodářské krize v jihovýchodní Asii, která před 20 lety ukázala na obrácenou tvář neoliberálních receptů. Jak tato krize vznikla a jaké měla důsledky v globálním měřítku?

Jedno z mnoha výročí letošního roku se týká finanční krize v jihovýchodní Asii. Tato krize propukla před dvaceti lety nejprve v Thajsku a následně se rozšířila (tzv. nákazou – contagion) do dalších zemí regionu – Malajsie, Indonésie či Jižní Koreje. Ale nezůstalo jen u toho, protože panika se dotkla rozvíjejících se zemí jako kategorie, takže v širším slova smyslu se krize z tohoto regionu přenesla do Ruska, Turecka, Brazílie a zakončila svou pouť ve spektakulárním defaultu Argentiny.

Krize v jihovýchodní Asii, spolu se svými dalšími „větvemi“, ukázala, jak vysoce nestabilní byla 90. léta pro rozvíjející se trhy. Zatímco vyspělé země zažívaly buď splasknutí bubliny (Japonsko), nebo nafukování bubliny (USA), tak země rozvíjející byly pod tlakem dominantní doktríny neoliberalismu. A právě ta přispěla k finanční krizi opravdu masivně.

Pochval, potop, pomoz, ovládni

První úder přišel na tzv. asijské tygry druhé vlny (tj. Thajsko, Malajsii, Indonésii), které do roku 1997 procházely ekonomicky skvělým obdobím. Jak je tak typické pro MMF, krize byla velkým překvapením, neboť až do jejího zřejmého vypuknutí (tj. do spekulativního útoku na thajský baht) byly země za ekonomický vývoj chváleny. Poté, co vyšla najevo „řešení“ krize à la MMF se objevil také slogan: „pochval, potop, pomoz, ovládni,“ který poměrně dobře vystihl řádění MMF. (Připomeňme, že např. v Indonésii došlo ke zrušení potravinových lístků jako „netržního opatření“ a následné hladové bouře Indonésanů vedly k pádu diktátora Suharta, na což trpce žehral Henry Kissinger).

Základním problémem krize (a nejen této, která „slaví“ dvacetileté výročí) bylo neoliberální přesvědčení, že trhy jsou samoregulujícím stabilizačním mechanismem. Kromě liberalizace obchodu byl činěn tlak na liberalizaci kapitálu. Friedmanovská stabilizační spekulace byla tak nějak „in.“

A stalo se to, co se v reálném světě, nikoliv v učebnici, stát muselo: ukázalo se, že spekulace je iracionální, že kapitálové toky jsou procyklické – tedy posilují konjunktury, ale i zesilují propady a rozhodně je nelze podezírat ze stabilizace.

Koneckonců podrobnou kritiku „rad“ MMF – pro něhož byly vždy na prvním zájmy západních věřitelů (čti spekulantů) a lid daných zemích, který měl tyto báječné rady jaksi odnést, byl vždy až poslední – sepsal už  Joseph Stiglitz ve svém bestselleru Globalization and its discontents.

Řešení horší než krize samotná

Právě v něm se objevuje slavný bonmot, že „řešení krize by nemělo být horší než krize samotná.“ (Občas se v mých kurzech objeví studenti z této oblasti – Indonésie, či Malajsie – a mohu potvrdit, že jejich názor na MMF je nepublikovatelný. I výběrem svých seminárních prací mi potvrzují, že pověst MMF v této oblasti je katastrofální.)

Stiglitz ovšem přesně vystihl, že krize v jihovýchodní Asii byla velice významná tím, že se jednalo o obrovskou poruchu – tak obrovskou a s tak velkým efektem nákazy, že bylo obtížné – byť jak MMF, tak i G. Soros „tuto linii takříkajíc jeli“ – svést problémy na selhání vlád a jejich management. Také jak pak vysvětlit, že se zemím tak dlouho dařilo? Jenže zpochybnit neoliberální paradigma, to byl v 90. letech zločin. Navzdory tomu, že v návaznosti na tuto krizi bylo založeno fórum G20, nebylo využíváno. Musela přijít až krize „v srdci impéria“, tj. v USA v roce 2008 (to je zase výročí na příští rok), aby se něco začalo pomalu měnit…

Stiglitz píše:

„V sázce však bylo ještě cosi podstatnějšího. Ministerstvo financí USA na počátku 90. let zvěstovalo globální triumf kapitalismu. Společně s MMF oznamovalo zemím sledujícím „správnou politiku“, zemím postupujícím podle Washingtonského konsenzu, že bezpečně dosáhnou růstu. Východoasijská krize tento nový světový názor zpochybnila, ledaže by se podařilo ukázat, že problém nebyl v kapitalismu, ale v samotných východoasijských zemích a jejich špatném přístupu. MMF a americké ministerstvo financí se snažily dokázat, že chyba nebyla v reformách (především v zavádění liberalizace kapitálového trhu, svatého článku víry), nýbrž v tom, že reformy zůstaly nedotažené. Tím, že zaměřovaly pozornost na slabiny krizových zemí, se nejenom zbavovaly břemene viny za své vlastní omyly – jak politické, tak věřitelské – ale snažily se tento postupu využít jako záminku k tomu, aby rozšířily své pole působnosti.“

Dopady a důsledky

MMF v krizi, jako obvykle, zaujal pozici věřitelů (tj. západních investorů, resp. spekulantů). Jeho hlavní rada byla „obnovit důvěru finančních trhů“! (ano, to řekla Merkelová po krizi v roce 2008/2009), což znamenalo vyšponovat nahoru úrokové sazby. A to spolehlivě dorazilo ty firmy, které třeba neměly úvěry v dolarech a nechaly se ukolébat fixním kurzem. Devalvační tsunami vyvolané spekulativním únikem (spíše úprkem) zahraničního kapitálu ze země je smetlo.

Pečlivým pozorovatelem tohoto dění byla Čína. Té se krize přímo nedotkla, protože Čína mámení volného pohybu kapitálu nepodlehla, a koneckonců si ho hlídá do dnes. Ale tato vskutku silná lekce povzbudila Čínu v tom pro všechny případy akumulovat co možná nejvyšší devizové rezervy jako obranu proti spekulantům. Čínské devizové rezervy jsou abnormálně vysoké a představují specifickou anomálii (i když došlo k jejich snížení kvůli tlaku na yuan z minulého roku). Čína si tak vlastně vytvořila hradbu proti možným útokům.

Proti MMF se ovšem postavil malajsijský premiér. (O jeho hádce se Sorosem jsme přinesli informace zde). Indonésie a pád Suharta už byl zmíněn. Fenomén nákazy, tj. šíření paniky v kategorii rozvíjejících se zemí, vedl nejen k propadu ekonomik postižených zemí a k hlubokým devalvacím jejich měn, ale také ke globálnímu otřesu. A ten se projevil i na cenách ropy. Ceny ropy padly na rekordně nízkou úroveň, což se muselo projevit u zemí s touto komoditou spjatých.

Ruská krize byla specifickým mixem domácích problémů způsobených katastrofální transformací (spíš masivním rozkrádáním bohatství země) a zahraničních vlivů. Pád cen ropy zatloukl poslední hřebíček do rakve. Ekonomický kolaps Ruska vedl ovšem k odchodu Jelcina, místo něhož se objevila do té doby zcela neznámá figura, jistého Vladimira Putina.

Ve Venezuele zase volby v roce 1998 vyhrál jistý Hugo Chávez, který si kladl mimo jiné za cíl oživit ropný kartel OPEC a dostat pod kontrolu státní ropnou firmu PDVSA. Situace zrála pro brazilskou krizi, která se následně přelila do Argentiny. A tam se po mnoha peripetiích objevil prezident, který vzdoroval MMF více než kdo před ním a snažil se vymoci si default vedený dlužníkem – Nestor Kirchner.

Ozdravnou roli krizí podtrhoval český rodák a ekonom J. A. Schumpeter. Ozdravení ekonomické doktríny na sebe nechalo ještě čekat a přišlo až po Velké recesi, resp. je pořád v běhu. Ale někdy se přihodí i to, že „je vyslyšeno historické volání“ a objeví se osobnosti, které by – nebýt krize – asi nikdy svou historickou roli nesehrály.

Ilustrační obrázek: Autor – Gunawan Kartapranata – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15150139

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.