Profil domácích džihádistů: Nenávist ke společnosti, nihilismus a kult smrti

Vzhledem k událostem v Barceloně připomínáme znovu článek politologa Oliviera Roye o profilu domácích džihádistů.

Přečetli jsme: Kdo jsou noví, v Evropě vyrostlí, džihádisté, proč páchají masové vraždy-sebevraždy a kdo je terčem jejich sebedestruktivní nenávisti, vysvětluje článek předního francouzského politologa se zaměřením na politický islám Oliviera Roye. Roy pracuje s databází celkem 100 známých džihádistů, převážně z Francie a Belgie.

Je tu něco zcela nového ve vztahu k teroristickému násilí posledních dvou desetiletí, upozorňuje Olivier Roy v rozsáhlém textu pro Guardian. Džihádismus i terorismu existovaly dlouho a formy „globalizovaného teroru“ jdou zpátky do 19. století. To, co nemá obdoby je ale to, že si nyní teroristé berou sami život.

Během posledních 20 let, počínaje případem Chaleda Kelkala, který v roce 1995 explodoval pařížské vlaky, až po zabíjení v Bataclanu v roce 2015 se teroristé buď sami zabili, nebo se nechali zabít policii. Podle všeho se stala smrt samotného teroristy, jak Roy píše, centrální součástí celého plánu. Podobná fascinace smrtí se objevuje mezi těmi, kdo se připojili k Islámskému státu a k jeho jednotkám. Sebevražedné útoky představují konečný cíl celého konání.

Sebevražedný terorismus je nový

To je nový jev. Ti, kdo se podíleli na teroristických útocích ve Francii v 70. a 80. letech 20. století vždy plánovali svůj útěk. Bez ohledu na to, jestli měli nebo neměli něco společného s Blízkým východem.

Islámská tradice, jak Roy dále upozorňuje, zná zásluhy mučedníka, který zemře v boji, nicméně nemá ocenění pro sebevrahy. Tento krok totiž přímo zasahuje do božího plánu. Co to tedy znamená a co to vypovídá o současných společnostech?

Tato druhá otázka společenského zakotvení je stále více relevantní. Džihádismus nejen na Západě je konstrukcí hnutí mladých, která vznikla nejen nezávisle na náboženství a kultuře rodičů, ale je součást širší mladé kultury. Což je důležitý poznatek.

Taková forma generační nenávisti má vždy formu kulturního ikonoklasmu. Nejsou ničeny jenom lidské životy, ale i místa uctívání a také knihy nebo paměť. Zatímco všechny revoluce čerpají sílu a energii z mládí, nenesou v sobě pokus o zničení všeho, co vzniklo před tím. Například bolševická revoluce se rozhodla uložit minulost do muzea a ta íránská nikdy nechtěla vyhodit do povětří Persepolis.

Spojenectví smrti

Sebedestruktivní rozměr nemá nic společného s politikou Blízkého východu. Je dokonce kontraproduktivní ve stanoveném cíli utvořit chalifát, který je fantazii. Důvodem je, že nihilismus Islámského státu (IS) nedává možnost najít jakékoliv politické řešení a dosáhnout stabilní společnosti uvnitř nějak stanovených hranic.

Spojenectví smrti těch, kdo se k IS připojili tuto nemožnost jen ilustruje. Nicméně sebevražedný terorismus je účinný z vojenského hlediska pro svou iracionalitu. V „jednoduchém“ terorismu je možné najít nějakou stopu racionality, argumentuje dále O. Roy, nicméně racionalita zcela chybí v případě sebevražedného terorismu. Tyto útoky nepřivedou západní společnosti na kolena, jen vyvolají protireakce. Tato forma terorismu stojí dnes víc stále životů muslimů než lidí na Západě.

Nihilismus a radikalizace

Nihilismus je ústředním klíčem k pochopení současné radikalizace. Myšlenka čisté revolty přitahuje a láká, násilí není prostředek je to cíl. Nejde také o konec příběhu: je možné, že vzniknou nové formy terorismu a také, že tato forma je jen současná.

Vznik Islámského státu nepochybně souvisí s politikou na Blízkém východě a jeho pád nezmění nic zásadního v tomto regionu. IS nevymyslel terorismus; jenom slovy Roye „loví v existujícím rybníku“. IS ale dokáže předat mladým takové vyprávění, které naplňuje jejich aspirace. Doposud mají tito mladí rebelové bez příčiny, kteří se uchylují k dobrovolné smrti, jen málo společného s hnutím IS, ale jsou připraveni se prostřednictvím spojení s ním stát součástí globálního narativu.

Terorismus vyrůstá z islamizace radikalismu

Proto je také potřeba nového přístupu k IS jako problému. Často se podle Roye zapomíná na to, že sebevražedný terorismus a organizace jako al-Kajda nebo Islámský stát jsou relativně nové v muslimském světě a nejde je prostě vysvětlit nárůstem fundamentalismu. Je třeba pochopit, že terorismus nevyrůstá z radikalizace islámu, ale z islamizace radikalismu.

Islamizace radikalismu není ospravedlněním islámu, ale je to způsob, jak se začít ptát po tom, proč rebelující mladí lidé nalezli v islámu paradigma pro totální revoltu. Neznamená to také popírat skutečnost, že fundamentalistický islám se v posledních 40 letech rozvíjel.

Tento přístup, Roy dále píše, byl kritizován. Royovy argumenty byly podrobeny kritice za to, že ignorují kontexty jako je například koloniální minulost, západní vměšování do regionu Blízkého východu, sociální exkluze migrantů a jejich dětí nebo že neklade patřičný důraz na spojení mezi teroristickým násilím a náboženským radikalismem prostřednictvím salafismu, ultrakonzervativních výkladů víry atp. „Jsem si plně vědom těchto rozměrů; prostě říkám, že nejsou adekvátní pro téma, které studujeme, protože tu není kauzální spojnice, kterou bychom našli v těch empirických datech, která máme k dispozici.“

Náboženský fundamentalismus je problém ale nutně nevede k násilí

Podle Roye násilná radikalizace není důsledkem náboženské radikalizace, i když si vypůjčuje často shodná paradigmata. Náboženský fundamentalismus jistě existuje a je společenským problémem, protože odmítá hodnoty stojící na volbě jednotlivce a osobní svobody. Ale nevede nutně k politickému násilí.

Podle dalšího Royova argumentu je spojnice mezi radikály v roli obětí imaginární a ne skutečná. Argumenty o tom, že jsou motivování „utrpením“ koloniální nadvlády, rasismu, amerického bombardování, dronů nebo orientalismem z nich dělá oběti. A z jejich boje revoltu obětí. To je omyl.

Ti, kdo se podílejí na útocích v Evropě, ale nejsou obyvatelé Gazy, Libye nebo Afganistánu. Nejsou ani nutně těmi nejchudšími, nejvíce ponižovanými a neintegrovanými. 25 % džihádistů jsou konvertité, což ukazuje že spojnice mezi radikály a jejich „lidmi“ je imaginární.

Revolucionáři ostatně skoro nikdy nepocházejí z těch tříd, které trpí. Jen málo džihádistů dává na odiv svoje životní příběhy a jen obecně mluví o utrpení těch druhých.

Kdo jsou současní noví radikálové?

Většina mezinárodních džihádistů pocházela z Blízkého východu jen do poloviny 90. let 20. století. Obvykle bojovali v Afganistánu do konce komunistického režimu v roce 1992. Pak odešli domů, nebo do zahraničí, kde pokračovali. Toto byli autoři prvních teroristických útoků – na WTO centrum v roce 1993 nebo na americká velvyslanectví ve východní Africe v roce 1998. Od roku 1995 vzniká ale nový typ či odrůda domácích teroristů.

Kdo tedy jsou tito noví radikálové? V současnosti známe většinu biografických dat těch, kdo se dopouštějí útoků v Evropě i v USA. Vedle toho jsou k dispozici i stopy jejich jazyka na různých sociálních sítích. Většinou před činem zanechají vzkazy, prohlášení a spojí se s rodinou. Zanechávají závěti na videích. Tedy, nutně jim nerozumíme, ale víme o nich dost, píše Roy.

Více informací je k dispozici o teroristech, kteří operují v Evropě než těch mimo ni. Na základě těchto informací a se zaměřením na Francii a Belgii Roy argumentuje, že neexistuje standardní profil teroristy. Například první domácí terorista Francie Chaled Kelkal a bratři Kouachiové, kteří naplánovali útok na redakci Charlie Hedbo, sdílí následující prvky v životopisech: druhá generace, celkem dobře integrovaní, období malé kriminality, radikalizace ve vězení, útok a smrt se zbraněmi v ruce a tváří tvář policii.

Návrat k islámu, silné generační vazby, nefunkční rodiny

Dalším jevem společným pro západní země je „znovuzrození“. Po poměrně sekulárním životě, pití alkoholu, kriminalitě a podobně projdou tito mladíci náhlým návratem k islámu. Ale v jeho rámci jsou už patrné známky radikalizace.

Téměř vždy se potom jedná v případě skupin teroristů o následující typy: bratři, přátelé z dětství, společníci z vězení nebo někdy z výcvikového tábora. Ve skupině 100 teroristů, se kterou Roy pracuje, je počet příbuzných pozoruhodný a nevyskytuje se u jiných radikálních skupin. Což ukazuje na význam generačního rozměru tohoto typu radikalismu.

Radikálové jsou také často sirotky nebo pocházejí z nefunkčních rodin. Jejich rebelie vůči rodičům je spíš obecná: proti ponížení, proti ústupkům společnosti a proti tomu, co oni vnímají jako náboženskou nevědomost.

Dále si Roy všiml také toho, že většina nových radikálů je aktivní v současné kultuře mládeže. Navštěvují kluby, balí holky, pijí alkohol a kouří. Skoro 50 % džihádistů podle Royovi databáze se dopustilo menších deliktů. Podobně je to v Německu nebo v USA.

Jejich oblečení také konformuje s módními trendy jejich vrstevníků. Podobně je to s hudební chutí, zájmem o počítačové hry a americké násilné filmy.

Tendence k násilí a radikalizace ve vězení

Jejich násilné tendence se mohou projevit jinak než jen džihádismem. Mohou být také jinak usměrněny, například také sportem. Z hlediska jazyka komunikují vždy jazykem dané země.

Vězení je dává do kontaktu s radikalizovanými vrstevníky daleko mimo hranice institucionalizovaného náboženství. A je to vězení, které pomáhá zesílit radikalizaci: generační rozměr + revolta proti systému + rozšíření zjednodušeného salafismu + vznik uzavřené skupiny + snahy o důstojnost prostřednictvím normy + nový výklad zločinu jako legitimního politického protestu. Tyto prvky spolu s vězením tvoří podle Roye vzorec radikalizace mladých džihádistů na Západě.

Náhlé náboženské splanutí ve skupině nebo na internetu

Vztah těchto mladých ke konvenčnímu islámu je přinejmenším ambivalentní. Často dochází do mešity jen občas nebo z ní byli vyloučeni, protože projevili neúctu k místnímu imámovi. Nikdo z nich nepatřil například k Muslimskému bratrstvu, nikdo nepracoval v muslimské charitě atp.

Pokud u nich došlo k náboženské radikalizaci, potom proběhla mimo salafistické mešity, ale ve skupině nebo individuálně. Existují ale výjimky v Británii, kde existovala síť radikálních mešit.

Otázkou tedy je, kdy a kde džihádisté přijmou náboženství? Jejich náboženský zápal probíhá mimo struktury společenství, pozdě a velmi náhle – krátce před tím, než spáchají útok.

Z toho vyplývá, že typický radikál je: mladý, ze druhé generace migrantů nebo konvertita, delikvent, skoro bez náboženského vzdělání, ale s rychlou trajektorii konverze nebo návratu, ke kterému dojde mezi přáteli a ve skupině, na internetu ale ne v mešitě. Svůj náboženský zápal ale nedrží v tajnosti a nemá nutně nic společného s náboženskou praxí.

Násilná rétorika

Radikálova rétorika je násilná. Nepřítelem je „kafir“ (nevěřící), se kterým není možné dosáhnout kompromisu a který zahrnuje někdy také členy vlastní rodiny.

Zároveň je podle Roye evidentní, že rozhodnutí těchto radikálů se identifikovat s džihádem a jejich afilace s radikální skupinou IS není jen oportunistická volba. Spojitost s islámem podtrhuje rozdíl mezi džihádem a jinou formou násilí, které si mladí dopřávají.

Všímat si všudypřítomné kultury násilí nechce ospravedlňovat islám. To, že si mladí vybírají islám je základní skutečnost. A je to právě islamizace radikalismu, které se musíme snažit porozumět, píše autor.

Kromě těchto profilových charakteristik, neexistuje typický společenský nebo hospodářský profil radikalizovaných. Je tu sice zjednodušené vysvětlení, že se jedná o důsledek neúspěšné integrace. To je podle Roye mylný argument, který ignoruje vysoké číslo integrovaných muslimů. Například ve Francii slouží mnohem více muslimů v policejních a bezpečnostních složkách než  je těch, kteří se věnují džihádu.

Role islámu a jakého islámu?

Platí také, že tito radikálové nepocházejí z konzervativních společenství, kterým by dominoval salafismus. Džihád je často chápán jako prodloužení či pokračování salafismu. I zde je více nuancí: ne všichni saláfisté jsou džihádisty, ale všichni džihádisté jsou považovány za salafisty. Jenže věci jsou složitější.

Co je nicméně jasné, že tito mladí radikálové skutečně věří v to, že půjdou do nebe a jejich referenční rámce odkazují hluboce na islám. Nicméně o jaké formě islámu vlastně mluvíme?

Jak vidno, radikálové nemají nutně vůbec náboženskou kulturu, nečtou svaté texty. Mít nějakou náboženskou kulturu je ani nezajímá. Nestávají se radikály, protože si špatně přečetli texty nebo protože byli manipulováni. Jsou radikály proto, že si to vybrali, proto, že jenom radikalismus je oslovuje. Ukazuje se, že znalosti džihádistů ohledně islámu jsou jenom základní. Roy cituje informace uniklé databáze Islámského státu, kde 70 % rekrutů přiznalo jen základní znalost islámu.

Důležitý je rozdíl mezi verzí islámu, kterou hlásá IS a islámem dihádistů, kteří se k IS hlásí a který stojí na prvním místě na oslavě heroismu a násilí. Náboženské texty IS, které jsou dnes publikovány v angličtině a francouzštině, nejsou podle Roye příčinou radikalizace. Pomáhají ale násilí ospravedlnit, nicméně nikoliv jako něco založené na opravdové znalosti, ale odvoláním se na autoritu.

Co se snaží radikálové sdělit?

Pravděpodobně stojí za to naslouchat tomu, co se džihádisté snaží sdělit. Podobné téma se objevuje u všech z nich.

Prvním motivem jsou západní zvěrstva vůči „mým lidem“, dále je to odvolání se na hrdinství a třetím motivem je smrt.

Tito teroristé se skoro nikdy nevyjadřují k určitému muslimskému společenství. Je to pro ně nehistorická realita mimo prostor. Neodvolávají se na koloniální minulost Francie v Alžírsku. Jsou proti západní politice na Blízkém východě, kterou vidí jako křížovou výpravu. Nikdy se neodvolávají na koloniální dobu. Odmítají či ignorují všechna náboženská hnutí před nimi, nezajímají je předchozí boje svých otců. Žádný z Royem studovaných džihádistů se neztotožňoval s palestinskou otázkou, nebojoval proti islámofobii a podobně.

Noví džihádisté nejsou utopisty, jsou nihilisty

Nezajímá je ani právo šaría. Nezajímá je svým konáním utvořit skutečnou muslimskou společnost. Nezajímá je žít, ale zemřít. Tito noví džihádisté nejsou utopisty, ale jsou nihilisty.

Nové je to, že tato nová generace radikálů nenávidí společnost, jak tu západní, tak i tu muslimskou. Tato nenávist je ztělesněná jejich smrtí v momentě masové vraždy. Zabijí sami sebe spolu se světem, který odmítají.

A tito masový vrazi-sebevrazi jsou v současnosti bohužel velmi současnou figurou. Jak ukazují příklady amerických školních střelců. K takovým útokům došlo v USA od roku 1999 do roku 2016 k už celkem 50.

Hranice mezi sebevražednými masovými vrahy a militanty chalífátu je mlhavá, i když nelze obě kategorie míchat dohromady. Útočník v Nice byl například napřed považován za mentálně nemocného a potom za bojovníka IS, jehož zločin byl promyšlený. Obě tyto myšlenky se nevylučují. Organizace jako Al-Kajda nebo IS dodávají masovým vrahům, kteří jsou mladí, neúspěšní, nihilističtí a sebevražední, scénář pro jejich konání.

Islámský stát čerpá z našeho strachu. A tím základním strachem je strach z islámu. Jediný strategický dopad tu je ten psychologický. Ve vojenském smyslu spíš posiluje západní vojenské kapacity díky navýšení vojenských rozpočtů. Nemá ani hospodářské dopady, maximálně rozviřuje debatu o bezpečnosti a právním státu v našich společnostech.

Blud, který přitahuje

Otázky, co chce islám a co je islám zapomínají na to, že žádný jeden svět islámu neexistuje. Myšlenková osnova jako umma je jenom zbožním přáním a často se zapomíná rovněž na to, že se tu jedná na prvním místě o konflikt mezi muslimy. Národní problémy jsou klíčem k Blízkému východu, jako jsou sociální problémy klíčem k integraci.

Jistě, že IS nebo Al-Kajda, dokončuje Roy, mají grandiózní imaginativní systém, ve kterém chtějí porazit a pokořit Západ. Je to velká mileniální fantazie. Na rozdíl od velkých sekulárních ideologii 20. století má džihádismus jenom úzkou sociální základnu, nemobilizuje masy.

Vidět islám jako radikální ideologii, které radikalizuje davy lidí v muslimském světě, podobně jako nacismus, je svůdné. Ale realitou je, že Islámský stát a jeho představa, že vytvoří globální chalífát je bludem. Proto přitahuje násilné mladíky, kteří sami trpí slavomamem, megalomanickým bludem.

Olivier Roy je francouzský politolog, který se specializuje na islám a politický islám. K jeho dílům patří například „Globalised Islam“ (2004), „The Failure of Political Islam“ (1994) a nejnověji „Jihad and Death. The Global Appeal of Islamic State.“ (2017)

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.