Srpen 1968 zleva

Veronika Sušová-Salminen píše na okraj dnešního výročí, které jako téměř všechno v současnosti padá za oběť extrémům, zatímco jeho myšlenky leží ladem. 

21. srpen roku 1968 je výročí, které budí velké emoce, což nyní ještě posiluje celková polarizace společnosti, její rozdělení na dva nesmiřitelné tábory. V posledních skoro 28 letech se přitom srpen roku 1968 stal téměř výlučně vzpomínkou na sovětský imperialismus a „příběhem“ vyprávěným od konce a nikoliv od začátku.

Na druhou stranu dnes koloval na Facebooku, který pravil v češtině a v ruštině „Děkujeme za 21. srpen 1968“. Toto „poděkování“ bylo zřejmě mířeno k (neexistující) sovětské armádě…Jestli je mi proti srsti pravicové vzpomínání na srpnové události, pak to platí snad ještě víc v případě této „lidové tvořivosti“.

Oficiální připomínání srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do suverénního Československa je dnes jistě ovlivněné pravicovou nadvládou a antikomunismem. To vše zabaleno v protiruském balení a značkou „Patříme na Západ“. Proto také ten okrajový zájem o  československý obrodný proces, o československý pokus demokratizovat socialismus a nastoupit pravděpodobně směr autentické „třetí cesty“.

Myšlenkovému dědictví lidí, kteří obrodnému procesu vdechli život a z nichž většina byli komunisté, se  přikládá spíš jen okrajový význam. Musela by se totiž připomenout marxistická či levicová podstata „roku 1968“, která by stavěla sovětské vměšování na jeho konci do poněkud jiného světla. Připomenuli bychom si to, že tu byla doba, kdy dost lidí – snad utopicky – věřilo v to, že „jiný svět je možný“ a že alternativy „existují“. I to, že tu byli i tací komunisté, kteří dokázali udělat závěry ze svých chyb a konat podle toho. Ovšem, „dějiny píší vítězové“ a socialismus s lidskou tváří k vítězům nepatřil.

Československo znovu na křižovatce

Pražské jaro bylo opožděnou reakcí na Chruščovovu destalinizaci, která v SSSR probíhala mezi roky 1956 až 1964 a neobešla se bez paradoxů. V rámci destalinizace se hledaly způsoby, jak se vyrovnat se stalinskými zločiny proti vlastním lidem i samotné státostraně. Na druhou stranu to byl pokus o hospodářskou reformu, která se snažila o to dát do centra zájmu obecnější blahobyt. Jinak řečeno, Chruščov se pokoušel o (neúspěšnou) reformu válečné ekonomiky SSSR. On sám se pak stal obětí svojí vlastní demokratizace – obavy politbyra, že by zašel až příliš daleko a tání by přineslo povodeň – vedly k jeho náhlému odstranění. Ironicky také proto, že Chruščov sám odstranil stalinskou mašinérii vnitrostranických represí, která kolektivní sílu politbyra držela pevnou rukou na uzdě.

Československé jaro bylo ale také nedílnou součástí širších procesů, které probíhaly na zvaném „Západě“, pro který se stal rok 1968 kultovním. Ukazuje se tu zvláštní „křižovatková“ pozice Československa, na průsečíků mezi„Západem“ a „Východem“, a to nehledě na železnou oponu. Pražské jaro a pak tanky v ulicích Prahy a Bratislavy i dalších měst Československa se nesmazatelně zapsaly do atmosféry a zkušenosti roku 1968 –  stejně jako studentské bouře v ulicích Paříže, protesty za občanská práva v USA, vraždy Martina Luthera Kinga a Roberta F. Kennedyho apod. Rok 1968 byl poválečnou labutí písní světové levice a posledním hřebíkem do rakve sovětské cesty realizování socialismu.

Příchod Gorbačova s jeho novými hesly musel být pro československé reformisty, kteří často za svoje názory zaplatili ztrátou zaměstnaní, vyhazovem z komunistické strany a další perzekucí, hořkou ironii, pointou, která navíc přišla až moc pozdě. Z hlediska dějin vlastního Sovětského svazu se pražská intervence stala tragickou ba fatální. I když lze také tvrdit, že byla nevyhnutelnou.

Normalizační dědictví

Ovšemže – je zde samostatná kapitola, kterou byla takzvaná normalizace a její dodnes nezahojené rány. Právě normalizace byla – ať chceme nebo ne – porodní bábou česko-slovenské transformace. Zatímco „pravicoví oportunisté“ se vyhazovali z práce, armáda skutečných oportunistů se za tiché asistence apatické společnosti „poučila z krizového vývoje“, aby po roce 1989 pomohla budovat už ne socialismus, ale tržní systém. Mnozí z nich svoje formativní roky dodnes nezapřou.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy byla ponížením Čechů a Slováků a historickým traumatem, které 20. století střední a východní Evropě přineslo nadmíru a které dodnes – často k naší škodě – unikají racionalizaci. Ukázalo se, že slovům, heslům i víře navzdory „bratrství sovětského národa“ není zase tak nepodobné zkušenostem z druhé světové války a s Hitlerovým Německem. Pokus o socialismus s lidskou tváří odkryl za masku schovanou tvář sovětského režimu s jeho velmocenskou logikou. Tak to vnímalo v Československou dost lidí.

Dnes častý antikomunistický a fakticky proti-levicový výklad událostí roku 1968, kteří mnozí povýšili na trapnou protiruskou slavnost, je jistě povrchní a nedostačující oporou režimu po roce 1989 – navíc režimu, který (ne nepodobně jako ten předchozí) nedostál svým slovům a ideálům. Ale lakovat si sovětské násilné vměšování na růžovo podle současné společenské nálady je další z extrémů, které se stávají Zeitgeistem, duchem doby. Je to další lidové znásilnění múzy Kleió a především ukázka toho, že žijeme v časech totálního zatmění. Nejen srdce, ale také rozumu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.