Causa Sadr aneb Bude brzy o jednoho zmizelého navíc?

Odborník na Blízký východ Ondřej Krátký provede čtenáře labyrintem blízkovýchodní politiky současnosti. Kdo je irácký duchovní Muqtadá Sadr a jakou velkou hru rozehrál?

Irácký duchovní a mezi „obyčejným lidem“ velmi populární politický „aktivista“ Muqtadá Sadr podniká v poslední době svérázné kroky, které jdou tak trochu proti standardním očekáváním. Tento legendární zastánce nejchudších iráckých šíitů, zakladatel, vůdce a ideologický hlas Mahdího vojska z dob americké okupace Iráku, stejně jako symbolická morální vzpruha pro mnohé z šíitů regionu poslední dobou, obalen zvláštní aurou polooficiálního statusu, vyjednává se sunnitskými monarchy Zálivu – tj. samým ztělesněním všeho, co by podle svých šíitských chráněnců měl nenávidět. Nejen z iráckého pohledu, ale i z pohledu současného blízkovýchodního kontextu jde tak jeho počínání dobře vystihnout českým výrazem „sóloakce“; z hlediska jeho osobní bezpečnosti se pak nabízí možná až parafráze s názvem filmu o Evě, která tropí hlouposti.

Pro ty, kteří mají dost času na čtení, rád na následujících řádcích objasním, proč si myslím, že tomu tak může být.

V eschatologii šíy dvanácti hraje klíčovou roli zmizení a očekávaný návrat posledního z tzv. imámů – tj. přímých pokrevních následovníků Alího (bratrance a zetě proroka Muhammada). Alího syn Husajn byl zabit roku 680 umajjovským vojskem (konkrétně rukou bojovníka Šimra bin dhí-l-Džawšana) u Karbalá, která se nacházejí v dnešním Iráku. Jeho bratr pak předal správu muslimské obce do rukou budoucích sunnitů, ve svém „zárodečném stadiu“ tehdy reprezentovaných právě Umajjovci – konkrétně osobou chalífy Jazída I. Zatímco (budoucí) „sunnité“ interpretovali Prorokův odkaz tak, že na vedení islámské obce má nárok prakticky kdokoli (je-li dobrým muslimem a kromě dalších předpokladů také mužem), byli šíité striktnější – za jediné legitimní vůdce komunity považovali pouze potomky Alího (tj. počínaje Husajnem a Hasanem). Právě tyto potomky – vůči mainstreamové sunně de facto v ilegalitě (či v závětří moci) existující alternativní vůdce (a přímé potomky Alího) – nazývali „imámy“. Posledním z nich (v pořadí dvanáctým; odtud také většinová šía dvanácti) byl Muhammad al-Mahdí, syn (jedenáctého) imáma, Hasana al-Askarího.

Dvanáctý imám však roku 874 (ve věku pouhých 5 let) za záhadných okolností zmizel. Protože definitivní zmizení by zanechalo komunitu bez vedení, probíhala (dle šíitského úzu) po omezené období ještě určitá „komunikace“ mezi posledním imámem a jeho následovníky. Dělo se tak prostřednictvím tzv. „vyslanců“ („sufará´“; od jednotného čísla „safír“, mj. výraz dodnes může označovat např. „velvyslance“). Ti tak nejen vyplňovali a „straníkům Alího“ tj. šíitům) ulehčovali vzniklé vakuum, ale prakticky vytvářeli i postupný přechod k plnému převzetí věcí vezdejších samotnými „obyčejnými“ lidmi. Toto „přechodné“ období, které trvalo cca 70 let počínajících Mahdího zmizením, je šíity chápáno (a nazýváno) jako „malé skrytí“ („ghajba saghíra“). S odchodem posledního ze sufará´ končí i jakákoli (tj. i „vyslanci“ zprostředkovaná) komunikace Mahdího s jeho následovníky. Přichází tak období „velkého skrytí“ („ghajba kabíra“), které trvá dodnes. Ukončeno bude Mahdího návratem, po němž bude následovat konec světa (resp. „soudný den“, tj. „jawm al-qijáma“).

Pokud se filmovým střihem přesuneme do poloviny dvacátého století, vidíme následující: šíité jsou sice jako hlavní náboženství pevně etablováni v Íránu; vůdčí slovo v zemi však má ryze světsky vládnoucí monarcha – šáh. V Iráku jsou šíité pevně ukotveni společensky, nicméně hlavní roli má světská, výrazně sekulární moc. Ta s příchodem Saddáma Husajna dostává i lehce sunnitský (hlavně ale typicky „baasistický“) nádech. V Sýrii je to podobné, nicméně alavité, kteří v rámci syrské odnože Baasu prostřednictvím Háfize Asada od 70. let v zemi do značné míry převzali moc, mají potenciálně blíž spíš k šíitské než k sunnitské kultuře. Libanonské šíitské menšiny jsou dostatečně známé, od 80. let pak zejména díky frakcím Amal a Hizballáh. Všechny tyto regionální šíitské entity udržují nějaký vztah s Íránem. Libanonští šíité jsou dokonce šáhem (ač trochu skrytě či aspoň ne vyloženě přiznaně) podporováni. Sýrie stále víc vnímá Írán jako případný zdroj legitimizace alavitů coby regulérních muslimů. Irák je místem tradičních šíitských svatyň a míst vzdělanosti či piety (Nadžaf, Hilla, Karbalá). Jde-li o samotný Írán dané doby, pak zde stále výrazněji vystupují dvě hlavní vlivová centra: na jedné straně a) svatyně a místo vzdělání (Qom); na straně druhé b) sídlo moci a politického života (Teherán).

Na to, aby qomští teologové (od centra moci oddělení omezeními, která si v určité míře v rámci paktu s vládnoucími monarchy sami naordinovali), mohli vůbec budit zdání, že mohou jakákoli větší očekávání regionálních souvěrců začít naplňovat, tak muselo dojít ještě k určitému přeskupení v Íránu samotném.

Islámská revoluce

Islámská revoluce roku 1979 jistě rysy výrazného přeskupení naplňuje – ve své podstatě byla vyvrcholením klerikálně-antiimperialistického odporu proti tomu, co íránský (revoluční) klérus a z velké části i lid vnímali jako útlak, neokolonialistický přístup a bezprecedentní aroganci moci ze strany šáha a USA. Klíčový souboj na cestě k revoluci se nicméně udál ještě dvě dekády předtím. Jeho podstatou byl střet vůdce pozdějšího revolučního kléru, Rúholláha („imáma“) Chomejního, kolem roku 1960 ještě stále řadového klerikálního akademika, s hlavou tehdejší akademické obce, madržac-e taqlíd (tzv. „vzorem hodným následování“) ájatolláhem Borúdžerdím. Zatímco Chomejní zastával rozhodné, „revoluční“ postoje (typu: je třeba svrhnout sekulární mocnahradit ji islámským řádem atp.), byl Borúdžerdí o poznání zdrženlivější. Od pozdějších revolucionářů si proto vysloužil (pohrdlivé) označení „kvietista“ (či „pacifista“), resp. člověk, který dělá s šáhovou mocí přílišné kompromisy. Viděno z dnešní perspektivy lze ovšem konstatovat jednak to, že Borúdžerdího plán byl dlouhodobější, jakož i to, že právě v důsledku toho byl spíš diplomatem, případně, lze-li to tak nazvat – „evolucionářem“.

Chomejní ve své akademické rebelii na půdě kléru nad Borúdžerdím na přelomu 50. a 60. let zvítězil, přičemž naplno z tohoto triumfu začal profitovat po Borúdžerdího skonu roku 1962. Budoucí vůdce revoluce se postupně obklopil několika klíčovými stoupenci, kteří se mu v dalším upevňování vyhraněných postojů stali nepostradatelnými souputníky. Kromě organizační základny byl ovšem vybaven i teoreticky. To potvrdila publikace jeho přednášek, k níž došlo již téměř dekádu před Revolucí (1970), a to pod názvem „Velájat-e Faqíh“ (lze přeložit např. jako „Vláda islámského právního specialisty“).

Ve svém díle Chomejní mimo jiné argumentačně vyložil, že vakuum vzniklé po zmizení posledního imáma (Mahdího) by mělo být vyplněno tzv. faqíhem, tj. znalcem islámské jurisdikce; jinými slovy – islámským akademikem s právní specializací. Tímto relativně flexibilním vymezením si kromě jiného vytvořil předmostí k tomu, aby po (v důsledku revolucí předpokladatelné) změně ústavy právě v duchu dané klíčové litery mohl mít legitimní nárok na to stát se vůdcem nově vzniklé Islámské republiky. Svou pozici si nicméně ještě pojistil vytvořením speciálního titulu „rahbar-e enqeláb“, tj. „vůdce revoluce“.

Do porevolučního Íránu byla pochopitelně vkládána velká očekávání. Ta Islámská republika po roce 1979 začala i ochotně (a v rámci možností) plnit.

Určité „revoluční“ nadšení, velká energie i široké možnosti trochu vrhly stín na skutečnost, že v regionu dlouhodobě existovaly celé tradiční a rozvětvené rodiny, jejichž síla spíš než v chomejníovské „šokové terapii“ (resp. „revoluci“) spočívala (podobně jako v přístupu Borúdžerdího) v postupném, velmi cílevědomém a trpělivém působení. Jednou z takových byl i irácko – íránský rod Sadrů, jehož členové byli aktivní v mnoha společenských doménách – od obchodu přes administrativu až právě po klerikální sféru.

Músá Sadr, alavité a další zmizení

Zřejmě nejznámějším jejím členem se v období od 50. do konce 70. let 20. století stal („imám“) Músá Sadr, který – podle některých pramenů zpočátku právě v koordinaci s šáhem a z posvěcení samotného Borúdžerdího – realizoval několik „osvětových“ cest po regionu, přičemž druhým domovem se mu stal hlavně Libanon. Z něj se vracel na svou „základnu“ do Nadžafu, aby odtud realizoval další a další (částečně osvětové, částečně vlivové) výjezdy právě do Levanty. V Libanonu si nicméně našel sympatie místních a dodnes se o něm hovoří (ze strany všech konfesí) jako o někom, kdo se o rozvoj místní šíitské komunity skutečně zasloužil.

Symbolickým vrcholem jeho levantské činnosti pak byla zřejmě fatwa, oficiálně formulovaná, resp. „stvrzená“ roku 1973 (údajně v jednom z hotelů v severolibanonském Tripoli), jíž uznal místní (tj. libanonské) alavity za šíity dvanácti. Nejen proto, že se tak stalo za (velmi intenzivního) přispění Háfize Asada, ale hlavně proto, že mezi libanonskými a syrskými alavity není v podstatě žádný rozdíl, stali se šíity dvanácti (spadajícími tedy pod „qomsko-nadžafskou“ teologicko-akademickou „jurisdikci“) implicitně i alavité syrští.

Úplný happyend se však nekonal – na samém konci srpna roku 1978 (evidentně jen téměř) všemi oblíbený Músá Sadr zmizel při přeletu z libyjského Tripoli do Říma. Dodnes se neví, co se tehdy stalo, ovšem reminiscence na „prvního“ zmizelého imáma – Mahdího – zde byla velmi silná. I ta stála jistě úvahou autora Fuáda Šihábího, který svou životopisnou knihu o Sadrovi nazval právě v tomto duchu („Zmizelý imám“, resp. „The vanished imam“).

Zmizení Músy Sadra jen pár měsíců před íránskou islámskou revolucí jako by bylo předzvěstí nevole, s jakou bude dominantně sunnitský a Západu (s USA v čele) konformní region v následujících letech vstřebávat hořké sousto bezprecedentního šíitského (antiestablishmentového a antiimperialistického) revolučního úspěchu. Vůdčí role v potlačování šíitského elementu se nejprve zhostil Irák, jehož (sekulární, ovšem většinově na tikrítských sunnitech postavený) baasistický režim spatřoval právě v irácké šíitské obrodě své největší vnitřní ohrožení.

Příznačně i v tomto střetu hrál nešťastný „prim“ rod Sadrů: nejprve byl roku 1980 (prakticky společně) se svou sestrou zavražděn bratranec Músy Sadra, Velký ájatulláh Muhammad Báqir Sadr, ideologický zakladatel Saddámově Baasu opoziční, v šíitském duchu i vlastní interpretaci Koránu ideologicky zakotvené reformní strany Dacwa. Smrt obou sourozenců měla pro irácké i regionální šíity zásadní mučednický apel. Přes další perzekuce šíitské komunity byl roku 1999 společně se svými dvěma syny zavražděn Velký ájatulláh Muhammad Muhammad Sádiq Sadr, syn Muhammada Sádiqa Sadra, jenž sám byl přímým bratrancem Báqira Sadra a bratrancem Músy Sadra. Všechna tato úmrtí jsou připisována iniciativám tajných služeb Saddáma Husajna.

Je-li význam rodu Sadrů pro šíitské komunity Blízkého a Středního východu jedním z nejzásadnějších, a je-li zároveň zmizení Músy Sadra symbolicky srovnáváno se zmizením dvanáctého imáma Mahdího (přičemž i zde jako by vyvstávala logická návazná otázka: Co dál, resp. kdo vyplní období bezvládí?), dá se očekávat, že na kohokoli dalšího z daného rodu disponujícího řečnickými, organizačními, klerikálními a politickými ambicemi dohromady budou kladena závažná očekávání. Jako takový bude se svými příbuznými srovnáván a optikou jejich vnímání poměřován a hodnocen. Právě toto „břemeno“ věhlasu známých (a dlužno dodat oblíbených) příbuzných „stihlo“ současnou pokrevní „esenci“ prakticky všech z rodu Sadrů, kteří ve dvacátém století cokoli znamenali – syna výše uvedených Sádiqa, zetě Báqira a vzdáleného synovce Músy v jedné osobě: námi diskutovaného Muqtadu Sadra.

Muqtadá Sadr vstupuje na scénu

Jeho věhlas přichází s americkou invazí do Iráku roku 2003, kdy se mu záhy podařilo získat si (na rozdíl od amerických vojsk) srdce i mysl prostých, nicméně akceschopných (několika tisíců) bagdádských šíitů, a to v rámci jím formovaných milic „Džajš al-Mahdí“ (tj. „Mahdího vojsko“). Dané uskupení v realitě okupovaného Iráku zapůsobilo trochu jako Blaničtí rytíři, úměrně tomu bylo i všemi stranami vnímáno. Například jeho mediální pokrytí na Západě budilo chvílemi dojem, že se na scéně objevil element co do své ničivé síly a zlovolnosti schopný přehlušit samotného Usámu bin Ládina – zejména tehdy, když se Sadrovým jednotkám dařilo hatit americké plány na snadné ovládnutí (nejen) chudinských čtvrtí Bagdádu (původně tzv. „Saddámovo“, aktuálně „Sadrovo“ město). Poté ale došlo k lepší identifikaci a profilaci jak Džajš al-Mahdí, tak samotného Muqtady Sadra, přičemž interpretačně (správně) převážil ten význam, že v případě jím formovaného hnutí odporu jde především o obranu, nikoli o bezhlavý teror (ačkoli: kdy o něj ve skutečně čisté formě jde?).

Skutečnost, že přeci jen šlo o rezistenci, nicméně sváděl k zásadnímu omylu, resp. tendenci zkratkovitě identifikovat Džajš al-Mahdí s Hizballáhem, potažmo Muqtadu Sadra s Hasanem Nasralláhem (tj. zároveň automaticky předpokládaje jeho provázanost s Íránem). Syrský politolog Sámí Mubájid již sice roku 2007 vypracoval úvahu na téma rozdílů mezi Nasralláhem a Sadrem, ovšem další Muqtadovo směřování plně potvrdil až další vývoj. V jeho průběhu se nejmladší z rodu Sadrů – v zásadě věren rodinné tradici – vyprofiloval především jako lokální patriot, obhájce vlastní komunity a případně i advokát určité irácké verze „občanské“ společnosti. Jakkoli se tedy mohlo zdát, že se z titulu rodinné tradice (přičemž i toto dokazuje, že „základní étos“ daného rodu, dá-li se o něčem takovém hovořit, není častokrát chápán zcela přesně), v odporu proti sunnitské dominanci, kvůli majoritnímu trendu v rámci šíitské obce či prostě z praktického důvodu snadného financování Muqtadá jaksi automaticky („jako všichni“) přikloní právě k íránskému klerikálně revolučnímu sponzoringu, on byl s to si (alespoň nějakou dobu) udržet si zřejmě vlastní a nezávislou, tím také opravdovější pozici.

Sadr přitom od svého spektakulárního nástupu do „veřejného prostoru“ v roce 2003 skutečně zůstává více méně konzistentní – minimálně jak co do vyhraněnosti projevu či do vervy, s jakou se „bere“ za věc své komunity, tak co do sledování lokálně patriotické linie, kterou by snad šlo s určitou mírou nadsázky označit za irácký „národní zájem“. Svou pozici přitom cílevědomě posiluje, a to na veškerých možných úrovních – od akademické (studium zhruba mezi lety 2008 – 2011), přes strategickou (průběžné rozšiřování osobních vazeb napříč regionem) až po politickou (formování politické strany „Sadrovské hnutí“, resp. „Tajjár Sadrí“, jakož i přeměna původní formace „Džajš al-Mahdí“ na soudobé milice „Sarájá as-Salám“, resp. „Mírové roty“). Svou politickou, respektive „zákulisní“ aktivitu Sadr přitom výrazně posílil hlavně v posledních letech (cca 2014 – 2016); i to může mluvit ve prospěch dojmu, že se stále cílevědoměji a intenzivněji připravoval na kroky, které začíná naplno uskutečňovat právě v letošním roce.

Změny v regionální rovnováze a šíitský půlměsíc

Právě v posledních třech letech začalo být politické klima Iráku zásadním způsobem ovlivňováno dopadem (původně ryze) syrského konfliktu. Vznik tzv. Islámského státu si vynutil reakci regionálních i globálních velmocí, což mělo za důsledek i určitou změnu rovnováhy sil na Blízkém Východě.

Proměna stavu spočívala především v citelném oslabení regionálního vlivu Saúdské Arábie na jedné, jakož i znatelném posílení Íránu na druhé straně. Globální stimul v podobě „nukleární“ dohody Západu s Íránem se regionálně projevil výrazným vzrůstem šíitského sebevědomí, které pozitivně ovlivnilo průběh ofenzivy proti Islámskému státu. Daná ofenziva se v Iráku projevila zejména formováním Teheránem podporovaných paramilitárních jednotek Lidové mobilizace (tzv. „Hašd šacbí“). Vztah k těmto (konfesně smíšeným, majoritně ale určitě šíitským) milicím se zhruba od přelomu let 2016 a 2017 stal jednou z hlavních dělících linií domácí politiky. Zatímco premiér Hajdar Abadí vykazoval „státnické“ tendence dané jednotky co nejrychleji integrovat do řádné armády, bývalý premiér Málikí se zasazoval o hlubší formování „přeshraničních“ regionálních aliancí předpokládající maximální nezávislost daných jednotek včetně plánu jejich přesunu do Sýrie a Levanty. To samozřejmě nenechalo chladným Záliv v čele právě se Saúdskou Arábii. Krom toho, co sunnitské monarchie vnímaly jako nebezpečí dalšího posílení osy Teherán – Středomoří / Libanon (tzv. „Šíitský půlměsíc“), vnímají danou konsolidaci i jako nebezpečí pro svá vlastní teritoria, neboť i ta jsou obývána četnými – se sunnitskou správou jejich věcí ne vyloženě spokojenými – šíitskými menšinami.

Ve světle toho se dá pochopit, pokud by Saúdská Arábie a další státy Zálivu aktuálně vyhodnotily taktiku směřující k posílení svého vlivu v Iráku jako jednu z posledních z možností, jak formování celistvého pásu šíitského klerikálně-revolučního vlivu táhnoucího se z Íránu přes Iráku a Sýrii až do Libanonu zvrátit.

Výběr aliančního partnera pro koordinaci takové akce mohl být přitom snazší, než se mohlo zdát, a to právě proto, že irácké politické prostředí se s gradujícím regionálním vývojem (cca od vzniku tzv. „Islámského státu“) poměrně jasně vyprofilovalo. Na jedné straně zde vznikla proíránská, revolučně-klerikální („šíitská“) frakce zaštiťovaná Málikím (případně generálem Solajmáním, Revolučními gardami, a tedy i iránským revolučním klérem a jeho sympatizanty v Iráku samotném; s dost pravděpodobně nyní 87-letým hlavním duchovním Alím Sístáním jako pouhým „tlumočníkem“ vůle Teheránu pro místní publikum).

Na straně druhé zde máme bezzubé Abadího pokusy o státnickou politiku, které neslaví úspěch ani u šíitů, ani u sunnitů, přičemž stále méně je respektují i Kurdi. Jasná silová dominance nestátního faktoru („pro-teheránská“ frakce), absence silného státu (Abadí) i separatistické tendence Kurdů (Bárzání) tak nechávají většinu „občansky“ naladěných „obyčejných“ Iráčanů ve vakuu, které plíživě vytváří příležitost pro někoho, kdo se minimálně může prezentovat jako „normální“.

Návrat „Blanického rytíře“?

Více méně přirozeně se zde tedy opět objevuje prostor pro návrat „Blanického rytíře“ v osobě (žádné z obou stran „nic nedlužícího“) Muqtady Sadra. Spíš, než deficitem disponuje Sadr momentálně trumfy – je za ním jak pečlivě budovaná stranická parlamentní podpora, tak pravděpodobně stále rostoucí sympatie či očekávání velké části populace, která je vývojem v zemi „unavená“.

Spekulativně nelze samozřejmě vyloučit, že ke všemu tomu jej zde máme i jako garanta nadějí – a s nimi přicházející možnou podporou všeho druhu –, jež do něj vkládají státy Zálivu.

Muqtadá Sadr, jak se zdá, na tuto kartu vsadil ne-li vše, pak jistě mnohé: pomineme-li již dřívější návštěvu Turecka, navštívil bez jakéhokoli (oficiálního) mandátu irácké vlády či státu v posledním měsíci Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty, kde jednal s vrcholnými představiteli, a to stylem, který mohl budit dojem, že Irák reprezentuje (polo)oficiálně. Ještě předtím, v dubnu 2017, vyzval po neobjasněném incidentu v Chán Šajchúnu k odstoupení syrského prezidenta Asada. I vzhledem k loajální a vytrvalé íránské podpoře Sýrie bylo i toto vnímáno jako bezprecedentní gesto.

Právě na základě těchto kroků vzniká v regionu dojem, že Sadr se stále otevřeněji začíná profilovat v nové, velmi málo očekávané roli – jako prazvláštní mluvčí „občanské společnosti“ své domoviny, které ovšem hledá podporu u států kdysi podporujících saddámovský Irák ve výše popsaných fatálních represích i vůči jeho vlastní rodině. Nicméně i Záliv se mění – a je tak dost možné, že spíš než na aktuální moment silové a ideologické převahy (který je plně v režii Teheránu), sází nejen Záliv, ale i Sadr (či případně i dlouhodobí strategičtí hráči typu Turecka) na budoucí, zřejmě jaksi „lidsky atraktivní“, a tedy i dlouhodobě udržitelnou politiku budování určité kompromisní formy „občanské společnosti“ nabízející (více či méně) rovné šance všem.

Stejně tak to ale může být jen zdání, případně dojem, který se vytváří, když ptáčka – a zde nejen v podobě Sadra, ale i irácké společnosti jako takové – lapají.

Z tohoto pohledu je Sadrovo momentální činění (nejen) mnohými šíity nahlíženo jako nezodpovědná a málo koordinovaná akce, která se zatím zdá být především námluvami s tradičními nepřáteli v podobě sunnitských monarchií. Sadr teoreticky má „morální“ oporu v podobě své parlamentní frakce (výše uvedené Sadrovské hnutí), není ale zdaleka jasné, zda všichni její členové jeho kroky beze zbytku chápou, a pokud ano, zda se s nimi ztotožňují. Tím spíš, pokud jde o šíity loajální proíránským frakcím – především jimi je Sadr na internetových diskusích poslední dobou označován za „zrádce“.

Na jednu stranu může skutečně stále víc budit dojem člověka, který se je (v negativním slova smyslu) schopný dohodnout zdánlivě „s každým“ – resp. tak aspoň na část šíitů (doma, v Íránu, v regionu) jeho „proměna“ působí. Na druhé straně on sám může vždycky říci, že to jediné, co ve skutečnosti udělal, je, že „jen“ plně dostál své konzistentnosti, jakož i to, že se jí držel i v době, kdy se stále víc rozevírala názorová propast mezi oběma iráckými „extrémy“ – kvazistátnickým, v realitě ale slabým a vize prostým Abadím na jedné a proíránským (resp. „revolučně-klerikálním“) Málikím na druhé straně.

Výhodou Sadra je, že oslovuje napříč konfesemi

Sadrova hlavní výhoda přitom spočívá v tom, že – aniž by se zpronevěřil komunitě, ze které vzešel a kterou reprezentuje (tj. chudí šíité) – dokáže přinejmenším budit zdání, že je schopen přirozeně akomodovat potřeby skutečně všech „občansky“ uvažujících Iráčanů, tj. včetně sunnitů, přičemž i kredit, který u nich získá, je přirozený a důvěryhodný. To se ani Abadímu, ani Málikímu nikdy nepodaří; téměř nikdo chudý, zároveň prakticky žádný sunnita jim nebude věřit to, že v rámci svých vizí počítají s budoucností i pro ně.

Muqtadá Sadr se tak liší jednou podstatnou věcí – zcela přirozeně klade (irácky specifické) „občanské“ před „konfesní“. To se ostatně nese i v určité rodinné tradici – pro myšlenkový okruh rodu Sadrů je eminentně důležité téma spravedlnosti a toho, jak jí v rámci společnosti dosáhnout a udržet. Přesto i zde platí, že daní myslitelé jsou nahlíženi častokrát signálně stereotypně, a to i místními (jak šíitů, tak sunnitů), kteří častokrát nejsou schopni myslet mimo konfesní kategorie. Sadra tak buď (na základě zjednodušené „úvahy“ typu „šía“, „klerik“, „chudina“) automaticky ztělesňují s íránským revolučním klérem (hlavně sunnité), anebo od něj automatické afinity s revolučním klérem očekávají, a jsou tedy zneklidněni, když jim tato očekávání nevychází (hlavně šíité).

Přesto však stále není jasné mnohé z toho, co by jasné být mělo: co Sadr koordinací se Zálivem sleduje, jak toho (společně?) plánují dosáhnout, či zda je cílem budování a blaho Iráčanů, anebo především využití Sadra pro to, aby (z jeho strany nejpravděpodobněji upřímnou) snahou o scelení irácké společnosti do ní naopak byl vnesen rozkol, který by nadále zamezil nebo aspoň zdržel konsolidaci šíitského vlivového pásu v oblasti.

Nelze nicméně pochybovat v tom smyslu, že by šlo o iracionální akci – na to je Sadr příliš zkušený, strategicky vyzrálý i pragmaticky zdrženlivý.

Sadr a Záliv

Jsou zde nicméně i jeho „osobní démoni“, kterých si jeho možní sponzoři jsou jistě vědomi – především nemalé osobní ambice, které prakticky nikdy nebyly uspokojeny plným zadostiučiněním. Dost pravděpodobně má Sadr dlouhodobě pocit, že pro svou věc, zemi a lid udělal víc, než za kolik se mu dostalo uznání. Zatímco akademický deficit si průběžně doplňuje, potvrzení společenského respektu v podobě odpovídající (např. administrativní) pozice se mu zatím nedostalo. Na roli hlavní duchovní autority přitom může pomýšlet jen těžko – na jedné straně je Sístání stále naživu, na té druhé nemá Muqtadá na roli vůdčí duchovní autority zatím ani věk, ani vzdělání či odpovídající akademickou hodnost.

Sadrovi tak dost možná jen došlo, že jediná cesta k naplnění svých aspirací prozatím vede jen přes více či méně konvenční politiku, či – pokud by si chtěl stále zachovat patinu klerika – aspoň přes její přímé ideologické ovlivňování.

Vyplněním aktuálních politických nik přitom dost dobře šly skloubit jak Sadrovy případné ambice, tak snahy Zálivu o (minimálně) preventivní rozkol v rámci etablujícího se šíitského pásu. Využít šlo přitom právě přirozený společenský vývoj, který se v Iráku sám nabídl – tj. rozkol mezi „lokálními“ aspiracemi místních (tj. tím, co chtějí pro sebe) a „regionálními“ ambicemi revolučněji naladěného šíitského „jádra“. Pokud Království, resp. Záliv tuto příležitost identifikovali, záhy zjistili, že příslušné tendenci je potřeba „jen“ najít obličej – přičemž „obličeji“ nabídnout to, co ocení nejvíc.

Pokud se (třeba i na základě Sadrovy ctižádostivosti či pocitu nedocenění) monarchiím Zálivu skutečně podařilo získat klerika na svou stranu, je pak v jeho vlastním zájmu (resp. dost možná v zájmu jeho bezpečnosti jako takové), aby to, co je vnímáno jako nové či změněné postoje, co nejdůsledněji a nejpromyšleněji komunikoval s co nejširší veřejností – zkrátka aby si dal práci to Iráčanům vysvětlit.

Další rizika Sadrova postavení

Pokud ne, nebude možné se divit tomu, povolí-li někomu v jeho okolí nervy a to, co vnímá jako klerikovu zradu, se pokusí očistit jakkoli radikální cestou. Na druhé straně je Sadr jistě v určitém „hledáčku“ hráčů věrných Teheránu – tj. některé z „revolučně“ naladěných milic. Jediné, co může případné nadmíru zapálené členy takové milice brzdit ve snaze „pomstít“ se Sadrovi za „zradu“, je v širších souvislostech uvažující silové zázemí (tj. nejspíš Revoluční gardy v čele s Qásemem Solajmáním), které si uvědomuje, že a) takto prominentní krev na rukou není žádoucí, neboť by b) teheránské centrále i Málikímu mohla jen uškodit, zatímco / protože c) ze Sadra by se stal mučedník. To by d) Záliv pochopitelně využíval dál ve prospěch své věci.

V neposlední řadě možná i Abadí nenese nejlépe mnohé z ústupků, které byl pod Málikího (ná)tlakem v poslední době (do)nucen udělat, tj. i on může pociťovat vůči „neohroženému rytíři“ Sadrovi jistou zášť či závist; na druhé straně může být rád, že právě Sadr jej může nahradit jako nový otloukací panák klerikálně-revoluční šíitské propagandy. Což se již také děje a je to pochopitelné, protože íránský revoluční klérus nadevše zneklidňuje jak a) zjištění, že případná aliance Iráku se Zálivem by šíitský půlměsíc oslabila, tak b) suché konstatování, že právě ve „zmoudření“ Saúdské Arábie a její případnou stabilizační roli coby reformovaného království tak trochu Západ spoléhá, tj. její případné snahy o to stát se alternativou vůči případné šíitské hegemonii pod vedením Íránu určitě bojkotovat nebude.

Viděno zpětně, především Sadrova dubnová výzva k odstoupení syrského prezidenta jako by avizovala, že se irácký klerik chystá ke komplexnějšímu ideologickému tahu. V jeho rámci se bude stále víc názorově profilovat s nadějí, že bude těmi Iráčany, kteří marasmus domácího vývoje přičítají (či jsou ochotni přičíst) íránskému vměšování do regionálních záležitostí, stále víc vnímán jako patriot. Je to přitom ta samá karta, na kterou v Sadrově případě pravděpodobně vsadil i Záliv – jen s tím rozdílem, že Arábii či dalším státům o blaho irácké společnosti jako celku jde až ve třetí řadě. Přičemž v té druhé jde o sunnitské souvěrce, zatímco prvotní důležitostí je čelení vlivové expanzi Íránu – a to, pokud možno „nenapadnutelnými“ prostředky. Jinými slovy: Protože „neumíme“ Írán silově či morálkou našeho vojska, pokusíme se ho udolat prostřednictvím postupné politické eroze. Takový přístup může dost možná představovat jak novou (real)politiku Zálivu (v čele s Královstvím), tak novou šanci pro Muqtadu Sadra. Možná by se dalo – s velkou licencí – i říci, že Sadr co do osobnosti je ve vztahu k zemím Zálivu momentálně zhruba to samé, co Katar do státu – pokud pochopí, jedině dobře pro něj; přičemž Sadr, zdá se, už pochopil.

Tak či onak bude zajímavé vše sledovat – a přinejmenším doufat, že alespoň pokud jde o finále nebude Muqtadá Sadr coby nesporný enfant terrible irácké politiky následovat osud svého příbuzného Músy až do takové míry, aby byla analogie s ním zcela přesná.

Tento článek vychází v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Sýrii a Blízký východ.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.