Lady Diana: Příběh změněné monarchie, který má pokračování

Anglistka Alice Tihelková píše ve svém komentáři o tom,  jak moc populární Lady Diana změnila britskou monarchii. Od smrti Lady Diany uplynulo dnes 20 let.

 

Život je krátký, porušujte pravidla. – Mark Twain.

Píše se rok 2012 a královna Alžběta slaví diamantové jubileum. Za ovací milionového davu pluje po Temži ve flotile téměř tisíce lodí. Podobně velkolepá akce nebyla v Británii k vidění celých 350 let; patrně již nikdy nebude.  Průzkumy konané před oslavami hovoří o rekordní Alžbětině popularitě, vysokou oblibu si drží i samotná monarchie.

Půldruhou dekádu předtím, v září roku 1997, přitom situace vypadala jinak. Veřejnost, v šoku ze zprávy o smrti princezny Diany v pařížském tunelu pod Pont de l‘Alma, se obrací proti „chladným” Windsorům; královnina popularita padá. Objevují se spekulace, že o nehodu nešlo, i pochybnosti o smyslu monarchie. Ta se však z krize, nejvážnější od té abdikační z roku 1936, nakonec vymaňuje a její podpora opět šplhá vzhůru, kde již zůstane; v současnosti si setrvání království přejí dvě třetiny Britů. Jak se Windsorům návrat na výsluní přízně podařil? Odhlédneme-li od skutečnosti, že ostrované nijak závratně netouží po voleném prezidentovi, je jedním z hlavních důvodů jev, který bychom mohli nazvat Diana efekt. „Monarchie si uvědomila, že stojí a padá s veřejným míněním,”  říká Robert Worcester, zakladatel agentury MORI. A veřejné mínění stálo rezolutně na straně zesnulé princezny; proto královské PR muselo chtě nechtě činit ústupky Dianině verzi monarchie. I dvacet let po pařížské nehodě je Diana efekt více než patrný. Podívejme se na něj blíže.

Ztuhlý horní ret povoluje

„Charakter královny, stejně jako celé vyšší třídy, byl utvářen pro imperiální roli. Patří k lidem, kteří jsou silně neemotivní,”  píše tvůrce seriálu Jistě, pane ministře Sir Anthony Jay. „Během staletí, kdy jsme měli impérium, si příslušníci vyšší třídy museli vytvořit slupku, která jim umožňovala být guvernérem Indie či oblastním komisařem v Tanzanii. Propůjčovalo jim to vyrovnanost, odstup a velmi chladnou hlavu. Pro ty, co jsou takto citově nezaujatí, se instituce stávají důležitějšími než rodiny,” dodává.  V předposlední dekádě dvacátého století je ale britské impérium nenávratně minulostí a namísto něj kralují populární média, zejména komerční televize a Murdochův deník The Sun. Pověstný britský ztuhlý horní ret je out; v kurzu jsou emoce a neformálnost. Nově příchozí Diana tento esprit ztělesňuje: má bezprostřední kouzlo, vyzařuje nezvyklou vřelost a před institucemi upřednostňuje vztahy. To se mimo jiné promítá i do způsobu, jakým vychovává své syny. Na rozdíl od studeného odchovu předchozích královských generací se Williamovi a Harrymu dostává nadstandardní rodičovské pozornosti. Zatímco Alžběta strávila raná léta svých potomků cestami po Commonwealthu, který pro ni rovněž byl svého druhu dítětem, Diana je matkou na plný úvazek. Synům vytváří na windsorské poměry velmi neformální rodinné prostředí, kde se city ani legráckami všeho druhu nešetří.

Podstatné však je, že se zároveň snaží prince povystrčit ven z palácové bubliny. Proti dosavadní tradici je posílá do školky a poté základní školy (kam je denně osobně vodí), namísto aby jejich vzdělávání svěřila soukromým učitelům. Bere je s sebou i na charitativní akce, do nemocnic nebo azylových center do bezdomovce. „Chtěla nám ukázat skutečný život bez obalu. Za to jsem jí velmi vděčný, protože realita je tvrdá – a jednou z mých největších lekcí bylo uvědomit si, jaké štěstí a výsady mnozí z nás mají; především já,“ svěřil se později William. V zemi, která kromě jiných věcí vyniká i viktoriánskou mírou sociálních rozdílů, množícími se potravinovými bankami a strmým nárůstem bezdomovectví, je schopnost monarchie slevit z archaické pompy a přidat na common touch klíčová, neboť existence instituce založené na dědičném privilegiu může za takovéto situace začít poměrně vadit. Popularita obou princů, kteří v reálu působí překvapivě normálně a nearistokraticky (zejména Harry svou spontánností boduje a momentálně je nejoblíbenějším členem královské rodiny) je důkazem, že se věc víceméně daří. Do značné míry je to Dianina zásluha.

Magie dennímu světlu vystavená

Politolog 19. století Walter Bagehot v zamyšlení nad podstatou britské monarchie napsal: „Žije ze svého tajemna. Nesmíme do této magie vpouštět denní světlo”. Patrně máloco lépe vystihuje Alžbětin tradiční postoj ke královským public relations. Za svůj život neposkytla jediný rozhovor, svůj soukromý život i názory vždy rezolutně tajila. Doba však pokročila a veřejnost, odkojená seriály a murdochovským tiskem, požadovala víc. To byla příležitost pro Dianu; přestože si s bulvárními novináři užila své (její bratr, hrabě Charles Spencer, později prohlásil, že jimi byla „uštvána k smrti”), uměla s médii i obratně pracovat. Poté, co se její vztahy s královskou rodinu kriticky vyhrotily, rozhodla se protokolárního bobříka mlčení porušit. Poprvé tak učinila prostřednictvím rozhovorů, na jejichž základě s publicista Andrew Morton vydal v roce 1992 knihu Diana: Její pravdivý příběh, která nic netušícímu národu odhalila, že dosud pohádkově prezentované manželství s Charlesem je spíše pohádkou z dílny bratří Grimmů. To, že zdrojem šokujících osobních informací nebyli lidé z Dianina okolí, nýbrž princezna sama, se Morton odvážil přiznat až v roce 1997.

Necelé tři roky, nato v roce 1995, následoval legendární Dianin rozhovor s Martinem Bashirem pro pořad BBC Panorama. V tisku byl označen za „královský puč”, neboť tu kromě další várky osobních odhalení  zazněla z Dianiny strany ostrá slova na adresu celého windsorského establišmentu. Poprask způsobilo zejména Dianino konstatování, že Charles, zvyklý na pohodlný život, nemá na to, stát se panovníkem. „A protože znám tu povahu, myslím, že nejvyšší post, jak tomu říkám, by ho obrovským způsobem omezil, a nejsem si jistá, jestli by se tomu dokázal přizpůsobit,” prohlásila. Poté dodala, že jí Windsoři nikdy nedovolí stát se královnou; namísto toho chce být „královnou lidských srdcí“, tedy de facto jakousi alternativní panovnicí, odvozující svoji pozici od přímé podpory veřejnosti.

Rozhovor pro Panorama nebyl pouhým výlevem citově nevyrovnané ženy, jak byl některými reflektován.  Diana, která mezitím prošla školením hlasového kouče Petera Settelena, si zde počínala promyšleně: s využitím médií, v tomto případě televize, záměrně obcházela windsorské struktury a navazovala přímý kontakt s veřejností, u níž cítila spojenectví. Na tvrzení, že svůj mediální appeal využívala ke své soukromé válce s Windsory, bude patrně kus pravdy. Ani druhá strana však nejednala vždy v rukavičkách, jak ostatně vyplývá i z čerstvě odvysílaného – a hojně diskutovaného – dokumentu stanice Channel 4 Diana: In Her Own Words, který poslal již tak chatrné preference následníka trůnu prince Charlese strmě dolů.

Dianina tendence vpouštět denní světlo do něčeho, co svou magičnost s postupujícím digitálním věkem tak jako tak ztrácelo, nebyla anomálií, která zapadla. V tradici sdílnější monarchie pokračují i oba princové, zejména bezprostřední Harry (William je o něco rezervovanější a jeho vztah k médiím komplikovanější). Právě mladšímu z Windsorů nedělá potíže přejít v komunikaci s veřejností na osobní rovinu. Naposledy tak učinil v rozhovoru pro Daily Telegraph, kde se svěřil s dlouholetými psychickými problémy, které mu způsobila matčina časná smrt i následný tlak okolí na to, aby zachoval dekórum a neukazoval emoce (vzpomeňme na jeho pochod za Dianinou rakví, který moderátor James O‘Brien označil za hodný přivolání sociální pracovnice do Buckinghamského paláce). Ne každý tuto otevřenost vítá; kritický časopis Spiked! například nedávno otiskl článek Toma Slatera The Rise of Therapeutic Royals, který si zoufá nad „emoční inkontinencí” královské next generation, signalizující finální úpadek monarchie a nastolující otázku, zda je tato instituce vůbec ještě potřebná.  Mladí Windsoři však emoce netrousí na potkání a samoúčelně; většinou si k tomu vybírají příležitosti, kdy chtějí osobním příkladem pomoci nějakému ze svých charitativních projektů.

Královští aktivisté

To nás přivádí k další oblasti, v níž Diana zanechala nesmazatelnou stopu: jejím vlivem monarchie ubrala na kladení věnců a přidala na aktivismu. Zatímco královna svou sílu tradičně spatřovala v nestrannosti a nevměšování, idealistická (podle jiných naivní) Diana neměla problém dát najevo, na čí straně stojí; ne vždy to bylo politicky pohodlné. Proslulá byla její kampaň proti nášlapným minám, která ji přivedla na hranu konfliktu s mocnými politicko-obchodními zájmy. Jeden z ministrů, Lord Howe, Dianu při té příležitosti označil za „neřízenou střelu”. Elitní britský advokát Michael Mansfield naopak vyslovil domněnku o souvislosti mezi její smrti a skutečností, že se chystala zveřejnit jména vlivných osob, které byly v obchodu s nášlapnými minami zainteresovány.

Že Diana svou charitativní činnost nepojímala jen jako propůjčení svého jména, financí a občasné PR fotografie, prokazovala  nezvykle empatickým způsobem kontaktu s těmi, jejichž prospěch se angažovala. Byli to často lidé stigmatizovaní či společensky izolovaní, postižení například leprou či AIDS (královně se prý podobné aktivity nelíbily a princezně radila, ať „dělá něco příjemnějšího”). Zkušenosti z první ruky využila i v kampani na pomoc lidem s poruchami příjmu potravy.

V charitativních inovacích pokračují i Dianini synové. Úspěchem se ukazuje být projekt Heads Together, na němž se podílí princ William, jeho žena Kate a princ Harry dohromady. Jeho cílem je zbavit stigmatu problematiku duševních poruch, kterými v současnosti trpí rekordní počet Britů. V rámci projektu Windsoři točí rozhovory se známými osobnostmi, které mají vlastní zkušenosti s depresí či jinými poruchami; ve filmech, zveřejňovaných na Youtube, se objevuje například zpěvačka Lady Gaga, herec Stephen Fry nebo fotbalista Rio Ferdinand. „Čím více budeme mluvit o duševním zdraví, tím normálnějším tématem se stane a tím více budeme schopni otevřít se a hledat podporu”, prohlásil William. Zastánci královského stoicismu patrně lapají po dechu, ale mladší generace na podobné iniciativy slyší. A právě tu si musí Windsoři získat, má-li monarchie přežít.

Na závěr

Od tragického úmrtí Lady Diany uběhne 31. srpna rovných 20 let. Jak si budou Britové toto výročí připomínat? Zcela jistě přijdou ke slovu emoce. Pravděpodobně ožijí i spekulace ohledně osudné pařížské nehody. A konečně se dá čekat i živá debata o otázce nástupnictví. Přestože princ Harry nedávno prohlásil, že nikdo v rodině po koruně netouží, je to právě on, „zlobivější”, srdečnější i charitativně aktivnější z obou mladých princů, kterého by Britové do budoucna na trůnu viděli nejraději. I to je důkazem, že Diana efekt ani po letech nepřestal působit.

Ilustrační obrázek: Autor – John MacIntyre – Paisley Scotland https://www.flickr.com/photos/paisleyorguk/4377216040/, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=55647298

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.