Vícerychlostní Evropa je realita, ale slouží i jako hrozba, vysvětluje Oskar Krejčí

Rozhovor: S politologem a odborníkem na zahraniční vztahy Oskarem Krejčím jsme mluvili o vícerychlostní Evropě. Proč je dobré být v ekonomickém jádru, ale nemělo by to znamenat bezhlavě následovat politický avanturismus Berlína a Paříže?

!Argument: Opět se oživila debata  o vícerychlostní Evropě, o tom zda by  ČR měla být v tzv. jádru. Co to vlastně ta vícerychlostní Evropa je?

Oskar Krejčí: Kouzlo představy vícerychlostní Evropy je v tom, že je to neurčitý pojem, takže si každý pod tím představuje, co chce. Obecně můžeme říci, že je to jednak realita – a to od založení projektu evropské integrace – a jednak obraz vícerychlostní Evropy funguje jako pohrůžka.

Od začátku evropského projektu bylo patrné dělení na Sever a Jih, k němuž následně přibylo dělení Unie na Západ a Východ. Je jasné, že je tu od začátku dvojí periferie. Otcové zakladatelé, domnívám se, chtěli, aby se stíraly rozdíly mezi jádrem a periferií. Ale obávám se, že tento pohled na rozštěpení v dnešní Paříži a Berlíně nepřevládá.

Myslím, že jedna z našich chyb posuzování EU, tkví v tom, že se na ni díváme jako na lineární projekt, který se pořád vyvíjí někam kupředu. Ale když znáte historii, tak si uvědomíte, že „všechno už tu jednou bylo.“

!A.: Můžete uvést nějaký příklad?

O.K.: Vezměme si říší Karla Velikého. Francká říše zahrnovala dnešní Německo a Francii a byla spojena také velkou ideou – expanze na východ měla nést římské křesťanství. Myslím, že zakladatelé EU takhle sice neuvažovali, ale Macron a Merkelová jsou spíše symboly návratu k přemýšlení à la Karel Veliký.

!A.: Kdo tvoří to jádro EU?

O.K.: Jádro evropské integrace tvoří geopolitická osa Paříž – Berlín. Je možné to vnímat i v negativní konotaci: dokud se tyto dvě země nedohodnou, pak bude Evropský parlament zasedat ve dvou městech, s milionovými náklady na kočování europoslanců.

!A.: A funguje vícerychlostní Evropa jako pohrůžka?

O.K.: Ano, funguje, snad každý se snaží přidat k té rychlejší části. Podívejme se na Slovensko. U ekonomického propojování je to v pořádku, chtít být stejně rychlý jako jádro. Ale je tu problém politizace – nelze se zároveň připojovat k avanturismu Paříže a Berlína. To není jen přístup k migrační krizi, ale také postup Francie v Libyi a Sýrii.

!A.: Co tedy doporučit České republice?

O.K.: Je potřeba uvažovat o ekonomické a politické části integrace zvlášť. Oddělit tyto dvě sféry kvůli kritice. Při řešení ekonomických problémů chápat jejich spojení s politickým faktorem, mentálně ho ale oddělit. A také vnímat, co je deklarace a co je politický čin.

Zájem ČR v  objektivní rovině je být součástí ekonomického jádra, ale je zároveň nepřijatelné se podílet na politickém avanturismu. Původní projekt Evropské unie představoval určitý demokratický ideál, a měli jsme za to, že se bude odstraňovat demokratický deficit. Jenže místo toho chybí kultura hledání konsenzu. Při posazování řešení přijatých na úrovni Berlín-Paříž nastupuje Evropská komise a za zády nás všech si prosazuje v dílčích krocích věci, ke kterým ani nemá oprávnění. Takovéto zneužití Evropské komise bylo patrné například při přípravě odtržení a následného uznání suverenity Kosova. Přání být v ekonomicky dynamickém jádru Unie musí být spojeno s tvrdou kritikou praktik, které omezují suverenitu za dohodnutý rámec – zvláště v dobách, kdy politické elity problémy spíše vyrábějí, než řeší.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.