Proč se učit?

Fejeton Adama Votruby k začátku školního roku se ptá po smyslu vzdělání v dnešní společnosti. Je tržní hledisko to správné?

Rozšířeným míněním dneška je, že vzdělání by mělo být především prakticky využitelné. Řečeno politickým žargonem: Vzdělání by člověku mělo poskytnout dovednosti, které mu pomohou v uplatnění na trhu práce.

Otázkou je, jestli takovéto pojetí motivuje člověka k tomu, aby se skutečně vzdělával. Mezi sezením ve škole a nástupem do praxe uplyne dlouhá doba. Kdo ví, co bude dělat a co bude skutečně potřebovat? Není pak každý snadno přístupný argumentům, že tohle zrovna nevyužije? Že fakta se učit nemusí, protože ty lze dohledat apod.?

Rozlišování na využitelné a nevyužitelné poznatky je problematické ve školství i ve větě. Nejsou ojedinělé případy, kdy vědecké objevy, které ovlivňují dnes náš každodenní život (např. objev výroby elektřiny), byly vědeckými kapacitami své doby přijaty s povýšeným: „A k čemu je to dobré?“ I moje osobní zkušenost mě dovedla k tomu, že řada věcí z předmětů, kterým jsem se věnoval na střední škole a pak už ne, se mi i po letech nečekaně hodila. A byly to i takové znalosti, které někteří z mých spolužáků označovali za zbytečné.

Podobně je tomu i s fakty. Člověk si sice může dohledat fakta, problém je, že pokud o nich před tím neslyšel, tak ho často ani nenapadne nějaká fakta hledat. Prostě neví, že zrovna v této situaci by mu pomohlo, kdyby si dohledal to či ono. Učíme děti mediální výchovu, v jejímž rámci mají získat dovednosti, které jim pomohou oddělit hodnověrné zprávy od nehodnověrných. Jenže pro tento účel není nic praktičtějšího než všeobecný rozhled. Neexistuje technologie rozpoznávání důvěryhodných informací, která by ho mohla nahradit.

Nabízí se otázka, jestli příliš úzký důraz na užitečnost vzdělanosti není jednou z příčin jejího úpadku. Alespoň mnoho lidí z praxe je přesvědčeno, že znalosti a schopnosti žáků a studentů se rok od roku zhoršují. To, co bylo standardní znalostí před několika lety, již dnes neplatí.

Může to být jen subjektivní dojem středoškolských a vysokoškolských učitelů. Něco podobného se asi tvrdilo vždy. Třeba žáci neumí to, co předchozí generace, ale umí místo toho něco jiného. Možným vysvětlením je i nástup populačně slabších ročníků. Ovšem důsledkem je, že školy se mnohdy přizpůsobují snižováním požadavků.

Ze své dřívější učitelské praxe mám jednu zajímavou příhodu. Do výuky v dějepisném semináři pro maturanty jsem zařadil příběh jistého vězně koncentračního tábora. Nebyla to známá osobnost, byl to ale člověk, který přežil v nacistických lágrech devět let a získal respekt spoluvězňů svými organizačními schopnostmi a tím, že byl vždy ochoten pomáhat druhým. S vděčností na něj vzpomínali čeští vysokoškoláci deportovaní v roce 1939 do Sachsenhausenu. Jmenoval se Harry Naujoks, povoláním kotlář od Hamburku a přesvědčením komunista.

Po této hodině za mnou přišlo několik studentů, aby mi řekli, že „tohle mělo fakt smysl“. Byla to ovšem znalost, která nikomu z nich nepomůže ani na trhu práce, ani u přijímaček na vysokou školu. Nebyl jsem si původně vůbec jist, jestli mám takovému specifickému tématu věnovat ve výuce prostor.

Určitě z této zkušenosti nelze vyvozovat nějaké obecné poučení. Je to jen dílčí postřeh. Mohli bychom si ale na začátku školního roku přát, aby vzdělání pro nás všechny – nejen pro ty školou povinné – mělo svůj smysl. Budeme-li ho redukovat jen na obchodnicky měřitelný užitek, pak se nám pocit, že vzdělání má svůj smysl, může snadno vytratit.

Ilustrační obrázek:Autor –  Elektracentrum – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=36754369

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.