A week after: Na okraj televizního duetu

Petr Schnur komentuje televizní duet Angely Merkelové a Martina Schulze a probíhající volební klání v sousedním Německu. Jaké alternativy má německý volič a jak je to s migrační otázkou?

Minulý politický týden v Německu a Evropě byl ve znamení dvou důležitých událostí: předvolební televizní pseudodebaty Merkelová-Schulz a skandálního rozsudku Evropského soudu k tzv. uprchlickým kvótám. Vzhledem k tomu, že (nejen) v politice všechno se vším souvisí je nutné se v této souvislosti alespoň na okraji zmínit o mezinárodním kongresu v Kaiserslauternu, města ležícího nedaleko americké letecké základny Ramstein, která zároveň funguje jako koordinační centrála leteckých sil NATO a globálního nasazení bezpilotních drón. Zatímco tzv. televizní duel černo-červených kandidátů na kancléřský úřad byl i mediálním mainstreamem označen za bezobsažný duet a Evropský soud opět potvrdil, že není právní, ale politickou institucí, padla na kaiserslauternském kongresu jasná slova na adresu amerického imperializmu a jeho německých přisluhovačů – neoficiální motto kongresu bylo „Kdo zastaví paní Merkelovou“?

Volby alternativ?

Vzhledem k celkové situaci Spolkové republiky se ovšem nejedná o otázku analytickou, nýbrž spíše o výkřik politického zoufalství, neboť vše hovoří pro další vládní období „Matky Angely“. Jediná reálně-politická alternativa by byla koalice SPD-Zelení-Levice (Die Linke), nicméně i kdyby k ní došlo, na politice SRN by se asi moc nezměnilo. Socdemáci se od unijních stran v podstatě neliší ani rétorikou, Zelení se stali nosnou stranou transatlantického partnerství a v Die Linke by na federální úrovni udávali tón tzv. realisté. Co to v praxi znamená jsme zažili konkrétně během „červeno-rudé“ koalice v Berlíně.

Ve dvou nejaktuálnějších zahraničně-politických otázkách, podtrhnutých televizním duetem Merkelová-Schulz, verdiktem Evropského soudu a programovými body příslušných stran, týkajících se migrace a EU, by zřejmě k obratu nedošlo, ba naopak: politika otevřených dveří provázená nátlakem na východní země by zůstala v podstatě nezměněná, zatímco německý tlak na další etatizaci a centralizaci Unie by vzrostl. Na tom by nic nezměnila ani Die Linke, která ještě stále sní o „sociální Evropě“ v rámci reálně existující Unie.

Vzhledem k takovéto konstelaci se mnohý volič bude držet hesla ‚proč plagiát, když tu máme originál‘. Do toho zapadají i nejnovější průzkumy po vzpomínaném duetu: většina Němců Merkelovou nechce, problém je v tom, že Schulze chtějí ještě méně. Zbývá tedy AfD, která sice vnesla do německé „středové“ nudy něco života a nastolila otázky, které doposud neprošly buď ideologickou bariérou nebo autocenzurou politické korektnosti. Momentálně se propracovala na třetí pozici za CDU/CSU a SPD (ta spadla na rekordních 21 %, přičemž svojí ideovou prázdnotou, absencí politických osobností a bezbřehým oportunismem následuje francouzskou sesterskou partaj do politické nirvány), ale etablované „středové“ strany budou moci kdykoliv vytvořit koalice na její politickou blokádu. Navíc nad AfD visí více otazníků, než tato strana může dát odpovědí.

Volební duet

Vraťme se ke zmíněnému duetu, ve kterém televizní moderátoři projevili ještě méně profesionality než obvykle a namísto konkrétních, kritických otázek nadhazovali oběma kandidátům balonky na smeč. A ti, Merkelová a Schulz, nepůsobili jako protihráči, ale jako jeden tým, který nastoupil proti sparingovému partnerovi v žurnalistickém drese.

Zatímco z úst Merkelové nebylo slyšet nic jiného než opakování obecných frází, nechal se Martin Schulz „strhnout“ alespoň ke dvěma konkrétním výpovědím. Prý by vyzval Američany, aby z Německa stáhli atomový arzenál, a navíc by ukončil jednání EU s Tureckem o jeho členství. Není třeba připomínat, že i kdyby to Schulz myslel vážně, nemusí mít obavy o (ne)dodržení slova. Pokud opět dojde k velké koalici, což je více než pravděpodobné, nikdo mu nebude moci nic vyčítat, neboť hlavní slovo má přece ten silnější partner.

Ještě zábavnější byla v této karikatuře politického pluralismu a volebního soutěžení bezprecedenční souhra v otázce masové imigrace. Jediné, co kandidát SPD „matce Angele“ vytknul bylo to, že své rozhodnutí otevřít dokořán dveře Německa a Evropy předem nekonzultovala s (citát) ‘evropskými partnery‘. Z celého jeho postoje k problému a příslušné argumentace je ovšem jasné, že tím nemyslí diskuzi s otevřeným koncem nebo alespoň hledání demokratického a vskutku partnerského konsensu. Nešlo o nic jiného než o upozornění, že Berlín nyní otevře dveře a očekává, že ostatní učiní totéž. Záporné stanovisko se neakceptuje, o německém vůdcovství nepochybuje. Ani u jednoho kandidáta nešlo o porušení unijních smluv a další pošlapání německé ústavy, o bezpečnostní situaci, která se vymkla z rukou a nedozírné politické i sociálně-kulturní důsledky milionové, de facto nekontrolované invaze v naprosté většině konzervativně-muslimských migrantů. Pod monotónní mantrou ‚jen tak dál‘ šlo pouze o toto: diktát východoevropským státům neproběhl tak, jak formálně proběhnout měl, zástupci Visegrádu nebyli přizváni k vítací proceduře.

Co k tomu dodat? Jen nevyléčitelný naivka může ještě věřit na náhodu při načasování euro-rozsudku o kvótách těsně před německými volbami.

Vzhledem k provázanosti unijní a německé politiky je nutné zmínit vskutku „humanitární“ řešení imigrantského dilema poté, co se ukázalo, že do Berlínské republiky nepřišly odborné pracovní síly, jak ještě minulý rok sugeroval politicko-mediální mainstream, ale v naprosté většině imigranti, kteří jsou pro německý a obecně evropský pracovní trh zcela nepoužitelní. A kteří naopak očekávají, že se stát postará nejen o ně, ale i o jejich rodinné příslušníky. Toto brizantní téma patřilo k těm několika málo konkrétním otázkám pro oba kandidáty, které se moderátoři odvážili položit: co s přísunem dalších imigrantů v rámci spojování rodin?

Řeč čísel

Vzhledem k tomu, že jde o evidentní snahu do mizérie vtáhnout i nás, podívejme se na několik čísel. Nejde přitom o úplnou statistiku, ale o znázornění dimenze celého problému, které na Německo a západní Evropu uvrhla Merkelová s její vládou a o který se nyní za každou cenu snaží s pomocí unijních institucí podělit s Visegrádem.

Minulý rok dostalo politický asyl 256 136 imigrantů, 153 700 subsidiární ochranu. K tomu připočteme 137 163 azylantů z roku 2015 a 92 826 z letoška – statistika do konce července. Když vezmeme v úvahu imigranty se statutem subsidiární ochrany zhruba ve stejném poměru jako pro rok 2016, potom dostaneme poměrně reálný obraz demografického posunu německé společnosti. Nemluvě o tom, že 430 tisíc (sic!) žádostí o asyl ještě čeká na zpracování. Budiž znovu připomenuto, že tento masívní posun v sobě nese politické, sociální a kulturní komponenty.

Nehledě k tomu, že imigrační nával není zdaleka u konce, odívejme se pouze na příliv nových migrantů jen na základě spojování rodin. Tak například – opět údaj pro rok 2016 – bylo uděleno 73 000 vstupních víz na základě spojování rodin jen z Iráku a Sýrie. Dlužno dodat, že tato možnost okamžitého spojení platí pouze pro uznané azylanty. Ti, kteří požívají subsidiární ochranu, mají nárok na přísun rodinných příslušníků po dvou letech. V praxi to znamená, že v březnu příštího roku nastane nával žádostí i od těch statisíců požívající ochranný statut.

Pokus o další podvod na občanech je právě v chodu, neboť vládní místa hovoří – dlužno dodat, že velmi, velmi tiše – o zdvojnásobení počtu „uprchlíků“ na základě příchodu rodinných příslušníků. I jednoduchý matematický úkon nám prozradí, co to pro SRN bude znamenat, nicméně jádro pudla spočívá v tom, že tato oficiální „statistika“ vychází s příchodem jednoho člena rodiny na hlavu, což je sociokulturních podmínkách zemí původu prostě nesmysl. Nemluvě o tom, že porodní statistiky posledních dvou let jasně dokazují, jak rychle se rodiny imigrantů rozrůstají.

A jako by vědomé manipulace a oblbování občanů nebylo dost, jsou tady ještě imigranti, kteří se v SRN zdržují ilegálně. Jejich počet se dá jen těžko odhadnout, v neposlední řadě díky „vítací kultuře“ v minulém a předminulém roce. Tak například jen v samotném Mnichově se jejich počet odhaduje na 50 tisíc, celostátně jsou udávána čísla mezi čtvrt a půl milionu. Na to, jak tento problém vyřešit, dochází pomalu, ale jistě, a především bez velké publicity, všechny volebně relevantní strany s výjimkou AfD ke stejnému řešení: legalizace pobytu. I zde ovšem panuje předvolební zdrženlivost, nepochybně z obavy před dalším nárůstem preferencí pro AfD, kdyby si volič uvědomil, co to v praxi bude znamenat.

Závěrem tedy lze konstatovat následující. Fascinující není tematická pestrost a ideová pluralita předvolebního klání, ale hloubka úpadku německé politické kultury – vše na úkor demokracie a práva. Uvidíme, kam až tato volební fraška dospěje.

Ilustrační obrázek: Youtube.com, https://www.youtube.com/watch?v=rRKWscQAvEY

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.