Pravicové autoritářství je dítě chaosu měnící se hegemonie ve světě

Přečetli jsme: Svět s centrem v USA rychle odchází a proměna hegemonie rodí politiky typu Trumpa nebo Erdogana, kteří zdůrazňují sociální konzervatismus jako protiklad demokracie. Nejedná se ale o civilizační střet, ale o změny uprostřed chaosu.

Chápat současné autoritářské směřování Turecka prostřednictvím kulturně/civilizační perspektivy by byla chyba, míní v článku pro Social Europe profesor mezinárodních vztahů Bilent Gokay. Nejedná se o extrémní kroky šíleného diktátora, a tím spíš ne o výsledek strategie politického islámu. Nejde o výsledek „střetu civilizací“, jak ho popsal Samuel Huntington.

Dnešní konflikt v Turecku není bitvou mezi sekularismem a náboženstvím, ale bitvou mezi diktátorstvím a demokracii. Je to špatná zpráva pro všechny, kdo bojují za svobodu, demokracii a sociální spravedlnost, nehledě na to, zda se jedná o ateisty, muslimy či křesťany.

Erdogonova cesta k autoritářství, údajně v reakci na puč v červenci 2016, není vůbec izolovaná událost ve světové politice. Je součást trendu pravicového autoritářství, kterou lze sledovat ve východní Evropě, v Modiho Indii, Abeho Japonsku nebo na Duterteho Filipínách, píše Gokay dále.

Pravicové autoritářství není zakořeněno v osobnostní psychologii Trumpa či Erdogana. Ani se nejedná jednoduše o nástroj populistických politiků, jak využít nespokojenosti voličů se sociálním a ekonomickým stavem. Tyto faktory sehrávají roli, ale pod jejich povrchem jsou hlubší dlouhodobé historické faktory, které ovlivňují mocenskou rovnováhu ve světě. Erdogan a další nejsou tvůrci ale výsledkem těchto hospodářských, sociálních a politických procesů.

Západní pravicové autoritářství má někdy křesťanskou a jindy sekulární tvář. Turecké má proti-kurdské a islamistické formy. Ale v obou případech by nemělo ujít pozornosti, že obě formy se pokoušejí o to stavět na represivním sociálním konzervativismu, který jde proti demokracii, individuálním právům a sociální spravedlnosti.

Období systemového chaosu

Jedná se o součást toho, co sociolog Giovanni Arighi popsal jako „hegemonická proměna“ uvnitř období systémového chaosu. Konec 20. století ukázal na obnovení velmocenské rivality, systémové finanční excesy, splaskání bublin v USA, nová místa moci – v Číně a Indii, konkrétně. Tedy, základní smysl tohoto autoritářství je nutné hledat v globálních strukturálních proměnách posledních 20 až 25 let.

Oslabení autority hlavní mocnosti ovlivňuje vždy stabilitu celého světa. Podle řady odborníků jsou USA v úpadku, který je více viditelným od konce studené války. Přestože jde stále o hospodářsky a vojensky nejsilnější zemi, USA bojují s řadou silných slabin, které plynou z nízkého ekonomického růstu a propadu průmyslu. Spojené státy byly na špičce stagflace, která přešla do finanční a ekonomické krize globálně.

Paralelní s tímto úpadkem byl vzestup jiných center ekonomiky vedle USA. Indie a Čína jsou ekonomickými centry v jihovýchodní Asii a vedle toho byly v posledních 20 letech na vzestupu i jiné menší, regionální velmoci.

Vzestup nových velmocí nebyl a není lineární proces především díky velkým rozdílům mezi zeměmi a jejich domácí situací, píše autor dále.

Přitom nejde jen o ekonomické bohatství a demografickou sílu, ale dnes také o jiná kritéria toho být velmocí: spolehlivost, měkká síla, schopnost dát regionu či světu veřejné statky.

Svět s centrem v USA odchází

Svět s centrem v USA rychle odchází jako převládající model a nahrazuje ho nový mezinárodní systém, který tvoří noví aktéři.  Toto vede ke zlomu globálního pořádku a k obratu v řadě politických elit v různých zemích k nacionalismu.

Západ nemá prostředky k tomu udržet svoji politiku na Ukrajině, na Blízkém východě, v Africe a jihovýchodní Asii. Nové přicházející velmoci nemají líderství potřebné k tomu prosadit vlastní vůli v regionálních a světových konfliktech.

Jsou zde tedy mocenské mezery, které jsou umístěny od Ukrajiny až po Sýrii. USA nedokáží už vést a vládnout, zatímco nové velmoci nedospěly k tomu, aby se odvážily zaplnit vakuum.

Svět dnes charakterizuje křehká nerovnováha spolu s tím, jak pokračuje úpadek světového hegemona. A toto je hybatelem pseudokonzervativních hnutí a intenzifikace autoritářských aspektů jejich rétoriky.

Z dlouhodobé perspektivy politické ekonomie krize přicházejí a odcházejí, stejně jako jejich ohniska.

Vítězství Donalda Trumpa, kampaně „Leave“ ve Velké Británii nebo Erdoganovo autoritářské směřování jsou druhotné výsledky momentálních posunů v globální politické ekonomii a v mezinárodních geopolitických adjustací, kterými svět prochází od konce studené války, shrnuje Gokay.

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor – Shealah Craighead – Photo of the Day: 5/17/17, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=59019305

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.