Jak ochránit kultury před multikulturalismem?

Adam Votruba pokračuje v sérií svých kritických úvah o multikulturalismu  a kulturní rozmanitosti v antropologických i politických souvislostech.

Kdyby byl multikulturní liberalismus vskutku obhájcem plurality, pak by mu slušela pokora k odlišnosti. To by znamenalo respektovat oprávněný zájem na ochranu kulturního prostoru – „vlastního“ i „cizího“, ať ho vznáší kdokoliv. Jenže to přesně multikulturní liberalismus nedělá. Jeho promluvy jsou jen intelektuální lstí, dogmatickým šířením idolizované svobody proti přáním lidských společenství realizovat svůj kolektivní způsob života. Bohužel toto přání je trnem v oku neohraničené expanzi tržního kapitalismu.

Mnozí lidé soudí, že přílišný respekt k cizím kulturám vede k relativismu. Jestliže univerzální hodnoty neexistují, pak je vše jedno. Jedni dnes horečně bojují za práva druhých na jejich hodnoty, druzí bijí na poplach na obranu vlastních hodnot. I tento chaos do značné míry způsobuje liberální arogance.

Hodnoty existují, cesta k nim však může být odlišná. Každá kultura, každé národní společenství nemá menší úkol než realizovat univerzální lidství svým způsobem, v podmínkách své jedinečné kultury, tak, aby ostatním mohlo sloužit za příklad. Bohatstvím dějin je nekonečný dialog kultur.

Z toho plyne i následující: Máme právo kritizovat to, co nám přijde na jiných kulturách nelidské. Máme právo je nabádat ke změně takové praxe, dokonce i vyvíjet tlak. Neměli bychom však používat násilí na jejich půdě. A naopak je přímo naší povinností bránit naše zvyky a pravidla na našem území, pokud je někdo chce násilím nebo lstí měnit proti našemu přesvědčení. V této věci nelze ustupovat.

Multikulturalismus je z tohoto hlediska podvod. Jsou to mimikry, maskovací zabarvení predátora, který pod záminkou ochrany kultur chce zardousit jednu po druhé. Jak je možné, že vcelku inteligentní lidé dokážou uvěřit v to, že je dobré chránit cizí kultury přicházející s migrací, ale chránit vlastní kulturu je zlé? Jak mohou navíc uvěřit nesmyslu, že takové jednání přispívá ke kulturní pestrosti lidstva? Je to snad tím, že mají klapky na očích a nevidí dál, než za úzký horizont svého města? Jak může míchání kultur přispívat k jejich pestrosti? To už bychom mohli podporovat biodiverzitu ochranou invazivních druhů; malíř by mohl dosáhnout nejpestřejší škály slitím všech barev do jedné.

Pokud nebudeme respektovat právo kultur na vlastní prostor, pak nelze o respektu ke kulturám vůbec hovořit. Ochranu si zaslouží autochtonnost. Levicoví aktivisté se staví na obranu kulturní odlišnosti migrantů, což jsou ve světovém měřítku mnohdy příslušníci populací, které početně několikanásobně převyšují průměrné evropské národy. Vymírající menšinové jazyky je však nedojímají ani v Evropě, ani jinde.

Multikulturalismus nám lže v tom, že existuje cosi jako integrace bez asimilace. Ve skutečnosti jde jen o dva stupně téhož procesu. V běžném životě platí, že čím více integrace, tím více asimilace, a naopak. Multikulturalismus lže v tom, že k integraci stačí dodržovat zákony a znát jazyk, jinak že si člověk může zachovat kulturní odlišnost. Lže v tom, že odlišné kultury mohou dohromady vytvořit jednu společnost.

Kultura jako jazyk

Kulturu lze přirovnat k dosti složité obdobě jazyka. Společnost vytváří ti, kteří jsou schopni se domluvit, mezi nimiž probíhá intenzivnější komunikace než navenek. Podmínkou této komunikace je však celá kultura. Nestačí znát jazyk, nestačí znát zákony. Kultura znamená mnoho neformální pravidel, skrytých symbolů, historických a literárních příběhů. Být integrován do společnosti znamená rozumět všem jejím pravidlům a příběhům. Doporučení „integrujte se a neasimilujte se“ je asi tak smysluplné jako: „Naučte se naše podstatná jména a ponechte si svoje slovesa; nikdo nemá po vás právo chtít, abyste používali naše slovesa, protože to už byste nebyli sami sebou.“

Názory multikulturalistů působí dojmem, jako by je vymysleli lidé, kteří v životě žádnou kulturní odlišnost nepoznali. Jsou hodny pubescenta, který si na jednom rohu koupí pizzu, na druhém kebab a myslí si, že byl kulturně obohacen. Někdo, kdo vidí v muzeu indiánskou masku a řekne si: „Jé, ta je krásně barevná.“ Mentalita multikulturalistů je mentalitou konzumního přístupu k životu: Kultura je to, co se z ní dá zkonzumovat. Pak se asi nelze divit takovým bizarním představám jako, že zákony jsou něco jiného než kultura.

Naznačili jsme, že kultura je složité předivo významů. Má smysl, když se jí rozumí. Českou, nebo slovenskou kulturu lze studovat celý život a nebýt s tím hotov. Kultura se nedá konzumovat, kultura se musí žít.

Co já jako jedinec mohu udělat pro zachování kulturní pestrosti lidstva? Na tuto otázku lze odpovědět jednoduchým příkladem. Dejme tomu, že miluji pestrost v hudbě, že mě uchvacuje třeba tradiční hudba jihoamerických indiánů, cikánské písničky, irská muzika. Mám založit kapelu, která bude hrát na Žižkově hudbu jihoamerických indiánů? Mohu to samozřejmě udělat a může to být úžasně zajímavý počin. Jenže sotva tím přispěju ke kulturní pestrosti lidstva. To nejlepší, co mohu v této věci udělat, je začít hrát českou tradiční hudbu, a doufat, že na druhé straně – v jižní Americe – to někdo pochopí stejně a kulturní rozmanitost tak bude zachována.

Mezikulturní dialog má smysl, pokud je člověk zakotven ve své kultuře. Má smysl dobrovolně přijímat podněty zvenčí, mezikulturní rozhovor uvnitř společnosti je však nonsens. Kultura a společnost je v zásadě totéž. Sousloví multikulturní společnost lze přeložit do češtiny jako „mnohospolečnostní společnost“, nevím však, kdo by takovém termínu hledal nějakou moudrost.

Někteří lidé si myslí, že je ušlechtilé milovat cizí kultury a nenávidět vlastní, zatímco opak je špatnost. Tato představa je velice podivná. Je-li nenávist špatností, pak by měla být špatností, ať se obrací proti komukoliv. Proč by se měl německý politik, u kterého není diagnostikována psychická porucha, radovat z toho, že v německých městech už brzy nebudou mít Němci většinu? Stalin svého času rozstěhovával příslušníky různých národností Sovětského svazu za účelem, aby neměli na určitém zemí většinu. Páchal tím dobrodiní, nebo genocidu? Pokud vím, dobrodiním dnes nikdo nenazývá.

Nelze doopravdy milovat cizí kultury a nenávidět vlastní. Kdo nepochopí vlastní kulturu, nedokáže pochopit ani jinou. A kdo kulturní bohatství lidstva nepochopil, měl by v této věci mlčet a ne z toho dělat ideologii.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.