Norsko úspěšně zapojilo své populisty

Přečetli jsme: Norská strategie kooptace populistů do vlády představuje výjimečný příklad relativního úspěchu, který je nicméně zakotven ve specifickém kontextu norské politiky a politické kultury.

Dát rozčileným voličům podíl na moci pro vládu zafungovalo. Norské výsledky voleb nevzbudily takovou pozornost jako blížící se volby v Německu. Ovšem, píší Financial Times, jejich výsledek si podrobnější pohled zaslouží.

Premiérka Erna Solbergová se udržela u moci a je teprve druhým konzervativním představitelem, kterému se to povedlo. I když její aliance pravicových sil zaznamenala jako celek pokles, hlavním poraženým voleb byla sociální demokracie, která sice zůstala největší stranou, ale zaznamenala druhý nejhorší výsledek za téměř století.

I když se jiným levicovým uskupením dařilo a pokud by se sečetly všechny hlasy, měly by celkem víc než vláda. Jenže ty nejmenší dvě nepokořily práh vstupu do velké politiky. A tak zůstává u moci vládnoucí koalice s těsnou většinou.

To nejneobvyklejší ale není znovu zvolení vlády Solbergové, ale parlamentní platforma, na níž zvítězila. Před čtyřmi lety konzervativci udělali historický krok, když vytvořili koalici se Stranou pokroku, tedy pravicovou, proti-migrantskou stranou. Byl to riskantní krok, protože se sázelo na to, že Strana pokroku, když bude u moci, se také naučí akceptovat odpovědnost. A to buď stranu věčné opozice utlumí, nebo jak se očekávalo ji pohřbí kvůli rozporům, které představuje protestní strana u moci. Výsledek voleb tu druhou tezi popírá.

Populisté posílili 

Na rozdíl od Finska, kde účast na vládě stranu Praví Finové rozštěpila, Strana pokroku si udržela svá parlamentní křesla až na jedno. Strana a Siv Jensen, předseda strany a také ministr financí ze čtyř let u vlády vzešli celkově posíleni. Důvodem je, že Strana pokroku chytře zkombinovala odpovědnost uvnitř vlády s populistickým protestem zvnějšku.

Co se praktické politiky týká, pak koalice konzervativců a Strany pokroku vedla standardní středopravicovou politiku, která ovšem byla ulehčená štědrým fiskálním stimulem z norského ropného fondu. Strana pokroku ukonejšila své aktivisty kompromisem a její představitelé nepřestali dodávat rétorickou sílu svých podporovatelům. A evropská uprchlická krize jim hrála do karet.

V průběhu volební kampaně byl tón strany ohledně imigrace a muslimů daleko za hranicí slušnosti. Nicméně i tak, konstatuje dále článek, je to lepší, než to, čeho dosáhli jiné západní společnosti.

Norsko dokázalo dát svých nejnaštvanějším voličům hlas v rámci normálních demokratických procedur. Výsledkem je méně polarizace a efektivnější správa než v mnoha jiných zemích. Naopak, sousední Švédsko má krajně pravicové Švédské demokraty, kterým se ostatní strany vyhýbají, a tím vzniká jen obtížná parlamentní aritmetika.

Norský neobvyklý výběr byl také dán specifickými podmínkami. Strana pokroku ušla kus cesty od xenofobie, kterou reprezentovala v 80. a 90. letech a nemůže se srovnávat s většinou krajně pravicových stran v Evropě.

Zdravá norská ekonomika zajišťuje, že ukřivdění obyčejných občanů není tak silné jako jinde. Ale i zkrotnutí strany vděčí hodně inkluzivní politice, která znamená, že realisticky strana mohla mít dlouhodobý cíl stát se vládnoucí stranou. A tradice koalic z mnoha stran tu pomáhá. Norská „kooptace“ by mohla být ideální demokratickou odpovědí na populismus, ale bude těžké ji realizovat někde jinde.

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor – Bengt Oberger – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=19846525

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.