Jaroslav Fiala: Jak se zbavit Castra

Ukázka z knihy: Nakladatelství Rybka vydalo knihu politologa a historika Jaroslava Fialy Jak se zbavit Castra, která objevuje a mapuje neznámá zákoutí vztahů Československa, USA a karibského ostrova v kontextu studené války. 

Toto jsou verše pro (…)

pro párkaře Karla pro jeho ruku hnijící někde u Madridu pro Modiglianiho a Parkera – oba umřeli v bídě

pro vousatého Fidela, který řekl: Demokracie – to je rozdat zbraně lidu.“

AUTOREM uvedeného citátu ze sbírky Blues pro bláznivou holku je český básník Václav Hrabě. Verše, které napsal v první polovině šedesátých let, jsou jedním z mnoha příkladů popularity kubánské revoluce a jejích tváří, jako byl Fidel Castro. Jakkoliv to dnes může znít naivně, vousatí revolucionáři zosobňovali pro mnoho lidí sny o lepším světě a ideály spravedlivější společnosti, což nebyl jenom přelud nebo omyl. Mimo jiné i proto, že Castro nebyl hned od začátku stoupencem Sovětského svazu. Ostatně ještě jako vysokoškolský student s oblibou citoval americkou Deklaraci nezávislosti nebo radikálního demokrata Thomase Painea. Kubánští revolucionáři byli zpočátku značně různorodá skupina, jejímž cílem bylo svrhnout na Kubě nenáviděného diktátora Fulgencia Batistu, jenž byl věrným spojencem Spojených států amerických.

Ideály revolucionářů se však minuly s realitou. Na Kubě nakonec vznikl další autoritářský režim a v Karibiku naplno propukla studená válka. USA se tvrdě postavily proti Castrově revoluční vládě, která se brzy spojila s konkurenční jadernou supervelmocí – Sovětským

svazem. Americké tajné služby současně začaly plánovat, jak se Castra zbavit; Kuba se stala terčem útoků a ocitla se v mezinárodní izolaci. Abychom si o tom udělali lepší představu, ocitujme jeden dokument ministerstva zahraničí USA z roku 1960, tedy zhruba z doby, kdy se Američané chystali uvalit na Kubu hospodářské embargo:

„Nejvhodnější způsob, jak [Castra] v dohledné době zbavit podpory, jsou deziluze a roztrpčenost vyvolané ekonomickou nespokojeností a strádáním. (…) Je třeba rychle využít jakékoli prostředky k oslabení hospodářského života na Kubě. Co nejúčinnější kampaň, jež (…) bude mít za následek odepření peněz a zásob určených pro Kubu, způsobí snížení (…) platů, vyvolá hlad, zoufalství a povede ke svržení vlády.“

Co se vlastně odehrálo na malém karibském ostrově, že to přimělo americkou supervelmoc k tak extrémnímu jednání? Vláda USA roz- poutala na začátku šedesátých let proti Kubě kampaň, při níž – slovy historika Arthura Schlesingera – měl „svět hrůzou ustrnout“.  Provázely ji útoky proticastrovských exulantů z Floridy, atentáty na Fidela Castra, ekonomická izolace Kuby, hrozba americké invaze a nakonec i nukleárního konfliktu.

V říjnu 1962 přivedli vůdci Spojených států a Sovětského svazu John F. Kennedy a Nikita Sergejevič Chruščov svět na pokraj jaderné války. Došlo k tomu jen necelé tři roky poté, co skupina vousatých revolucionářů, kterým bylo kolem třiceti let, ovládla Kubu. Jak došlo k tomu, že se ze spojence USA a země, která byla tehdy známá jako zábavní park, místo vyhlášených barů, kasin a nevěstinců pro americké turisty, stal nepřítel Ameriky a záminka atomové války? Proč nové kubánské vedení tolik riskovalo a umožnilo Sovětskému svazu, aby umístil na Kubu rakety namířené na Washington a další americká města?

Svět se tehdy ocitl uprostřed jedné z nejnebezpečnějších krizí v dějinách. Ostatně bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945 všem jasně ukázaly, jak vypadá atomová válka: výbuch, tlaková vlna a vše v okruhu několika kilometrů se změní v sutiny. Ty, kteří explozi přežijí, čeká nemoc z ozáření – krvácení, vypadávání vlasů a pomalá smrt.

Arzenál, který měly k dispozici USA a SSSR v říjnu 1962, byl ovšem nesrovnatelně silnější než zmíněné bomby svržené na Japonsko. Odhaduje se, že pouze rakety umístěné na Kubě byly dohromady asi tisíckrát ničivější, a americké střely namířené na sovětský blok byly účinnější ještě víc. Není proto divu, že lidé ve Spojených státech podlehli panice a skupovali zásoby a zbraně – ovšem nikoli proti sovětským vojákům, ale aby ubránili majetek proti zbídačeným uprchlíkům z vybombardovaných oblastí. Po celé Evropě se intenzivně protestovalo proti válce. V řadě zemí Latinské Ameriky vypukly nepokoje. Demonstranti v Praze, vesměs zahraniční studenti, rozbili okna amerického velvyslanectví. A obchody v sovětském bloku byly brzy bez základních potravin, jak se lidé spěšně připravovali na nejhorší.

Raketová krize v Karibiku naštěstí nakonec trvala jen krátkou dobu a jaderným vyhlazením neskončila. Z perspektivy Američanů, Sovětů nebo Čechoslováků se tedy nic nestalo. Žádná jaderná střela nebyla odpálená. Ke konfliktu nedošlo. Jenže z pohledu Kubánců, stejně jako dalších obyvatel Latinské Ameriky, se jednalo o jednu z mnoha epizod v tajné válce, která trvala desítky let. Spojené státy totiž od přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století vytáhly ve spolupráci s tajnými službami do křížového tažení proti komunismu. Tento konflikt se vedl v oblastech, kterým se říkalo takzvaný třetí svět: v Asii, Africe a Latinské Americe. Tentokrát ale nešlo o studenou válku v klasickém smyslu zamrzlé patové situace, ve které na sebe řinčí zbraněmi dvě znepřátelené velmoci, ale k boji nakonec nedojde. Tohle byla skutečná „horká“ válka, ve které se zabíjeli lidé, padaly vlády a podporovali se spřátelení diktátoři.

Tato kniha vznikla proto, že zmíněné události má smysl připomínat i dnes a v našem kontextu. Kuba je v běžném povědomí známá bud’ jako jeden ze skanzenů komunismu s jedním z nejdéle žijících vládců světa, nebo jako tropický ráj s rumem, doutníky a sněhobílým pískem na plážích. Celá karibská oblast s průzračným mořem však v sobě skrývá také několik staletí otrokářství, pirátství a imperialismu, jejichž výhonky sahají až do moderní doby. A také studenou válku, která proměnila Karibik v místo velmocenského střetu, intrik a intervencí.

Hlavním tématem knihy jsou vztahy Kuby a Spojených států amerických v šedesátých letech. Bližší pohled na jednotlivé události nicméně ukazuje, že v celém příběhu sehrálo důležitou roli také Československo. Naše země v době rostoucího americko-kubánského napětí navázala kontakty s Havanou a dodala jako první země sovětského bloku Castrově vládě ve velkém množství zbraně. Kromě toho začala na Kubu posílat vojenské a civilní experty, nakupovat cukr a poskytovat podporu i v dalších oblastech. Soustředím se proto i na momenty, v nichž Československo vstupovalo do karibské studené války. A také na to, jak události spjaté s Kubou a jejími vztahy s USA vnímali  tehdejší  aktéři  –  především  sympatizující  intelektuálové a politici, často reformní komunisté, kteří se v šedesátých letech za- pojili do obrodného procesu, jenž vyústil československým („pražským“) jarem. Ostatně byly to i události v Československu, které podstatnou měrou přispěly k ochladnutí sympatií ke Kubě. Fidel Castro totiž v srpnu 1968 podpořil invazi armád Varšavské smlouvy do Československa, čímž mimo jiné popudil a zklamal mnoho těch, kteří si po celém světě mysleli, že by politický vývoj na Kubě mohl být alternativou k oběma systémům, které stály za studenou válkou.

Kuba však byla důležitá i proto, že podporovala levicové partyzány v Latinské Americe, stejně jako různá povstalecká a národně osvobozenecká hnutí na dalších kontinentech. Do kubánského vývozu revoluce se přitom v šedesátých letech zapojilo také Československo, které Castrovi pomáhalo s tajnou přepravou partyzánů do jednotlivých latinskoamerických zemí. Naše země se tak nepřímo účastnila pokusu o guerillovou kampaň, která měla změnit politickou tvář Latinské Ameriky, ovšem nakonec skončila fiaskem. Nejznámějším symbolem tohoto konce se stal partyzánský vůdce Ernesto Che Guevara zabitý v roce 1967 v Bolívii. Obdivovaný i nenáviděný Guevara je s Československem pevně spjatý – před svou poslední výpravou, za kterou zaplatil životem, zde několik měsíců tajně pobýval.

Tato kniha pojednává o přitažlivosti revolucí, politickém cynismu a ztracených ideálech. Je to zároveň příběh o aroganci velmocí, z nichž ta západní svrhávala cizí vlády, udržovala u moci vojenské diktátory, a obracela tak proti sobě miliony lidí. Ta východní si zase k sobě malou Kubu přitáhla a zkoušela jejím prostřednictvím zvýšit svoji prestiž a moc. Výsledkem byl nebezpečný konflikt a precedens pro vojenské intervence v zemích globálního jihu, které pokračovaly a pokračují ještě desítky let poté. Jak již dnes víme, střet v Karibiku skončil smířením – Havana a Washington k sobě nakonec v roce 2016 našly cestu, o čemž bude v knize také řeč. Tomu však předcházela špinavá válka o Kubu, která se nestala jen jednou z pozapomenutých epizod pohnutých dějin Latinské Ameriky, ale naopak něčím, co jednou provždy změnilo svět. (…)

Jaroslav Fiala: Jak se zbavit Castra? Kuba, Spojené státy a Československo ve studené válce, Rybka Publishers: Praha 2016. (více zde)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.