Matylda otestovala hranice putinského konzervativismu

Veronika Sušová-Salminen komentuje kauzu kolem ruského velkofilmu Matylda, který vyvolává velké emoce v konzervativní části ruského establishmentu a také ve společnosti. 

Nové historické drama Matylda vzbudilo v dnešním Rusku velké emoce a čekání na film přerostlo v kulturně konotovaný konflikt uvnitř konzervativního establishmentu dnešního Ruska s veřejným a násilným přesahem. Někteří kolem tématu skloňují, poněkud přehnaně, zlověstné ruské slovo – rozkol. Další komentátoři upozorňují na to, že negativní kampaň je také reklama. A konečně, někteří také upozorňují na to, že téma umožňuje zdůraznit „liberální“ spin v rámci už probíhající (neoficiálně) prezidentské kampaně…

Ruský režisér Alexej Učitěl připravil přinejmenším vizuálně zajímavou podívanou novým filmem Matylda, který vypráví o milostném vztahu ruského cesareviče Mikuláše Alexandroviče (budoucí Mikuláš II.) s prominentní primabalerínou polského původu Matyldou Krzesińskou. Dodejme, že téma filmu staví na historické realitě, i když nepochybně s uměleckou licencí. Nicméně problémem filmu není jeho umělecká stránka. Ostatně film většina zainteresovaných ještě vůbec neviděla. Je to skutečnost, že vypráví příběh předmanželského poměru budoucího cara s balerínou. Navíc, aspoň podle náznaků z trailerů, naznačuje, že se jednalo „o něco víc“ než jenom prostou aféru. Kritiky prý nejvíce nadzvedly „erotické scény“, které film obsahuje. Má se jednat o „protiruskou a protináboženskou provokaci ve sféře kultury“, tvrdili kritici kupříkladu.

Poslední ruský car Mikuláš II. a jeho rodina byli ruskou pravoslavnou církví prohlášeni za svaté mučedníky a právě tento status dává konzervativním proudům do ruky argument proti filmu. Ten má podle nich urážet pocity věřících a urážet památku mučednického cara. Dodejme hned, že takový argument by v podstatě znemožnil běžnou historickou práci a hodnocení Mikuláše II. Věřící by mohlo případně urazit hodnocení, že jako panovník Mikuláš v celé řadě věcí selhal či kritické posuzování role a odpovědnosti během války nebo v době demonstrací v roce 1905. Stejně autonomně jako historie by mělo být vnímáno také umění. Jinak řečeno, kauza se nepochybně dotýká hranic sekularismu (který je dán v Rusku ústavou), přijatelnosti forem současného „vlasteneckého“ aktivismu a rovněž otázky přípustnosti cenzury a ruské kulturní politiky.

Molotovy za Matyldu

Celá situace kolem filmu se v posledních týdnech zostřovala s tím, jak se přibližuje jeho oficiální premiéra. Došlo dokonce na násilí, které znervóznilo některé sítě kin dokonce tak, že film odmítly promítat – s argumentem, že nemohou zaručit bezpečnost diváků. Tím šly na ruku kritikům a aktivistům, kteří přesně toto požadovali: zákaz promítání. V rámci horké fáze kampaně se někdo pokusil zaútočit na Učitělovo studium v Petrohradu prostřednictvím Molotovova koktejlu a později zaútočil také na kino a také na Učitělova advokáta. Jeho auto bylo podpáleno s výmluvným „inkvizičním“ vzkazem „Za Matyldu gorejet“.  „Aktivisté“ typu organizace „Křesťanského státu – Svaté Rusi“ (s dalším výmluvným názvem) vyhrožovali dalšími útoky v případě, že se film bude promítat.  V Petrohradě byl také uspořádán velký křížový pochod, který proti Matyldě protestoval. V jeho první řadě kráčel ultrakonzervativní poslanec Vitalij Milonov, který je znám svým aktivismem proti právům homosexuálů.

Další výraznou postavou celé kampaně proti Matyldě je obdivovatelka cara Mikuláše II. Natalja Poklonskaja, novopečená poslankyně Jednotného Ruska v Dumě za Krym. Právě ona působila jako prokurátor Krymu v době jeho připojení k Rusku, čímž si vysloužila první zářezy i zájem kremelské politicko-technologické mašinérie (myšleno píárově). Jenže Poklonskaja podle všeho právě v případě Matyldy jaksi vypadla z role a zaujala postoj soukromé války proti filmu. Kolem jejího jména se potom vyrojily aktivistické skupiny (jako Křesťanský stát) s ultrakonzervativními názory, kterým téma filmu vadí.

Zajímavá je skutečnost, že konflikt kolem Matyldy se vedl nikoliv na linii konzervativci versus opoziční liberálové, ale de facto uvnitř konzervativního establishmentu a v rámci dnešních opor režimu (pravoslaví). K tomu si přidejme, že zásadou číslo jedna „putinismu“ bylo opatrné moderování konfliktů uvnitř elity a celospolečensky stabilita, viděná konzervativně ale obsahově stavěná centristicky (v ruském pojmosloví „liberální konzervativismus“) – jako protisíla vůči „revoluci“, smuty, rozkolu a také přílišnému radikalismu. Rusko vyčerpalo svoje limity společenských kataklysmat, tvrdil Putin v roce 2000 a bylo to něco na co společnost jako celek reagovala – dost pochopitelně vzhledem ke zkušenosti počátku 90. let – pozitivně.

Třetí prezidentství a konzervativní vlna

Kritici budou vidět zlom v třetím prezidentství Putina, které se více opřelo o konzervativní proudy dnešního Ruska. Liberálové to můžou odsuzovat, nic to nemění na tom, že právě tento postoj funkčně odpovídal potřebám režimu – jak jeho sociálnímu zázemí, tak modernizační krizi, kterou umocnila Velká deprese a propad image Západu jako vzoru. Události na Ukrajině tento postoj ale ještě umocnily, „evropská“ Ukrajina je – ať to zesměšňujeme nebo odmítáme – rána do srdce ruské identity, jak se historicky utvářela. Racionalizování tu nepomůže, je to proces, který je pro Rusko bolestivý, srovnatelný se svéráznou identitární panikou a kterým si musí projít (a nikdo to za něj neudělá).

V domácím ruském kontextu byla konzervativní vlna součást strategie, jak posílit stabilitu režimu bez velkých ústupků směrem k liberalizaci a v kontextu hospodářské krize, která měla svoje vnitřní ale také vnější příčiny. Protože Putinův režim není diktatura musel volit náhražkovou strategii za dosavadní společenskou smlouvu, která přerozdělovala příjmy z prodeje nerostného bohatství. Tyto příjmy na čas nahradila potrava pro duši v podobě řízeného konzervativismu a staronového vymezení Západu, viděného nyní jako cizí. Na tuto hru Západ rád přistoupil, protože také jemu umožňuje externalizovat vnitřní problémy a reputační dopady Velké recese. Pro ty, kdo podobné propojení vnitřních a vnějších problémů vidí jako specificky ruské, je třeba připomenout situaci v USA před a po událostech 9/11 a spin války proti teroru.

Medinskij versus Poklonskaja

Klíčové postavy v ruské politice se k celé kauze Matyldy dlouho stavěly neurčitě. Vladimir Putin se k věci vyjádřil jen jednou, když odmítl cenzuru filmu, tj. zákaz jeho promítání, které požadují odpůrci. V této linii pokračovali i další. Předseda Dumy Vjačeslav Volodin také odmítl zákaz filmu ale otevřeně proti Natalji Poklonské nevystoupil. Nejprekérnější postavení měl Vladimir Medinskij, ministr kultury a konzervativní historik. Jeho ministerstvo totiž filmu poskytlo část velkorysého financování a kampaň proti filmu se tak stala také kampaní proti kulturní politice Ruska. Medinskij musel dokonce zdůraznit, že on sám jako konzervativec na filmu nic špatného neshledal. V této situaci nakonec adresně kritizoval právě Poklonskou, za to, že kampaní zpochybňuje státní kulturní politiku.

Proti kampani se postavil také režisér Nikita Michalkov, který označil rozhodnutí dvou ruských sítí kin film „z bezpečnostních důvodů“ nepromítat, za ránu nožem do zad. Velmi ambivalentně se ke kauze stavěla i samotná Ruská pravoslavná církev. Jeden z jejích vlivných představitelů metropolita Ilarion odmítl zákaz promítání filmu, což viděl jako návrat do sovětské doby, a přirovnal celou kauzu k Charlie Hedbo a výběru mezi tím, co Hedbo reprezentuje a násilným terorismem (odkazoval k násilí, které film už vyvolal). Čili panovala shoda na tom, že cenzura filmu se státní podporou není přípustná. Nicméně už méně jasné bylo, jak se postavit ultrakonzervativnímu radikalismu v holportu s politickým násilím, který kampaň doprovázel. Přičemž jeho ignorování by se Rusku mohlo lehce vymstít, tak zněla řada varovných hlasů v ruských médiích, které kauzu komentovaly a varovaly před pokračující „ukrajinizací“ ruské politiky s jasným požadavkem, aby stát zasáhl a postaral se o bezpečnost občanů.

Zásah státu

Ministr kultury Vladimir Medinskij byl první kdo se veřejně obrátil na policejní orgány s tím, aby zaručily filmu bezpečnost. Následně se během tohoto týdne zpožděním objevily informace, že lídr „Křesťanského státu“ Alexander Kalinin byl dvakrát předvolán na policii. Zatčení měli být během středy a čtvrtka i další dva (a pak třetí) muži konkrétně podezřelí ze žhářských útoků. Následně se objevily ve čtvrtek zprávy, že se k žhářství přiznali. Pikantně se k policejnímu předvolání Kalinina přihlásila poslankyně Natalja Poklonskaja, která zřejmě pochopila nebo jí bylo naznačeno, že co je moc je příliš.

Ruský stát tedy nakonec do celé kauzy zasáhl po 8 měsících a v neprospěch ultrakonzervativních proudů, které před tím toleroval nebo přímo využíval k politicko-technologickým účelům. Není to až tak překvapivé: před časem něco podobného potkalo Alexandra Dugina s jeho pověstnou větou, že jako univerzitní profesor navrhuje Ukrajince „zabíjet, zabíjet a zabíjet“. Odpovědí byl vyhazov. I radikální ruští nacionalisté v minulosti dostali několikaleté rozsudky za politický extrémismus.

Matylda otestovala hranice současného konzervativismu Putinova Ruska. Fakt, že oficiálně byla odmítnuta cenzura a stát zasáhl proti politickému extrémismu a násilí, je dobré znamení. To ale nemění nic na tom, že podobné útoky kolem polarizujících témat nebo ve vztahu k těm s odlišným názorem se množí. V roce výročí revoluce roku 1917 je to přinejmenším důvod k zamyšlení…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.