Německý předvolební cirkus v cílové rovině

Petr Schnur píše o tom, proč jsou letošní německé volby něco mezi pozérstvím a kabaretem a jak se také německá politika  míjí s reálnými problémy země.

I poslední týden před otevřením volebních lokálů se potýkáme s problémem, jak tyto volby uchopit: povzdechem nad depolitizovanou nudou, zlobným výlevem o úpadku demokracie nebo jako politickou satiru?

Německé volby 2017, toť něco mezi pozérstvím a kabaretem.

Poselství, které CDU/CSU vysílá směrem k voličům by mohlo být z pohádkového repertoáru bratří Grimmů: Německu se daří dobře a chceme-li tento skvělý stav zachovat, je nutné opět zvolit „Mutti Angelu“. A druhé heslo na billboardech spolu s blahodárně se tvářící kancléřkou hovoří o Německu jako o zemi, ve které se dobře a spokojeně žije. Jak do toho zapadá skutečnost, že Spolkovou republiku každým rokem opouští v průměru 40 000 kvalifikovaných odborných sil (tak například rok 2015 zaznamenal celkově na 165–175 tisíc vystěhovalců), nebylo a není – mimochodem stejně jako další klíčové otázky života státu – předmětem všeobecné celospolečenské diskuze, natožpak tématem předvolebního klání. Důvody jsou evidentní: totální subordinace politiky i reálné ekonomiky zájmům tzv. finančních trhů, zglachšaltování politické plurality pod diktát direktiv Evropské unie spolu s faktem, že se skutečné politické osobnosti staly vymírajícím druhem. Za této situace je de facto jediným způsobem, jak zachránit a zároveň legitimovat další čtyři roky merkelovského kralování, udělat z matky všech imigrantů matku národa.

Vyhýbání se kritické konfrontaci

Merkelovský kult rozšiřovaný unionistickými stranami a živený mediálním mainstreamem stojí na dvou pilířích. Kancléřka se doposud vyhnula veškeré kritické konfrontaci s její dosavadní politikou, ať šlo o tzv. řecké dluhy a diktát „trojky“ pod jejím vedením, nestabilní situaci v eurozóně, militarizaci zahraniční politiky včetně nového „Drang nach Osten“ nebo migračního problému. Recept je jednoduchý: na kritiku občanů nereaguje, média jsou více než „ochočená“ a kromě AfD a Die Linke fakticky neexistuje opozice. A na obě strany nemusí reagovat argumenty, stačí, když jim etablované strany a jejich masmédia udělí nálepku pravicového nebo levicového extremizmu: s „populisty“ není třeba diskutovat.

Podíváme-li se na současnou SPD, mohlo by k její charakteristice stačit logo „Od Brandta a Schmidta k Schulzovi“. Všeobjímající volební heslo této strany se šklebícím se špičkovým kandidátem hovoří o jeho vizi sociálně spravedlivé společnosti. Problémů a hádanek je ovšem přitom víc než odpovědí. Tak předně Schulz a jeho strana nechtějí prozradit, jaké konkrétní kroky hodlají podniknout, a ani slovem nepřispěli k rozluštění záhady, proč v rámci velké koalice s enormním nasazením prosazovali politiku opačnou. Navíc Schulz reprezentuje, stejně jako celá SPD, asociální politiku EU, od červeno-zelené Agendy 2010 s veškerým jejím sociálním a pracovně-právním dopadem přes podporu „humanitárních“ válek a barevných převratů až po diktát eurozóny. Kdo jej a jeho staronový tým může brát vážně? Na dokreslení celé socdemácké mizérie několik konkrétních údajů.

V roce 1995 bylo ještě 72 % zaměstnanců v západním Německu placeno a zaměstnáno podle tarifních smluv, v roce 2016 již jen 51 %. Ve východní části Německa jejich počet klesl dokonce na jednu třetinu.

Stejný trend můžeme zaznamenat i ohledně starobní chudoby/chudoby ve stáří. 11 % důchodců ve věku mezi 65 a 74 roky bylo nuceno navíc pracovat, v roce 2006 bylo takto postiženo 5 %. A v roce 2015 dostávalo celých 22,6 % všech občanů v zaměstnaneckém poměru (vychází se z celkového počtu 34,1 milionu zaměstnaných) mzdu pod hranici minimální mzdy (od tohoto roku 8,84 eur). Toto vše buď na přímou iniciativu SPD nebo přinejmenším za její asistence.

Liberálové a Zelení všech barev   

Do Spolkového sněmu se po čtyřleté absenci opět cpe FDP. Její politickou hvězdou se stal Christian Lindner, témata kampaně by se dala shrnou do hesla „digital first“ a ještě více deregulace. Jediné novum přinesl kandidát Liberálů na pořad dne návrhem, aby se problém Krymu uložil k ledu a přestala se vůči Moskvě dělat politika sankcemi, které Evropě škodí víc než Rusům. Tento jeho návrh mu v mnohém „demokratickém“ médiu vynesl podezření, že by mohl být Putinovým agentem.

Z „nepopulistických“ stran zbývají tzv. Zelení, ze kterých se stala partaj všech barev, podle aktuální potřeby. Sociální spravedlnost se zredukovala na prosazení manželství pro všechny, původní protiválečný kurz byl Joshkou Fischerem a jeho „realisty“ transformován do aktivní intervencionistické politiky pod heslem „Make Love (pokud možno mezi stejným pohlavím) and War“… Aby bylo jasné, kde se Zelení aktuálně nachází: během syrské krize patřili k nejhorlivějším zastáncům západní vojenské intervence na straně „rebelů“ a i v protiruské hysterii stojí plně na clintonovské linii. Navíc tato bývalá Basis-Partei přijala s uspokojením zrušení odvolání řeckého referenda o „reformách“ a po Brexitu se kloní k názoru, že plebiscit je vlastně nebezpečná záležitost, neboť může být zneužita…, hádejme kým? Samozřejmě populisty. Pod čarou tedy zůstává toto poselství: občan má být slyšen pouze tehdy, pokud je jeho hlas konformní s černo-červeno-zelenou politikou. Zatím můžeme pouze spekulovat, co to znamená pro formu budoucích voleb.

A strany mimo hlavní proud?

Mimo politický hlavní proud, v jehož rámci bychom mohli udělat kříž na volebním lístku se zavřenýma očima, se jednou nohou nacházejí Die Linke a Alternativa pro Německo (AfD). Strana Levice má sice v programu konkrétní body sociální a společenské zodpovědnosti ekonomie jakož i protiválečnický kurz, není ovšem ochotna – nebo nemá odvahu – rozejít se s etatistickými institucemi Evropské unie, které v členských státech smluvně zacementovaly neoliberální struktury v rámci tzv. vnitřního (pseudo)trhu bez hranic a omezení. Navíc je v otázce imigrace v podstatě na linii velké koalice a Zelených.

V tomto bodě je AfD jedinou stranou, která se k ní staví kriticky až odmítavě. Problém ovšem spočívá v tom, že není úplně jasné, zda její pozice zůstane národně-konzervativní nebo jestli přeroste v šovinisticko-nacionalistickou podle starých vzorců. V ekonomické oblasti je plně na neoliberálním kurzu.

Závěrem tedy lze konstatovat následující. Poté, co se v televizním duetu Martin Schulz profiloval coby ideální partner Merkelové v novém vydání velké koalice, zbývají dvě otevřené otázky. Otázka první: dojde k jejímu novému vydání nebo se vytvoří „nová“ koalice (ne)politického středu? Otázka druhá: kolik procent dostane AfD? A tak jediné vzrůšo v této parodii předvolebního klání způsobila zpráva tradičního Chaos Computer Club (CCC), že digitální zpracování volebních výsledků je velmi náchylné na manipulaci zvenčí. Tato závažná zpráva koresponduje s výrokem populárního německého kabaretisty a dokresluje postupnou transformaci reálně existující demokracie v absurdní divadlo. Podle něj prý stojí výsledek voleb na vážkách, protože polovina Putinových hackerů ještě není rozhodnutá, komu dá hlas…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.