Disharmonie evropských států na cestě k Mnichovu a k válce. Část I.

Výročí Mnichova: Ivo Šebestík se ve své eseji vrací k problému Mnichovské dohody a vzniku druhé světové války jako k tématu, které má co říci také k našemu dnešku. Druhá část je k přečtení zde.

Cesta k takzvané Mnichovské dohodě čtyř evropských mocností ze září 1938 bývá často vykládána zjednodušeně jako výsledek bilaterálního vztahu mezi demokratickým Československem a nacistickým Německem, při kterém spolupůsobila neochota evropských demokracií Velké Británie a Francie podpořit malý středoevropský stát v jeho konfliktu s Hitlerem.

Ve skutečnosti představuje cesta dvou evropských demokracií a dvou diktatur k Mnichovu 1938 mimořádně názorný příklad dvaceti let trvajícího procesu odhalujícího, kam až mohou dospět evropský kontinent a celý svět za předpokladu, že státy disponující prostředky, které jim umožňují rozhodovat o jiných zemích, postupují způsobem, ve kterém jednoznačně převažují partikulární zájmy nad možností uzavřít širokou dohodu. Dohodu, která samozřejmě předpokládá ústupky a kompromisy, ale která by byla schopná zajistit světu a kontinentu mír a určitou míru bezpečí a prosperity.

Dohoda především mezi evropskými státy, založená na ústupcích a kompromisech, byla po skončení první světové války možná. A pro posouzení okolností vedoucích nakonec k anšlusu Rakouska, k Mnichovu a ke druhé světové válce je velmi zajímavé i poučné sledovat, jakým způsobem došlo k tomu, že dohoda nebyla uzavřena a svět pohltil dosud nejkrvavější konflikt v dějinách.

Je rovněž stejně tak užitečné povšimnout si, jak na základě prostých logických úvah rozpor mezi dobrými úmysly hrstky evropských státníků a realitou sobeckých zájmů většiny ostatních účastníků tento vývoj předpovídal československý ministr zahraničních věcí a pozdější prezident Edvard Beneš. Byl reprezentantem nevelkého státu (tehdy ještě nikoliv malého!), který měl značný respekt ve Společnosti národů a byl v ní považován za politika schopného rychlého a přesného úsudku. Proto také po určitý čas Společnosti národů předsedal a i mimo oficiální funkce býval často žádán o radu i zástupci tehdejších světových mocností.

Tento Benešův mezinárodní věhlas, a samozřejmě jeho permanentní prognózy týkající se možných důsledků přijímání chybných rozhodnutí, jež ale napomáhala Hitlerovi a Mussolinimu v jejich taktice, pochopitelně iritovaly především Hitlera, který Beneše nepokrytě osobně nenáviděl. Není těžké uhodnout, že jej na Benešovi urážela nejenom skutečnost, že politik ze země, kterou Hitler vnímal jako historickou součást německé říše, a která měla být co nejdříve Německem pohlcena, se snaží zhatit jeho úsilí. Cítil ale vůči němu i to, čemu se v němčině říká přiléhavě der Minderwertigkeitskomplex.[1]

Nebylo by tak užitečné sledovat proces, který vedl napříč evropským kontinentem k rozpoutání druhé světové války, kdyby nebyl zároveň poučením a skutečným mementem právě pro naši přítomnost. Jistý moudrý člověk kdysi pravil, že kdo se nepoučí z dějin, ten je nucen si je prožít znovu.

Evropské jeviště budoucí tragédie

První světovou válku zakončila mírová jednání, která se odehrávala na několika zámcích v okolí Paříže a kterým se zjednodušeně říká Versailleské dohody. Poražené země, Rakousko-Uhersko, Turecko a Německo, se buďto zcela rozpadly nebo přišly o části svého území, a tím i o možnost pokračovat v dřívější velmocenské politice.

V souvislosti s územními ztrátami (či rozpady) těchto poražených mocností se ale často zapomíná zmínit skutečnost, že první světová válka připravila o nemalé území také mocnost, která z válečného konfliktu dobrovolně (nuceně) vystoupila podpisem Brestlitevského míru v březnu 1918, tedy Rusko.

Takzvaný mír uzavřený v Brestu Litevském (dnešní Bělorusko) bývá někdy a některými vykladači označován za kapitulaci Ruska ve prospěch „mocností středu“. Výklad této události je ale mnohem složitější. Rusko po bolševické revoluci potřebovalo klid k řešení vnitřních problémů. Paralelní účast ve válce byla pro bolševické vedení státu nemyslitelná. Proto Rusko souhlasilo se ztrátou území, které v carském období získalo především na úkor Polska, a to v letech 1773 až 1795.[2]

Územní ztráty Ruska a územní ztráty Německa vytvářely po první světové válce situaci, která vedla některé kruhy v Německu i v bolševickém Rusku, a pozdějším Sovětském svazu, k úvahám o možném spojenectví. Obě mocnosti měly totiž přinejmenším jedno společné. Na rozdíl od Velké Británie, Francie, Nizozemska, Belgie, Španělska a Portugalska, které budovaly své říše v zámoří, si Německo a Rusko vytvářely své „koloniální“ říše metodou rozšiřování vlastního území. Byla to taktika srovnatelná s růstem kmene stromu, jenž nabývá na objemu svými letokruhy.

Zatímco Rakousko-Uhersko a Turecko se rozpadly a jejich zbytková území je předurčovala k dlouhodobé ztrátě mezinárodního významu, a Rakousko vlastně k mnoha letům hospodářského zmítání nad propastí hrozícího nakonec docela reálně „přivtělením k Říši“, Rusko a Německo zůstaly velkými a lidnatými státy, které „pouze“ utrpěly územní ztráty, což do jisté míry sbližovalo jejich pozice. A konkrétně v oblasti vojenství skutečně k určité spolupráci mezi německou Výmarskou republikou[3] a Sovětský svazem docházelo, když Sověti Němcům na svém území umožňovali vojenský výcvik, kterým Německo obcházelo některé ze zákazů týkajících se zbrojení a militarizace.

Obě země po první světové válce sbližoval ještě jeden faktor, a sice „komplex vyloučení“. Německo bylo poražené a potenciálně nebezpečné. Rusko (Sovětský svaz) byl pak evropskými demokraciemi a Spojenými státy neakceptovatelný jako bolševická diktatura. Oba kolosy se tak na určitou dobu ocitly mimo hru, což byl jeden z faktorů, který pochopitelně výrazným způsobem ovlivnil následující vývoj.

K určitým podobnostem v osudech Ruska a poválečného Německa rovněž přispívala ta skutečnost, že Německo rozvrácené válkou a zatížené reparacemi mohlo být velmi snadným cílem Moskvy v procesu rozšiřování sociální revoluce, což se v Německu skutečně i dělo v časech po svržení hohenzollernské dynastie, nastolení republiky a za působení levého křídla sociální demokracie a takzvaných Spartakovců. Osobnosti jako Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová směřovaly k sociální revoluci po vzoru Ruska, zatímco Friedrich Ebert se v Německu snažil nastolit systém odpovídající standartu západoevropských demokracií.

Edvard Beneš později ve svých analýzách situace v Německu často zmiňoval dvojí možný scénář Německa v případě, že se na evropské pevnině nedospěje ke konsenzu mezi západními demokraciemi, Německem, Itálií, Sovětským svazem, zeměmi Malé dohody a Polskem. Buďto z hospodářského chaosu Německa povstane sociální revoluce podobná té, k jaké došlo v roce 1917 v Rusku, nebo se Německo stane obětí Hitlerovy diktatury. Později, když se v Německu ujal moci Adolf Hitler (1933), vytýkal Beneš německé levici neschopnost udržet Hitlera daleko od moci.

Nutnost dohody VŠECH zemí Evropy byla evergreenem Benešovy zahraniční politiky. Zásadně odmítal dohody s vyloučením některých zemí a stavěl se proti vylučování Sovětského svazu z jednání o osudech Evropy. Byl toho názoru, že bez Sovětského svazu se struktura evropské bezpečnosti nemůže budovat. V tomto Benešově stanovisku nebyla podpora bolševismu, ze které byl později účelově obviňován, ale naprosto logický výpočet rovnice, která bez Ruska neměla řešení. Ostatně, neměla řešení ani v případě vylučování Německa a Itálie. A stavěl se pochopitelně také proti pokusům o zavedení evropského „direktoria čtyř“, které se v mezinárodních jednáních začalo objevovat po roce 1933 jako předzvěst budoucí čtveřice velmocí, která nakonec rozhodla o Československu.

Benešova pozice byla v principu jednoduchá. K jednacímu stolu musí usednout všichni a je třeba hledat řešení evropské bezpečnosti a budoucí spolupráce, jaké bude akceptovatelné pro všechny zúčastněné strany. Pochopitelně se od nich žádá, aby přistoupily na kompromisy. Byl to v zásadě jakýsi plán B, když plán A na vytvoření Spojených států evropských, jakési evropské konfederace po vzoru USA, vyhlížel skutečně příliš idealisticky a tedy nereálně. Bohužel, hlasy rozumu, které se ozývaly z úst několika politiků ve Francii i ve Velké Británii, nebyly vyslyšeny. Převládla politika individuálních sobeckých požadavků, které nebraly v úvahu situaci a manévrovací prostor ostatních hráčů.

Tato nebezpečná, dobrodružná, bezohledná a nerealistická „reálpolitika“ až příliš připomíná neodpovědnost představitelů některých současných světových mocností.

Situace evropských demokracií po první světové válce

Jeviště budoucí tragédie by bylo neúplné, pokud bychom nezmínili také situaci v některých dalších zemích Evropy. Je třeba mít na mysli, že první světová válka znamenala pro evropské země mimořádně silný otřes. Evropa se totiž těšila relativní stabilitě po dobu jednoho století od skončení napoleonských válek, tedy od Waterloo a Vídeňského kongresu.

Ozbrojené konflikty, které po dobu tohoto století v Evropě proběhly, nevyústily v celoevropský konflikt, ale měly víceméně lokální charakter. Vídeňský kongres z roku 1815 sice neuspěl v tom svém cíli, jímž bylo otočení kolem vývoje zpět k absolutismu a feudalismu, nicméně uspěl alespoň v tom ohledu, že na kontinentě nastolil křehkou rovnováhu sil mezi velmocemi. Každá získala něco a navzájem se hlídaly. Celou evropskou scénu pak přes Lamanšský průliv bedlivě pozorovala Anglie, jejíž peníze tu a tam vyrovnávaly napětí „za Kanálem“ a pomáhaly vracet křehkou rovnováhu, tedy přesněji řečeno zabraňovat pokusům některé z mocností o dominanci, jakou na několik let uskutečnila Napoleonova Francie.

Konflikty, ke kterým v tom století „klidu“ docházelo, měly podobu sociálních bouří a pokusů o národní emancipaci, nebo to byly války balkánských národů, zejména Srbů, Bulharů a Řeků, o osvobození z turecké nadvlády. Proběhla zde samozřejmě prusko-rakouská válka v roce 1866 a válka prusko-francouzská[4], která na tento konflikt navázala a naznačila kontinentu fakt, že se stará Říše římská národa německého hodlá opět ujmout své pozice ve středu kontinentu, na Balkáně a v Pobaltí.

Navzdory těmto válkám, které rušily evropský klid, zůstávalo ale skutečností, že Evropu nezachvátil obdobně ničivý konflikt, jakým byla válka třicetiletá, a zejména v posledním půlstoletí před vypuknutím Velké války mohlo prostředí evropských států skutečně připomínat onen poněkud idealizovaný Die Welt von gestern, ztracený svět včerejška, rakouského spisovatele Stefana Zweiga.

Velká Británie a Francie sice vyšly z tohoto konfliktu vítězně, ale s obrovskými ztrátami na životech i ztrátami materiálními, a také s velkou nechutí k válce jako takové. Francie se ale chtěla zahojit na válečných reparacích Německa a Versailleským mírem si přála Německo v podstatě úplně vyřadit ze hry. Francie plánovala zdrtit je tak, že Německo zůstane už provždy ochromené. Na své peníze čekaly ovšem také Britové a Spojené státy americké, respektive jejich banky a průmyslníci, kteří je byli připraveni získat nejenom z reparací poražených států, ale také z půjček, které jejich ochromeným ekonomikám nabízely. Moderní válka je bohužel především byznys!

Vznik a smysl Malé dohody

Poválečný vývoj v Německu nějakou dobu dával Francii naději, že se její sen o definitivním vyřazení staletého soupeře o evropskou hegemonii stane skutečností. Aby zabezpečila svou vlastní bezpečnost a stabilitu ve středu kontinentu, tedy v oblasti, kterou německý Drang nach Osten nikdy nepouštěl ze zřetele, podpořila vznik Malé dohody (Petite Entente), která se skládala z Československa, Jugoslávie a Rumunska.

Z dnešního pohledu se může zdát podivné, proč Francie spojila v jeden politický a strategický celek právě tyto tři státy, které zdánlivě neměly a nemají mnoho společného. Vysvětlení je ale velmi jednoduché. Všechny tyto tři státy vzešly z Versailleských dohod a po jistou relativně dlouhou dobu je spojovala orientace na Francii a skutečnost, že se každý z těchto tří nových států mohl cítit ohrožován některou z evropských mocností. Jen zdánlivě může působit paradoxně, že pro Jugoslávii, Rumunsko i Československo představovalo hrozbu i Maďarsko, které po válce hledalo cestu, jak nabídnout Habsburkům maďarský trůn a obráceným postupem, tedy z Budapešti, obnovit podunajskou monarchii. Pochopitelně včetně jejích anexí na úkor malodohodových států.

Abdikovaný rakouský císař Karel II. tehdy přijel inkognito do Budapešti, aby se pokusil o restauraci Habsburků, byl však zatčen Brity a deportován na Madeiru, kde krátce na to zemřel. Ostatně, Britové měli už praxi ve vypovídání nezvaných monarchů někam na ostrovy.

Maďarská hrozba ale zůstávala. Jugoslávie za časů krále Alexandra se cítila ohrožená také Mussoliniho Itálií, která nepokrytě hledala cestu k ovládnutí Dalmácie a k podřízení celé Jugoslávie. Když byl Alexandr v roce 1934 zavražděn chorvatskými separatisty, kteří se později stali neblaze proslulými spojenci nacistického Německa, situace v Jugoslávii se velmi zkomplikovala. Rumunsko a Jugoslávie spojovala otázka početné maďarské menšiny na jejich území, což byl ovšem také problém československo-maďarských vztahů týkající se mimo jiné hranic na jižním a východním Slovensku. Problém, který vyústil dokonce v krátký válečný konflikt Československa s Maďarskem v letech 1918–1919.[5]

Prostřednictvím malé dohody tedy Francie vytvořila alespoň náznakově fungující systém evropské bezpečnosti. Byl to ale pouhý její úlomek a nadto velice vratký. Francii však stačil k tomu, aby dlouhodobě podceňovala budování a výzbroj své vlastní armády. Stejně tak Velká Británie šetřila penězi na vlastní výzbroji, což se naplno ukázalo v době, kdy Francie zvažovala možnost dostát spojeneckým závazkům uzavřeným s Československem a jít do války s Hitlerem. A stejně tak se projevil obrovský deficit především v síle letectva, když Anglie krátce pomýšlela na možnost, že bude vstupem Francie do války nucena rovněž i ona sama k válce s Německem.

Zdá se, že obě západní evropské demokracie nebyly v čase jednání s Hitlerem o osudech Československa na přímý válečný konflikt s Německem dostatečně vojensky připravené. A dost možná nejenom vojensky. Situace v Evropě po první světové válce a v celém dvacetiletí, které následovalo a vedlo k anšlusu Rakouska a k Mnichovské dohodě, charakterizovalo několik zásadních faktorů.

Západní demokracie se cítily být vítězi nad mocnostmi „středu“ a domnívaly se, že mírovými smlouvami z Paříže se podařilo kontinent stabilizovat. Nicméně, Evropa po Velké válce nebyla Evropou po Vídeňském kongresu. Na konci 19. století dospěl kapitalistický systém do fáze, kterou obvykle označujeme jako imperialistickou, která ale byla ve svých projevech předzvěstí tvrdého boje o zdroje, suroviny, trhy, odbytiště a nesla stopy globalizace tak, jak ji známe v plně rozvinuté formě dnes. Kapitál se rozpínal po světě, narůstala moc bank a dalších finančních domů, sílily koncerny, začal se projevovat hospodářský vliv takových surovin, jakými byla konkrétně ropa.

Zároveň, jak kapitál expandoval a začínal ve stále větší míře ovládat jednotlivé národní státy, jejich vlády a parlamenty, tak v evropských zemích narůstala nespokojenost s životními podmínkami za mzdu pracujících lidí. A čím více kapitalistické státy zabředaly do poválečné krize, která postupně zasáhla celou Evropu, a v Německu vyvrcholila v roce 1929 hyperinflací, jaká dosud nikde na světě neměla obdoby, tím se dostával do popředí také boj dělnictva za sociální změny.

Konec „světa včerejška“ a víření bubnů

Svět se prudce změnil. Skutečnost, že bolševická revoluce vypukla právě v Rusku, v zemi nejméně industriální, jaká nesplňovala předpoklady Marxových prognóz, není možno chápat jako absurdní anomálii, ale spíše jako důsledek změn onoho relativně stabilního „světa včerejška“ ve svět „dneška“. Jako paradox se může v této situaci zdát pouze fakt, že bolševická revoluce nesvrhla vlastně kapitalistický systém, ale vypořádala se s anachronismem carského feudalismu, což z této revoluce vytvořilo specifický a těžko uchopitelný fenomén.

Rodící se globalizace a kapitál překračující hranice národních států a pronikající všemi póry do politiky, vedle toho sociální nepokoje a hospodářská krize a nad tím vším poražené evropské mocnosti hledající cestu zpět ke své dominanci – takový byl v podstatě obraz Evropy v letech mezi válkami.

V oněch dvaceti letech ve většině evropských zemí postupně a někdy i docela nenápadně dochází k politickým změnám, které vyvolaly nástup diktatur nabízejících zdánlivě jednoduchá řešení hospodářských problémů oněch zemí, ale vedle toho také návrat k předválečným poměrům, tedy k dominanci a velmocenskému postavení. Obyvatelstvo těchto zemí diktátorské režimy a jejich programy vítá, neboť člověku, který cítí, že jeho život ztrácí jasný směr, dávají diktátoři jakoby nový smysl života.

Tradiční burcující víření bubnů se tak znovu dostává ke slovu a odpovídá na nevyslovené touhy obyčejných lidí. Ve třicátých letech přisuzuje Edvard Beneš větší nebezpečí Mussoliniho Itálii. Ví, že Itálie hledí nejenom na Balkán, kde se chce zmocnit Jugoslávie, ale také i do střední Evropy. Tady, v tomto „německém“ prostoru, se mohla střetnout s Hitlerovým Německem. Edvard Beneš, jehož chybou byla přílišná sebedůvěra a neotřesitelnost ve vlastních úvahách, dlouho Hitlera velmi podceňuje a téměř až na práh Mnichova sází na zhroucení jeho režimu v Německu, zejména poté, kdy se prokáže Hitlerova neschopnost řešit německé hospodářské problémy.

Větší sílu vidí Beneš v Itálii a duceho považuje za mnohem schopnějšího stratéga než Hitlera. V tom ohledu se Beneš zmýlil. Nicméně, Itálie se koncem dvacátých let a v letech třicátých velmi snaží – a bohužel úspěšně – uzavírat dohody především s Maďarskem, které byly namířeny proti Francii a Malé dohodě. Tak jako svého času Cato hřímal v římském senátu, že Kartágo musí být zničeno, podobně i duce volal po zkáze Malé dohody a po rozpadu této formy francouzského zabezpečení ve středu Evropy a na jihovýchodě.

Ze severu fašizující Beckovo Polsko, jehož politika byla v meziválečném období dokonale nevyzpytatelná a ve svých důsledcích velmi protikladná Benešovu úsilí o dohodu všech Evropanů. Z jihu Horthyho fašizující Maďarsko, na jihozápadě Rakousko, jehož vztah s Německem Göring vytrvale označoval za „rodinnou záležitost“, a konečně na západě mohutné 65milionové Německo. Taková byla situace Československa v letech před Mnichovem. K tomu je nutno samozřejmě připočíst rychle se měnící situaci na Slovensku, kde se prosazují klerikální a fašizující síly směřující k autonomii Slovenska, a ke spolupráci s Hitlerem a dalšími diktaturami nacistické nebo fašistické orientace.[6]

Po zavraždění jugoslávského krále Alexandra se regent princ Pavel začal sbližovat s Hitlerem i s Itálií, čímž výrazně oslabil spojenectví států Malé dohody. Dále na jihu Evropy se fašismus prosadil i v Bulharsku a v roce 1936 nechaly západní demokracie padnout španělskou republiku a nastolit fašistickou diktaturu generála Franca v této velké evropské zemi.

Obdobným způsobem ponechaly evropské demokracie bez sankcí i Mussoliniho Itálii, když napadla Etiopii. V roce 1935 sice ve Společnosti národů vystoupil velmi bojovným způsobem britský ministr zahraničí Sir Samuel Hoar. Nicméně když francouzský ministr zahraničí Laval na provádění sankcí nijak důsledně netrval, Hoar velmi rychle opustil původní zásadové postoje a souhlasil s rozdělením Etiopie mezi Itálii a habešského císaře.

Tyto události vyvolaly v Itálii i v Německu zcela zákonitě pocit, že západní demokracie nejsou schopny ani ochotny překážet diktaturám v jejich úsilí vracet se k mocenským pozicím v Evropě i ve světě. Zároveň byly Berlín i Řím informovány o skutečných stavech francouzské a britské armády, což zejména Göring nikdy neopomněl představitelům obou mocností vytrvale a škodolibě připomínat. Zdá se, že nakonec největší obavy u Hitlera vzbuzovaly vojenské přípravy československé armády a pohraniční pevnosti, které ale bohužel nebyly dokončeny, především na jižní hranici s Rakouskem, v němž československý stát neshledával potenciálního nepřítele. Mimo jiné i proto, že zchudlé Rakousko bylo po válce častým příjemcem významné potravinové i energetické (uhlí) pomoci ze strany Československa. Působilo tak skutečně dojmem státu naprosto vyčerpaného. To se ovšem mohlo změnit – a také i mělo – připojením Rakouska k německé říši. Podle původních plánů měly být československé pevnosti dokončeny v roce 1946. Vzhledem k tomu, že vnitřní politická situace v Československu nebyla jen demokratickou zárukou a vzorem Evropě, jak se občas chlubíváme, ale také i platformou rozhádaného partajnictví, stalo se, že se prostředky původně určené na budování bezpečnostního valu tu a tam někam vytratily (vítejte doma!), takže se stavba pevností zdržovala.

Vcelku byla ale československá armáda vzhledem k velikosti státu a počtu obyvatelstva na válku připravena dost možná realističtěji než armády britská a francouzská. I když se Československo potýkalo s nemalými vnitřními problémy a jeho vznik provázel drobný podvůdek s „československým národem“, díky kterému mohlo být považováno za vcelku národní stát jen se dvěma národnostními menšinami, německou a rusínskou, je pravdou, že představovalo poměrně stabilní demokratický ostrůvek ve stále více se rozšiřujícím moři diktatur a s diktaturami kolaborujících režimů.

Obraz celkové situace byl tedy následující: Německo si přálo zbavit se reparací, získat zpět přístup k Baltickému moři připojením Gdaňského koridoru a být přijato do Společnosti národů (stalo se tak v roce 1926, v roce 1933 ze SN Německo vystoupilo). Dále žádalo uznání práva na ozbrojení. Tolik pro začátek. Itálie hledala cestu k ovládnutí Jaderského moře z obou jeho břehů a významný díl Balkánu. Zprvu měla zájem i o vliv ve střední Evropě, později byla ochotná spokojit se s úzkým partnerstvím s Maďarskem, případně s obnovením Podunajské monarchie Habsburků, ovšem za předpokladu, že bude mít v této monarchii svůj vliv. Chtěla také dohnat to, co opomněla v době koloniálních výbojů, a rozšířit své doposud chudé zámořské državy. Později se nároky Itálie proměňovaly zároveň s rostoucí spoluprací s Hitlerem.

Polsko si přálo mít otevřeny všechny cesty a všechna vrátka. Jedinou výjimkou bylo Rusko, vůči kterému se Polsko vymezovalo od počátku a po celou dobu nepřátelsky[7], a také v době, kdy se jednalo o sovětské vojenské pomoci Československu, dalo jasně najevo, že Polsko svůj vzdušný prostor pro přelet sovětských letadel neotevře. Varšava nesmírně lavírovala a byla dokonale nečitelná. Polsko chovalo naděje na pozdější obnovení své velmocenské pozice ve východní Evropě, a to samozřejmě na úkor Ruska (Sovětského svazu). Sovětský svaz zůstával po dlouhou dobu mimo jakákoliv jednání a byl do Společnosti národů přijat teprve v roce 1934, tedy až osm let po Německu a vlastně rok po německém vystoupení ze SN.

Dále mělo Polsko své pohledávky vůči Československu a hledalo společnou hranici s Maďarskem. Beneš mnohokrát navštívil Varšavu a jednal se svým protějškem na téma vzájemných smluv a společného postupu v evropských záležitostech na straně Francie, ale především v jeho vizi společného postupu všech států, bez vylučování žádného z nich.

Na tyto jasně formulované nabídky Varšava odmítala dávat jasnou odpověď. Když Hitlerovo Německo sílilo a demokratické státy daly dost zřetelně najevo svou neochotu se angažovat, v předvečer Mnichova projevilo Polsko zájem o Těšínsko a začalo stahovat k československým hranicím své vojáky.

Benešovi se zkrátka nedařilo přimět menší státy ke společnému postupu proti hrozbě diktatury. Namísto toho tyto státy zjevně či skrytě hledaly obdobné cesty, jaké nakonec zvolily i Velká Británie a Francie, tedy cestu nějaké dohody s Hitlerem a koexistence s diktátorskými režimy. Když jugoslávský regent, princ Pavel, začal navazovat kontakty s nacistickým Německem, zaznělo z Berlína na adresu Bělehradu, že od té chvíle se už Bělehrad nebude muset starat o své zahraniční záležitosti. Že to „za něho vezme Říše“. Němci někdy dokážou formulovat svá stanoviska s tak odzbrojující „duchaplností“, jaká je vlastní snad pouze jim.

Konec první části.

Druhá část pokračuje zde.

Poznámky a vysvětlivky

[1] Komplex méněcennosti.

[2] Výsledek takzvaného trojího dělení Polska, při kterém si Prusko, Rakousko a Rusko doslova rozebraly území polského státu. Prusko získalo mimo jiné tzv. Gdaňský koridor, který Německo po Versailleských dohodách usilovně požadovalo zpět, a Východní Prusko. Rakousko území od Krakova až po hranice Bessarábie a carské Rusko východní oblasti bývalé polsko-litevské personální unie, hlavně Ukrajinu, Bělorusko a části Pobaltí.

[3] K Výmarské republice, respektive k letům německého vývoje 1917 až 1933 se velmi podrobně vyjadřuje kniha Hagena Schulze: Weimar Deutschland 1917 – 1933, Berlin, Siedler Verlag 1982, která vyšla i v italském vydání La Repubblica di Weimar, Bologna, Il Mulino 1982.

[4] Prusko-rakouská válka jako „vedlejší efekt“ umožnila francouzské buržoazii smést Pařížskou komunu rychleji, než by se tak stalo v mírových podmínkách.

[5] V dubnu 1919 proběhl v Maďarsku komunistický převrat a Maďarská republika rad (obdoba sovětských sovětů) se pustila do boje o Slovensko a Sedmihradsko, čímž proti sobě postavila i Rumunsko. Boj skončil rumunským obsazením Budapešti v srpnu 1919

[6] Téma pozdějšího Slovenského štátu zpracovává mimo jiné novela spisovatele Ladislava Grosmana Obchod na korze z roku 1965, která ukazuje ochotu slovenských fašistů dobrovolně provádět rasové zákony namířené proti Židům.

[7] Po skončení první světové války, v letech 1919až 1921, proběhla mezi Polskem a Ruskem válka. Byla vedena o území, především o velké části Běloruska a Ukrajiny, na které si oba státy dělaly nárok. Tento starý konflikt, jehož počátky sahají až do 17. století, a který má své aspekty i náboženské (katolictví versus pravoslaví), je ostatně docela zřejmý i v pozadí současné ukrajinské krize.

Ilustrační obrázek: Autor – Bundesarchiv, Bild 183-R69173 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5368502

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.