Disharmonie evropských států na cestě k Mnichovu a k válce. Část II.

Výročí Mnichova: Ivo Šebestík ve druhém díle své eseje mapuje československou a evropskou cestu k Mnichovské dohodě a k válce, kterou vymezila neschopnost naleznout společnou bezpečnostní architekturu v Evropě. První díl je k přečtení zde.

V dubnu roku 1933 československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš na schůzi předsednictva ústředního výboru Československé strany národně socialistické přednesl své hodnocení situace v Německu, a zároveň k tomu připojil i zvláštně optimistickou vizi budoucnosti.

Beneš řekl doslova: „Situace v Německu je velká záhada. Německo jde do rozvratu a revoluce. Takhle to půjde ještě nějakých deset let, věci se nedají zarazit. Židovský bojkot jako největší blbstvím jen symptomem… Vývoj jde k Staatenbundu[1] a v zájmu našem je, abychom ho dělali. Za 40–50 let budeme mít 20 miliónů lidí, z toho 15 milionů Slovanů, a minorit místo 30 jen 25 procent. Mocenská osa politiky evropské se přesune ze západu do středu. Fašismus a ligismus je jen lupus na těle.[2] V Německu je velká dekadence morální. Výkvět německého národa jim utíká.[3] Pokrokoví a leví byli tam velmi zbabělí.

Socialisté musí umět vládnout, nebo dělat revoluci. Myslím, že vývoj v Německu nepodléhá žádné logice. Jsou dvě eventuality. Hitler za deset neděl vlády neřekl, co chce dělat hospodářsky, to je největší slabina. Celé hnutí bylo neseno vlnou, jež čekala ohromné věci, které však nemá nikdo v moci. Teď jdou na Židy, pak snad na bankéře, továrníky, atd., nedivil bych se, kdyby hospodářsky-finančně zakrátko dělali inflaci, došlo ke katastrofě. Nebojím se války, nevylučuji ji však.“[4]

Toto vystoupení se uskutečnilo na stranické půdě a v poměrně úzkém okruhu lidí, takže Benešova mluva v něm postrádá obvyklé diplomatické opatrnosti vážící každé slovo a jeho významové odstíny. O to více je zde patrno, nač Beneš sázel a v čem se v roce 1933 mýlil. Především nevěřil v to, že Hitlerův režim po převzetí moci uspěje. Očekával jeho kolaps a pád Německa do chaosu a anarchie, případně socialistickou revoluci. Kriticky posuzoval německé sociální demokraty, kteří svou pasivitou vlastně pustili Hitlera k moci. Věřil ve francouzský systém bezpečnosti a v možnou dohodu všech evropských států, nejenom demokracií a velmocí, ale i Německa a Itálie, a také v nutnost ukončit ostrakizaci bolševického Ruska (Sovětského svazu) a vzít jej k jednacímu stolu ve Společnosti národů.

Beneš velmi přeceňoval geografickou pozici Československa jako přirozeného mostu mezi východem a západem, když na témže zasedání zdůraznil význam Podkarpatské Ukrajiny právě pro tento stmelovací vklad československý k systému evropské stability. Věřil, že evropské státy nakonec odloží své partikulární zájmy a sny o bývalé hegemonii a nových ziscích (včetně těch kapitálových a surovinových) a skutečně usednou všichni k jednomu stolu a dohodnou se na mírové a bezpečné Evropě, na onom Staatenbundu.

Beneš byl sebevědomý politik, přesvědčený o tom, že i v politice platí alespoň částečně matematická logika a že po zkušenostech ze zákopů první světové války, ve kterých zabíjel vojáky otravný plyn, už nikdo na světě nedopustí opakování tak bohaprázdného šílenství. Vždyť bylo napsáno (nebo vbrzku bude) tolik varovných knih Arnolda Zweiga, Henryho Barbusse, E. M. Remarqua a dalších spisovatelů. Lidstvo snad není nepoučitelné! Státníci snad mají v sobě tolik odpovědnosti, aby jednali jen v zájmu míru! I my dnes víme, že tak tomu vůbec není…

Beneš byl sebevědomý a zároveň také nezlomně přesvědčený o tom, že jeho matematika platí. A právě tato sebejistota v něm někdy dovolila, aby se přání stávalo otcem myšlení i konání. Vedle toho byl Edvard Beneš, stejně jako T. G. Masaryk, politickou osobností své doby. Nebyl jen zdatným hráčem na šachovnici, ale také člověkem širokého vzdělání. Měl obrovský přehled o dějinách a o kultuře jednotlivých evropských národů. Takováto erudice není v moderních časech u politiků vůbec samozřejmá.

Beneš pečlivě studoval otázku slovanské vzájemnosti, napsal na toto téma dokonce knihu, v praxi ale nebyl panslavistou jako například v jistém smyslu Karel Kramář. Věděl, že historický vývoj jednotlivé slovanské národy od sebe poměrně dost vzdálil a v některých případech dokonce postavil proti sobě. Například Poláky a Rusy, Chorvaty a Srby. Bylo mu jasné, že myšlenka velkého slovanského státu, který by svou sikou čelil německé expanzi, byla neuskutečnitelná a patřila do dávných časů panslovanských sjezdů v Praze a v Moskvě ve století národních buditelů. Beneš znal také genesi vývoje ruské revoluce, ale s bolševismem nesympatizoval. Na Sovětský svaz se díval optikou své matematické logiky a racionality. Viděl velmi zřetelně, že Rusko Evropu uzavírá z východu po celé její hranici, že fakticky chrání Evropě bok, že představuje obrovskou zemi a lidnatý národ. Stavět tuto sílu mimo hru mu připadalo nejenom absurdní a nedomyšlené, ale i potenciálně nebezpečné. Byl si vědom toho, a také to často opakoval na různých fórech, že evropskou bezpečnost bez Sovětského svazu (Ruska) nelze vybudovat. Ostatně, řečeno bez přehánění, Benešova zásluha na přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů je nezpochybnitelná.

Později bude Benešův pragmatismus ve věci SSSR zaměňován s příklonem k bolševismu, s jeho údajným levičáctvím a z Československa učiní nacistická propaganda baštu komunismu ve střední Evropě.

Zrušení německých válečných reparací, neúspěch odzbrojovací konference a další události.

Jedním z prvních cílů, které si Německo vytyčilo ještě před nástupem Hitlera do úřadu říšského kancléře, bylo zbavit se tíhy válečných reparací. Tento německý revizionismus začíná takzvaným prvním prezidiálním kabinetem Heinricha Brüninga v květnu 1930. Tehdy Francie nastínila plán na vznik evropského svazu (unie), který vešel do historie pod jménem Briandova memoranda. Instituce tohoto svazu měly být odvozeny z institucí Společnosti národů. Hlavním orgánem měla být mezivládní konference, která by se scházela k pravidelným zasedáním. Měla být zřízena také exekutiva, a to ze zástupců jednotlivých vlád. Hlavním smyslem „unie“ měly být společný trh a společné pracovní podmínky. A pochopitelně také bezpečnostní otázky.

Německo toto Briandovo memorandum odmítlo. Jeho zájmy byly jiné. Německo nechtělo celoevropské společenství na bázi svazu (Bundu) nebo „unie“. Chtělo zpět svoji dominanci ve střední Evropě, na Balkáně a v Pobaltí. Už v roce 1925 německý ministr zahraničí Gustav Stresemann řekl na půdě Říšského sněmu, že „není žádného důvodu k tomu, aby se Německo zřeklo své půdy a svého národa“.

V těchto jeho slovech byla evidentní výhrůžka směrem ke státům, ve kterých jednak existovala početná německá minorita, a jednak neměly tyto státy Německem garantovány své hranice. Německo se totiž v takzvaném Rýnském paktu, který navazoval na dohody z Locarna, zavázalo garantovat západní hranice s Francií a Belgií. Nikoliv však hranice s Polskem a Československem.

Stresemannovo vystoupení se ovšem také dotýkalo problematiky německé menšiny v Československu, jejíž převažující aktivismus ve prospěch spolupráce s československým státem začal být po nástupu Hitlera k moci postupně nahlodáván zvenčí i zevnitř a začal představovat vážný vnitřní problém Československa.

V roce 1928 vstoupil v platnost takzvaný Briand-Kellogův pakt, který měl jednou provždy vyloučit válku jako prostředek dosahování politických i jiných cílů. Vzhledem k tomu, že v té době bylo Německo již členem Společnosti národů, patřilo k jeho rovnoprávným signatářům a nakonec i k těm, kteří platnost tohoto paktu postupně znehodnotili.

V roce 1930 tedy Brüning a jeho ministr zahraničí Curtius [5] odmítli Briandovo memorandum a Německo hledalo cestu ke své „Mitteleuropě“, mimo jiné také prostřednictvím svých menšin v jiných státech. Edvard Beneš ve své přednášce s názvem Spojené státy Evropy, malé státy a národy a problém národnostních menšin řekl na adresu menšin toto: „A zůstala pořád velikým politickým problémem poválečným, jsouc stále ještě silou rozkladnou na jedné a syntetickou na druhé straně, dle toho, jak se jí v praktické politice užívá. Jednou se jí dovolávají Němci, aby požadovali sjednocení Rakouska s Německem a tím užívali její pozitivní síly syntetizující, podruhé se jí dovolávají jiní Němci, příslušníci minority v jiném státě, aby zdůrazňovali její sílu rozkladnou a žádali odloučení od státu druhého.“[6]

V této souvislosti Beneš také zmiňuje požadavky Maďarska týkající se Maďarů na Slovensku nebo v Jugoslávii a v Rumunsku (Sedmihradsko). Beneš ve věci národnostních menšin žádal „odpolitizování“ těchto otázek a jejich věcné řešení. Nepopiratelnou pravdou ovšem zůstává, že otázka menšin nebyla v Československu řešena s dostatečnou pozorností, stejně jako byla Slovákům slibována určitá forma autonomie v rámci federace, a ani tato věc nebyla v období první československé republiky dořešena.

V roce 1930 se Německo snaží odstranit projekt Malé dohody tak, že navrhuje nahradit alianci malodohodových států s Francií dvojstrannými dohodami těchto států uzavřenými s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Za toto řešení v ČR plédují zástupci německých stran. O celé záležitosti je informován francouzský ministr zahraničí Aristid Briand telegramem francouzského vyslance v Praze.[7] Vyslanec Charles-Rouxe dodává, že Beneš tuto okolnost, tedy německé a jim podobné nabídky toho druhu, nepopírá.

V lednu 1930 proběhla v Den Haagu konference o německých reparacích. Byl přijat takzvaný Youngův plán, který jejich výši v případě Německa snižoval. Rakousku, jehož ekonomická situace byla velmi tíživá, byly reparace definitivně zrušeny. Maďarsko a Bulharsko žádaly totéž. Československo bylo rovněž zatíženo platbou, kterou na ně uvalily vítězné mocnosti za osvobození po skončení první světové války. Podařilo se mu tuto platbu, takzvanou „liberační taxu“ výrazně snížit.

Otázka výše německých reparací se zakrátko opět ocitne na pořadu dne a reparace jsou Německu opět sníženy, nikoliv však z nějakého soucitu nebo charitativního hnutí, ale z prostého faktu, že Německo sice na jedné straně platí reparační poplatky, ale na druhé straně německý průmysl žádá od Velké Británie, Francie a od Spojených států půjčky.

Kapitál v těchto zemích ví dobře, že bez peněz se německé hospodářství nedokáže zvednout z poválečného úpadku, nedokáže generovat zisk, a tudíž ani splácet dluhy.

V březnu 1931 přistupuje Německo k dalšímu předem takticky vypočítanému kroku na cestě k opětovnému posílení své pozice. Ministři zahraničí Německa a Rakouska, Curtius a Schober, podepsali smlouvu o rakousko-německé celní unii. Tento krok Německa byl frapantním narušením všech plánů na společné celoevropské řešení celních záležitostí a záležitostí „celoevropského“ vnitřního trhu. Edvard Beneš ihned klasifikoval tento krok jako německý pokus o anšlus Rakouska a postavil se proti vzniku celní unie mezi těmito dvěma zeměmi. O skutečných úmyslech Německa informoval i rakouského vyslance v Praze. V takzvaných Ženevských protokolech, které podepsalo Rakousko s Velkou Británií, Francií, Itálií a Československem v roce 1922, se Vídeň zavázala, že se nepřipojí k Německu a Rakousko zůstane samostatné. V rámci této dohody dostalo Rakousko dvacetiletou půjčku ve výši 650 miliónů zlatých korun.

Otázka celní unie mezi Německem a Rakouskem byla předána k posouzení Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti v Den Haagu, který uznal neslučitelnost celní unie s Ženevskými protokoly. Toto kolo, první pokus o anšlus Rakouska, tedy Německo ještě prohrálo.

Je ovšem třeba dodat ještě dvě důležité okolnosti. A sice, že projekt celní unie mezi Německem a Rakouskem definitivně padl až s krachem rakouské banky Creditanstalt, jejíž dopad zachraňovaly francouzské půjčky. A pak, že rozhodné československé NE tomuto projektu znamenalo zlom ve vztazích mezi Berlínem a Prahou a Vídní a Prahou.[8] Britský vyslanec v Praze Joseph Addison postup Prahy v této věci označil jako „combination of two simple emotions, fear and hatred“.[9]

Když pak Československo zpracovalo konkurenční návrh k odmítnuté německo-rakouské celní unii, zapsalo se již nesmazatelně mezi země, které velmi usilovně překážejí Německu v jeho evropských a následně světových ambicích. Československá strana v úvaze o řešení evropských cel navrhovala vznik celních preferencí, které by ze strany průmyslových zemí platily pro zemědělské státy. Měly se tak rozdělit nemalé agrární přebytky podunajských zemí, Maďarska, Rumunska, Jugoslávie a Bulharska. Naopak, průmyslové země neměly tyto preference žádat. Na československý návrh pak navazoval návrh francouzské strany, který jej doplňoval o právo průmyslových zemí takovéto preference žádat také. Francie se tak ale v podstatě snažila o nenápadný kompromis s Německem a Rakouskem, který těmto zemím zčásti umožňoval totéž co celní unie. Byla to jakási Chytrá horákyně po francouzsku a další příklad nedůsledného postupu evropských demokracií. V tomto případě konkrétně Francie.

Dalším kompromisem v této závažné záležitosti – jednalo se totiž o hospodářské výhody – byl Tardieův plán z března 1932. Jeho předmětem bylo nahrazení celní unie preferenčním režimem mezi státy Malé dohody na jedné straně a Rakouskem a Maďarskem na straně druhé. Plán vylučoval Německo a Itálii, ale také Velkou Británii a Francii. Měl pouze přispět k řešení hospodářské situace hospodářsky slabého a politicky snadno manipulovatelného Rakouska a alespoň částečně utišit některé požadavky Budapešti, čímž mělo být Maďarsko vzdáleno od Itálie a od případného spojenectví s Německem. A mělo také zapomenout na obnovu habsburské monarchie.

Itálie a Německo se pochopitelně postavily proti a Itálie připravovala protinávrh, jehož předmětem měla být užší spolupráce Itálie, Rakouska a Maďarska. Jak je možné vyčíst jenom z těchto jednání týkajících se celních úprav a preferenčních práv, evropské státy tvořily orchestr bez dirigenta, respektive s několika samozvanými dirigenty, z nichž každý mával taktovkou v úplně jiném rytmu než ostatní. Výsledkem takové disonance a kakofonie nemohla být pochopitelně žádná nosná dohoda, která by zabezpečovala souznění evropských mocností i ostatních států. Varovné memento pro současné mezinárodní vztahy!

Ženevská konference o odzbrojení, léta 1932 až 1934

Už v roce 1930 se Německo dočkalo vyklizení Porýní, a tím de facto odstranění důsledků locarnské smlouvy z roku 1925, což byla silná vzpruha Němců na jejich cestě k úplnému zrovnoprávnění (Gleiberechtigung). V roce 1931 takzvané Hooverovo moratorium odložilo o rok německé reparační splátky a o rok později v Lausanne se Německo reparačních splátek zbavilo za 3 miliardy marek, což byl nepatrný zlomeček jejich původně vyměřené výše.

Ovšem také Velká Británie a Francie přestaly zároveň platit své spojenecké závazky Spojeným státům. Další smlouva o německých dluzích se konala v Londýně v roce 1935 a Německo své závazky z první světové války splatilo až v roce 2010.

Už v roce 1925 začalo Německo postupně porušovat závazek týkající se jeho nevyzbrojování. Šéf Reichswehru Hans von Seeckt vypracoval Velký plán na postupné znovuvyzbrojení. Projekt znovuvyzbrojení získal podporu dokonce sociálně demokratického kancléře Müllera, byť členská základna SPD a odbory byly proti některým krokům týkajícím se vyzbrojování. Například se jednalo o stavbu mohutného pancéřového křižníku.

V roce 1932 byla v Ženevě zahájena mezinárodní konference o odzbrojení. Jednotlivé státy přišly na tuto konferenci se záměrem hájit především své vlastní zájmy. Tak Velká Británie a Francie si přály zachovat a posílit svou dominanci, rovněž ale Německo a Itálie hodlaly své postavení posílit, v případě Německa obnovit rovnoprávnost při budování svých ozbrojených sil. Sovětský svaz, který v té době ještě nebyl členem Společnosti národů, jako jediný navrhoval všeobecné odzbrojení.

Edvard Beneš v dubnu 1933 shrnul konkrétně britské návrhy věcně a suše, jak bývalo jeho zvykem, a to do tří bodů:

  • Anglie navrhuje odzbrojení všech – kromě sebe
  • Anglie navrhuje odzbrojení Německa tak, aby důsledky nesli všichni, jen ne ona
  • Anglie dává požehnání bezpečnosti, ale aby sama nemusela přispět.[10]

Na závěr Beneš označil britské návrhy, které zazněly na odzbrojovací konferenci, za cynické.

V souvislosti s ženevskou odzbrojovací konferencí se Beneš vyjádřil také na adresu Ruska. „Rusko se domnívá, že rozbití odzbrojovací konference vyvolá válku, z Evropy že nastane mrchoviště, na něž se pak oni vrhnou. Faktem je, že co se v Německu ukazuje, je obdobné tomu, co se stalo v roce 1914.“ Na adresu samotných Němců Beneš prohlásil: „Němci nedovedou dělat masovou revoluci, je to Volk gregerní.[11]

Spojené státy, Británie a Francie ještě koncem roku 1932 Německu přislíbily zrovnoprávnění v rámci stejné bezpečnosti pro všechny země. Detaily tohoto procesu zpracoval takzvaný MacDonaldův plán. Pod tlakem nejrůznějších událostí ve světě vzešel společný plán Itálie a Velké Británie na vytvoření Paktu čtyř. Jednalo se o direktorium čtyř velmocí, a to na přesně stejném půdorysu, na kterém se o pět let později sešli zástupci Francie, Velké Británie, Německa a Itálie v Mnichově, aby rozhodli o odstoupení československého pohraničí Německu.

Na tomto místě je asi vhodné zastavit se u stále se obnovující konstanty evropské politiky, která předpokládá, že evropské záležitosti má vždy spravovat jakési „direktorium“ složené z velmocí, které si následně osobují právo rozhodovat o osudu ostatních států, které do velmocenského klubu nejsou připuštěny. Tedy žádné oficiální instituce, jako například Společnost národů, ale nikým nevolená „direktoria“ mocných.

Myšlenka Paktu čtyř pochopitelně narazila na nevoli států Malé dohody. Ty však nebyly ani zdaleka ve stavu, kdy by mohly propojit své zájmy, byť se jisté pokusy v této věci aktuálně udály. Francie Pakt čtyř sice neratifikovala, to bylo ale asi tak všechno, co v celé záležitosti podnikla. Pakt čtyř měl de facto legalizovat rozdělení Evropy na státy plnoprávné a takové, které nemají do ničeho příliš co mluvit.

Hitlerův spěch, hra s právy německé národnostní menšiny

Od nástupu Hitlera k moci a od zjištění, že selhaly všechny pokusy jeho emisarů dosáhnout dobrovolného připoutání Československa k Německu, se postupně rozjíždí hra s německou národnostní menšinou žijící na území Československa.

Nejprve ovšem Hitler uzavírá dohodu o neútočení s Polskem a poté přichází jeho emisar s obdobným návrhem do Prahy. Cílem těchto návrhů je – jak to zmiňuje Beneš ve svých Pamětech [12] – vrazit klín mezi Francii a Československo a zkompromitovat Československo před Sovětským svazem tím, že se v Moskvě přesvědčí o politické vrtkavosti a nespolehlivosti Prahy ve věci dodržování mezinárodních smluv. Neboť ČSR byla smluvně vázána s Francií i se Sovětským svazem. Tyto smlouvy si přál Hitler takto anulovat nebo alespoň zpochybnit a učinit nefunkčními.

Německé „námluvy“ měly dále za cíl legalizovat v Československu nacistické hnutí a posílit Henleinovu „pátou kolonu“. V témže roce, kdy se Hitler ujal úřadu říšského kancléře, tedy v roce 1933, založil Konrád Henlein Sudetendeutsche Heimatfront. Krátce před parlamentními volbami v ČSR (1935) pak Henlein toto své nacistické hnutí přejmenoval na Sudetendeutsche Partei, která pak ve volbách získala v pohraničí se silnou německou menšinou 68 procent hlasů, což jí vyneslo v celorepublikovém sčítání 15,2 procenta hlasů a učinilo z ní nejsilnější německou stranu v parlamentu, do kterého mohla vyslat 44 poslanců.

Hitlerovým plánem byla postupná infiltrace československých struktur a příprava politického ovládnutí Československa německou říší. Na podzim 1936 se obrátil na československého vyslance v Berlíně hrabě Trauttmannsdorf, vysoký úředník Hitlerova ministra Seldta, a sdělil mu, že by Hitler rád uskutečnil důvěrné setkání s Benešem jenom mezi čtyřma očima. Zanedlouho přijeli do Prahy dva vyjednávači. Jedním z nich byl zmíněný hrabě Trauttmannsdorf, jehož bratr měl v Čechách panství v Horšovském Týně, a Dr. Haushofer, kterého nechal později Hitler popravit.

Jejich poselství se neslo v duchu Hitlerova přání dohodnout se „o nové přátelské politice“ mezi ČSR a Německem. Beneš vyslancům odpověděl, že v zásadě by dohodu s Německem uvítal. Potřeboval by jen znát detaily. Nicméně si vymínil, že jako konstituční prezident (v roce 1935 vystřídal na Hradě již nemocného 85letého Masaryka, který za dva roky na to zemřel) nemůže jednat sám a tajně, bez vědomí předsedy vlády a ministra zahraničí.

O několik dní později, 18. prosince 1936, se vyslanci vrátili k jednání s Benešem a jeho spolupracovníky na Pražském hradě a během jednání trvajícího sedm hodin předložili československým představitelům Hitlerovy návrhy. Ty předpokládaly uzavření obdobného paktu jako s Polskem a uznání československých hranic. Ale Hitler se netajil velkým zájmem o osudy sudetských Němců, pro které žádal „kulturní autonomii“.

Cílem bylo ovšem oslabení československých vazeb na Francii a oslabení smlouvy se Sovětským svazem. Ve věci německé menšiny mělo Československo podepsat v podstatě obdobnou úmluvu, jakou Německu podepsalo 11. července 1936 Rakousko, která by umožnila šíření německého „hackenkreuzlerství“[13] na československém území.

Beneš ve svých Pamětech píše, že německým vyslancům důkladně vysvětlil celou genezi česko-německých vztahů v pohraničí a ujistil jejich prostřednictvím Hitlera, že československá vláda nemá v úmyslu Němce jakkoliv počešťovat a odnárodňovat. Pokud se jednalo o pakt o neútočení, vysvětlil Beneš vyslancům, že podpisem tohoto paktu by de facto vypověděl smlouvy s Francií a se Sovětský svazem a Československo by navíc muselo opustit Společnost národů, ze které jeho smluvní partner, Německo, z vlastní vůle vystoupilo už v roce 1933. Toto byly vážné právní překážky, jejichž existence si byl Hitler dobře vědom. Podpisem takovéto dohody by se Československo v podstatě na mezinárodní scéně diskvalifikovalo, stalo by se nedůvěryhodným pro své původní spojence.

Beneš pochopitelně taktiku nacistického Německa prohlédl, nicméně nechtěl zcela rezignovat na nějakou možnou dohodu s Hitlerem, a tak vyhověl jeho poslům v jejich žádosti, aby on sám vypracoval vlastní návrh. Beneš tak učinil, ale jeho návrh byl zkonstruován tak, aby nenarušoval již přijaté závazky vůči původním spojencům. Tedy tak, jak si to Hitler nepřál.

Podle vlastních Benešových slov vyslanci tento jeho návrh v Berlíně ani nepředložili a Německo uzavřelo jednání s Československem s odůvodněním, že je česká strana „indiskrétní“.

Tragický příběh vrcholí

Další vývoj událostí vedoucích k podpisu Mnichovské dohody je již poměrně znám, byť zůstává pořád celá řada nezodpovězených otázek, mezi nimiž tou nejchoulostivější je samozřejmě otázka, kterou na tomto místě asi nebudeme řešit, a sice zda se Československo mělo mnichovskému diktátu vzepřít nebo nikoliv. Winston Churchill po válce na adresu Beneše vyslovil výtku, podle níž se Československo mělo bránit, a to i za cenu velkých obětí. V sázce nebyla jen existence nezávislého státu, ale i čest národa, který se kapitulací dočkal takzvaného „mnichovského komplexu či syndromu“.[14] Zachránil lidské životy, ale za cenu podrobení se cizí zvůli.

V březnu 1936 Německo remilitarizuje Porýní. Francouzská vláda na tento akt nijak nezareagovala, což současný francouzský historik Antoine Marès označil za zradu sebe sama. Britský ministr zahraničí Anthony Eden žádal svůj francouzský protějšek, Pierra Étienna Flandina, aby Francie sama o své vůli nepodnikala žádný vojenský krok. Flandin ovšem zároveň požádal českého vyslance v Paříži, Osuského, aby Malá dohoda zaujala nějaké stanovisko, které by přimělo Londýn k akci.

V té době ale už začali všichni pomalu skládat ruce do klína. V Praze měli za to, že Londýn se už nechal nakazit Lavalovou oportunistickou politikou. Hitler měl radost a jeho apetit výrazně zesílil. 12. března 1938 vtrhl do Rakouska a připojil zemi k německé říši. V Rakousku však v té době již dávno probíhala silná nacifikace společnosti a Rakousko se ve druhé světové válce angažovalo na straně Německa více, nežli se oficiálně připomíná.

Mezitím Němci v českém pohraničí zesílili tlak na Československou vládu a začaly nepokoje provázené násilnostmi. Při sčítání lidu v roce 1930 bylo v Československu registrováno 3 124 000 Němců, čímž tvořili 23,36 procent obyvatelstva. Většina z nich žila v průmyslových oblastech státu a ve městech.

Beneš se snaží získat nějakou dohodu s Polskem, ale Varšava zůstává k jeho nabídkám hluchá. Podobná opatrná neochota převládá také v Rumunsku. Velká evropská politická krize už spěje velmi rychle ke svému tragickému rozuzlení. Britové po nástupu Nevila Chamberlaina do úřadu ministerského předsedy v podstatě rezignují na jakoukoliv ochotu pomoci Československu v jeho sporu s Německem. Ti britští politici, kteří byli proti appeasementu ve vztahu k Hitlerovi, postupně opouštějí svá místa (Anthony Eden) nebo mění názor.

Mise lorda Runcimana, od níž si Československo zprvu tolik slibovalo, byla v podstatě jen hledáním alibi či přímo krycím manévrem.[15] V Londýně měli o svém nezapojení do válečného konfliktu s Německem v podstatě jasno již dávno. Britskou prioritou byly kolonie a klid v oblastech, které ohrožovaly japonské imperiální zájmy. Britský pragmatismus v zásadě počítal s možností, že si Británie ponechá vládu nad zámořskými državami a námořní převahu a Německo dostane Evropu, o kterou se rozdělí s Itálií. Francie ať si dělá, co chce. Hlavně, ať v Paříži nepřevládnou „hrdinové“, kteří by chtěli přispěchat Praze na pomoc. Notabene Praze, která se paktuje s bolševickým Ruskem!

Část francouzských politiků byla skutečně velmi nakloněna podpoře Československa a dodržení vzájemných smluv. Nicméně, opět svou roli sehrála náhoda. Náhoda tomu chtěla, že z francouzského kabinetu odešel například Paul-Boncour, považovaný za velkého přítele Československa, a v jeho funkci ho nahradil Georges Bonnet, mistr taktizování a nevypočitatelných postupů.

Francouzský novinář Jean de Berne sdělil Benešovu kancléři Šámalovi, že francouzská oficiální politika hraje dvojí hru a upozorňoval na Bonnetovu neupřímnost. Vyhrocenou atmosféru krátce před Mnichovem ještě poznamenala takzvaná Nečasova aféra.

Jaromír Nečas byl sociálně demokratický ministr, který v září 1938 několikrát odcestoval do Francie, aby tam francouzské socialisty přiměl k tlaku na francouzskou vládu ve věci Československa. V Paříži se Nečas setkal s Herriotem[16] a obsah jejich hovoru hned následně sdělil vyslanci Osuskému, který v té době právě vyčítal Benešovi, že nedbal jeho varování, která mu posílal už dávno z Paříže, a která se týkala francouzské neochoty Československu pomoci. Hlavní problém ale tkvěl v údajném tajném Benešově plánu, který předpokládal postoupení 4 až 6 tisíců čtverečních kilometrů osídlených až 2 milióny Němců Hitlerovi. Pověsti o tomto Benešově návrhu se objevily v tisku a Nečas rukou psaný originál textu zničil, čímž vznikla spousta nejasností, které rovněž celou situaci ještě komplikovaly.

Beneš o eventualitě předání části území ještě hovoří s Victorem de Lacroixem, francouzským vyslancem v Praze. Beneš jej ale požádal o to, aby celou záležitost udržel v tajnosti. Francouzský historik Antoine Marès soudí, že Beneš tento svůj možný ústupek tajil, aby jeho zveřejnění nenarušilo dojem jeho neústupnosti do poslední chvíle vůči Hitlerovi.

Epilog

O osudu Československa se v podstatě rozhodlo 18. září v Londýně. Den nato obdržel prezident Beneš francouzsko-britskou nótu o předání okresů obývaných nejméně 50 procenty Němců Hitlerovi. Beneš na to reagoval pozváním sovětského velvyslance Alexandrovského, kterého se dotázal, zda Sověti dodrží své spojenecké závazky. Dostal kladnou odpověď. Francouzsko-britskou nótu v této podobě Beneš nejprve odmítl. Zároveň v téže době k němu přicházely výzvy odpůrců appeasementu z Francie a z Anglie, kteří jej žádali, aby kladl odpor. Mezi těmi, kdo takto vystupovali, byli například Georges Mandel, Pierre Cot a Winston Churchill.

Georges Bonnet poté, co se dozvěděl o Benešově neochotě přijmout francouzsko-britský návrh, telefonoval do Prahy Victoru de Lacroixovi, že tímto způsobem na sebe bere československá vláda odpovědnost za to, že Hitler sáhne k násilí. V podstatě si tím Paříž připravovala alibi a přenesení odpovědnosti za věci příští na Prahu. Nakonec se Beneš podvolil a toto ultimátum podepsal. Dne 21. září večer se obrátil na občany, vyzval je ke klidu a sdělil jim, že má připraven plán na řešení situace.

Ovšem 22. září v Godesbergu k Chamberlainovu údivu Hitler britské návrhy odmítl. No jistě, Hitler chtěl přece mnohem víc! Téhož dne přesunula francouzská vláda ke svým hranicím šest divizí. Byla to spíše propagační akce než skutečná mobilizace sil. Nicméně, vypadalo to tak, že Benešův odpor vůči britským a francouzským požadavkům přece jenom zapůsobil a varoval západní demokracie před hrozbou, která výrazně přesahovala pouhou otázku Československa a německé národnostní menšiny v této zemi.

V Paříži na zasedání vlády 27. září převážila neústupnost ve věci appeasementu a Georges Bonnet, který měl v československé otázce jasno už dlouho, se ocitl v nesnázích.

Informace o konání konference v Mnichově se dostala do Prahy až 28. září ráno.[17] Antoine Marès ve svém životopise Edvarda Beneše zmiňuje příhodu, kdy se paní Benešová, manželka československého prezidenta, údajně vrhla k nohám manželky francouzského velvyslance, která ji přišla navštívit.

Mnichovská dohoda byla dojednána 29. září 1938 a podepsána krátce po půlnoci následujícího dne. Podepsali ji Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier za Francii, Adolf Hitler za Německo a Benito Mussolini za Itálii. Zástupci Československa nebyli k jednání připuštěni. Dva českoslovenští vyslanci, Vojtěch Mastný a Hubert Masařík, čekali v mnichovském hotelu jako lokajové. Ve 22 hodin (29. září) jim na Chamberlainův pokyn Horace Wilson a Frank Ashton-Gwatkin předali plán území, které na základě této dohody mělo Československo postoupit nacistickému Německu. Přičemž jim bylo řečeno, že pokud rozhodnutí z Mnichova Československo nepřijme, bude v případném konfliktu s Hitlerem nuceno postarat se samo o sebe. Když se českoslovenští vyslanci konečně o půl druhé ráno setkali s Chamberlainem a Daladierem v konferenční místnosti hotelu, bylo jim v podstatě velmi jasně naznačeno, že od československé vlády se nečeká žádná reakce na Mnichovskou dohodu. Že ta je už prostě skutečností a Československo se musí podrobit.

Poznámky a vysvětlivky

[1] Německý výraz ve smyslu společenství států, respektive federace.

[2] Latinský výraz pro vlka, ale v tomto kontextu a vzhledem k dobovému úzu jde spíše o přenesený význam ve smyslu kožního onemocnění, vyrážky, svrbění.

[3] Někteří němečtí spisovatelé a vědci, často židovského původu, hledají před Hitlerem azyl v Československu. Mezi nimi například spisovatel Thomas Mann.

[4] Autorský kolektiv: Edvard Beneš, Němci a Německo, edice dokumentů, svazek II/2, Masarykův ústava a Archiv Akademie věd ČR, 2016

[5] Byl později v častém kontaktu s Edvardem Benešem

[6] Autorský kolektiv: Edvard Beneš, Němci a Německo, edice dokumentů, svazek II/2, Masarykův ústava a Archiv Akademie věd ČR, 2016, str. 45

[7] Que la politique „des aliances“, c´est-à-dire de l´alliance avec la France et de la Petite-Entente, avait désormais ait son temps et devait être remplacée par une politique d´entente avec l´Allemagne, l´Autriche et la Hongrie.

[8] Viz Miroslav Kunštát v úvodu ke knize: Autorský kolektiv: Edvard Beneš, Němci a Německo, edice dokumentů, svazek II/2, Masarykův ústava a Archiv Akademie věd ČR, 2016, str. 12

[9] Kombinace dvou jednoduchých emocí, strachu a nenávisti

[10] Autorský kolektiv: Edvard Beneš, Němci a Německo, edice dokumentů, svazek II/2, Masarykův ústava a Archiv Akademie věd ČR, 2016, str. 264

[11] Z francouzského slova grégaire – stádní

[12] Edvard Beneš: Paměti, Od Mnichova k nové válce, Orbis, Praha 1947

[13] Výraz, který použil Beneš.

[14] O tomto problému pojednává podrobně kniha historika Jana Tesaře: Mnichovský komplex.

[15] Lord Runciman poskytl britské vládě následující popis situace sudetských Němců v Československu:

Čeští úředníci a policisté, kteří nemluvili německy vůbec nebo jen velmi špatně, byli ve velkém počtu jmenováni do čistě německých okresů, čeští zemědělští kolonisté byli podporováni v tom, aby se usídlovali na pozemcích předávaných v rámci pozemkové reformy uprostřed německé populace, pro děti těchto českých vetřelců byly ve velkém budovány školy, obecně se věří, že české firmy dostávaly přednost při udělování státních zakázek a že stát poskytoval práci a pomoc Čechům mnohem ochotněji než Němcům. Myslím si, že tyto stížnosti jsou do značné míry oprávněné. Ani v době mé mise jsem u československé vlády nezjistil ochotu k nějaké adekvátní nápravě. Všechny tyto a další stížnosti byly posíleny důsledky hospodářské krize v sudetském průmyslu, který tvoří velmi důležitou součást života obyvatel. Zcela přirozeně byla z následné chudoby obviňována vláda. Z mnoha důvodů, včetně těch shora uvedených, převládal do doby před třemi či čtyřmi lety mezi sudetskými Němci pocit beznaděje. Novou naději jim však poskytl nástup nacistického Německa. Za daných okolností považuji jejich žádost o pomoc u svých soukmenovců a jejich konečné přání připojit se k říši za přirozený vývoj.“

 

[16] Bývalý francouzský předseda vlády a spisovatel. Napsal mimo jiné monografii o Beethovenovi, Vie de Beethoven, 1929.

[17] Ministr zahraničí Jan Masaryk ale z Londýna Beneše informoval o jejím chystání už 25. září. Mělo jít ale o konferenci čtyř mocností, která měla jednat o francouzsko-britských návrzích. Nikoliv podepsat Hitlerovo ultimátum o Československu.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.