Bárzání versus region – festival státotvornosti, nebo přebujelých eg?

Odborník na Blízký východ Ondřej Krátký komentuje poslední vývoj kolem kurdského referenda v Iráku a také možné scénáře důsledků referenda pro region Blízkého východu.

S Masúdem Bárzáním, který už v úterý jásal, že referendum se jasně vyslovilo pro nezávislost severoiráckého Kurdistánu, začínají všichni postupně jednat jako s někým, kdo vyvedl řádnou klukovinu. Čerstvě to vypadá, že dojde k zákazu používání letiště v Irbílu a nad oblastí se postupně začne stahovat smyčka „vyhladovění“.

Nehledě na to, že právo jít svou cestou má každý, kdo na to má zralost a věk (a to severoiráčtí Kurdi i přes současnou klukovinu mají), si všelidové hlasování v jakékoli formě a kdekoli na světě takhle vyhrocenou reakci nezaslouží. Jediný, kdo to pochopil, je podle mě Sýrie, ostatní státy se chovají zbytečně machisticky.

Ano, Kurdové svoje požadavky možná nastavili na maximum a taky trochu vyhrotili, protože asi předpokládali, že pak půjde ve vyjednávání líp ustupovat. Navíc v posledních dnech před referendem přišli s kouzelnou formulkou typu „ono je to vlastně jen informativní hlasování“, ale „tak či onak to naši pozici vůči Bagdádu vylepší“. To je hloupost, protože hloubková informace z toho zní: „Víme, že na obhájení tvrdé samostatnosti nemáme, ale aspoň kalíme vodu a doufáme že z toho něco bude“, nebo takhle to přinejmenším četly vlády v Bagdádu, Ankaře i Teheránu.

Úměrně tomu přišly reakce, které byly zas zhruba ve stylu: „Začali jste nejtvrději, jak jste mohli – my tedy přitlačíme o to víc. Mimo jiné proto, že víme, že se za vás nikdo nepostaví – a protože i vy víte, že my to víme.“ Nicméně to nebyl ten úplně nejlepší (resp. jediný možný) krok, protože důsledky oboustranné zatvrzelosti mohou z Kurdů – kteří jsou dnes co do vztahů k jednotlivým státům v regionu (tj. hlavně Íránu, Turecku a Iráku) každý pes, jiná ves – časem vytvořit pořádně semknutou bojovou kohortu. Nutnost případné rezistence vůči iráckému, íránskému a tureckému sevření tak může relativně moderní bárzáníovce vrátit „zpět“ na pozice „horských partyzánů“ typu PKK či syrských YPG – a zároveň tím oběma uvedeným „partyzánským“ oddílům pomoci (lepší know-how, technika, zbraně atp.). Taková „PKKizace“ všech, kdo dnes po Irbílu, Duhúku či Sulajmáníji jezdí v nablýskaných autech, posílají děti do škol a zabývají se byznysem, pak ovšem neproběhne jen směrem k jednomu státu (např. vůči Iráku), ale vůči všem zúčastněným, potažmo regionu jako takovému; případně se přenese i do území obývaných krajany – expaty (a všichni víme, že jen u házení odřezků z kebabu na stánek tureckého kolegy někde v Dortmundu rozhodně nezůstane).

Jako další výstup bude mít tato jistě „do důsledků promyšlená protiakce těch nejlepších strategických mozků“ z Ankary či Bagdádu i urychlenou konsolidaci regionálních Kurdů na politické rovině – přičemž jakákoli jiná taktika ze strany centrálních vlád by rozkol mezi nim naopak prohlubovala. To jen tak mimochodem. Ale jsme v prostředí, kde čest, tvář a svaly hrají věší roli než rozum, tj. jestli semknutí se všech regionálních Kurdů bylo tím, co Turci či Iráčané chtěli, pak jsou vytvářením tlaku na Irbíl na nejlepší cestě, aby ho i dosáhli.

Kurdské požadavky nicméně byly z velké většiny logické, ne-li legitimní. Dost možná ale (vědomě) přestřelili v jedné věci, a to je Kirkúk. Zároveň si byli vědomi toho, že obecně požadují víc, než nutně potřebují, jakož i toho, že za sebou mají podporou „kamarádů“, které nikdo v oblasti nemá rád: Izraele a (s výhradami ze strany americké administrativy) svým způsobem i USA. To nejsou dobré vstupy pro jakoukoli akci v situaci, kdy kromě nervózních sousedů nemáme ani moře, ani pozemní koridory a zároveň víme, že sousedé mají v plné moci náš vzdušný prostor. Stejně tak, když víme, že všechny podstatné mocnosti náš pokus (a klidně i společně s námi) raději zadusí v zárodku, než aby rozložily něco, co se – a neříkám že upřímně či altruisticky, ale aspoň úměrně tomu namáhavě poslední roky budovalo. A měl-li bych být opravdu cynický, pak třetí světová válka bude mít stejně jaksi „blýskavější“ začátek v Severní Koreji než kdesi v dědinách zapadlých kurdských vlastenců. Kurdům (v ní?) tak opravdu víc bude slušet role dalších globálních partyzánů – jakéhosi nechtěného komplementu k IS. Protože realisticky – pokud je opravdu všichni nechají na holičkách –, nic jiného než asymetrická odpověď v těch nejkreativnějších formách jim stejně nezbude. A střelení (i ostřílení) jsou na to dost.

Zároveň vědí, že minimálně v první fázi se mají na koho spolehnout – pomoc pešmergům už údajně přislíbili syrští YPG, přičemž íránští soudruzi měli také vyslat (konkrétně ve směru Kirkúk) jakési jednotky. Bez zajímavosti není připomenout, že když to před časem vypadalo bledě s Kurdy v Sýrii, slíbil pomoc zase Bárzání jim; přičemž tu samozřejmě mluvíme o vzájemné pomoci dvou vojenských větví („pešmergové“ – – – YPG / YPJ), které kopírují dvě „mateřské“ politické linie (PYD – – – KDP) – jež se ovšem (v době „klidu“) navzájem víc než nemusí. I přesto byly ale schopny dohody, když šlo skutečně do tuhého. Na základě podobné logiky se snadno dá předpokládat, jak se asi při lámání chleba zachovají kurdští členové současné („proamerické“) SDF („Syrské demokratické síly“). Ta jako jakási obdoba FSA (Svobodné syrské armády, tj. hlavních opozičních „umírněnců“) působí na východě Sýrie (hlavně oblast al-Džazíra), ovšem hlavně v posledních týdnech působí tak trochu bezprizorním dojmem.

Referendum a Sýrie

Írán a Irák byly v době konání referenda v zásadě stabilizované a s perspektivou dalšího posilování v rámci regionu. Turecko, které bylo Bárzáního největším „zahraničním“ spojencem, mělo/má přes všechny své mouchy ambice ještě větší. Jejich podrážděnost kurdskou „nekooperativností“ je proto v zásadě pochopitelná – zatímco v případě Iráku je z pohledu premiéra Abadího k naštvání, že minutu před „triumfem“ tu máme „tohle“ (a z pohledu Málikího dané „tohle“ zase komplikuje jeho koordinace s Íránem a zbytkem regionu), Turecko a Írán se logicky obávají podobných referend či souvisejících projevů kurdského separatismu doma.

V Sýrii nicméně ještě dovařeno není – aspoň v Dajr az-Zawru, jeho ropných polích, stejně jako (prakticky celé) al-Džazíře. I to možná motivovalo Syřany k přístupu vůči („vlastním“) Kurdům v jiném, než ryze mocenském či silovém stylu. Tj. jestli v Iráku a Íránu vlády počítají s tím, že „veřejné mínění“ může teoreticky semknout celý „národ“ proti Kurdům (tzn. nejen různá íránská etnika, ale hlavně „uvědomělé“ irácké občany šíitského či sunnitského vyznání – jde přeci hlavně o ropu a „náš“ Kirkúk), v Sýrii je třeba s nimi stále počítat. Jednak představují skutečně účinnou bojovou sílu, jednak je část z nich s USA (!), případně lze operovat i s latentní podporou Ruska, kterou mohou stále v určitých zbytcích mít; a pořád je lze ještě – minimálně zeměpisně – vnímat jako nárazník proti Turecku.

Úplně „v neposlední“ řadě je tu i širší praktický problém, kterému syrská vláda a vojsko čelí – nejenže Američané s Kurdy vytváří koalice; oni jsou na jejich teritoriích především přítomni fyzicky, ba co hůř – jako o závod (doslova?) na nich staví vlastní vojenské základny, letiště a další instalace. Otázky v Damašku tedy dost pravděpodobně v těchto dnech zní: „Jak jen na ty ďábly zatrolené, abychom s jejich pomocí vyhráli nad IS i opozicí, měli je na své straně a ještě neutralizovali to, co tu „společně“ s Američany vybudovali (a v případě budov, nových ranvejí atp. to ideálně ještě získali pro sebe nezničené), zároveň ale abychom bez většího střetu s USA získali zpět Džazíru (tj. Hasaka, Kámišlí atp.)?“ Je to jistě zapeklité, ovšem u zapeklitých úloh platí základní pravidlo: Nic neuspěchat a pokud možno získat čas. I přes takovou lupu lze číst vzkaz, který Kurdům v těchto dnech Damašek vyslal, to jest: O autonomii jednat lze, nejdřív ale musíme dokončit práci, kterou („společně“) máme.

Damašek přitom jediný podle mě pochopil, že Arabové a Kurdové nejsou navzájem nepřátelé, ale potřebují se. Pokud je Arabové odmítnou, zaujmou jejich místo okamžitě Izraelci či Američané. Pokud si Arabové Kurdy znepřátelí, uvolní Kurdi místo Západu, přičemž zde v širokém slova smyslu, tj. včetně třeba Japonska nebo Austrálie. Pokud s nimi budou Arabové válčit, nikdy nezvítězí docela, jistě se ale vyčerpají, zdiskreditují a zničí si všechny své funkční struktury včetně těch vnitrostátních.

Z tohoto hlediska udělal Damašek – opět, a jako už poněkolikáté – zralý, rozvážný a na tu relativní rychlost, s níž si okolnosti vynutily nějakou odpověď, i dobře promyšlený krok. Přičemž ani ten nemění nic na skutečnosti, že americká přítomnost na Východě a Severovýchodě země je svévolná, ilegální a potenciálně destabilizační – a to nejen pro Sýrii a či Kurdy, ale i pro region a v dlouhodobém horizontu i Američany samotné. Co je dnes „komparativní výhodou“, může se zítra změnit ve smrtelnou past. Tím spíš postaví-li se postupně všichni proti tomu, kdo se do podobné pasti sám uvrtal.

To samozřejmě neplatí jen pro Američany na kurdských územích, ale stále s větší dramatičnosti a naléhavostí právě pro Kurdy ve svém vlastním regionu.

Dovedu pochopit, že pondělní referendum mělo být jistou „kulminací očekávání“ či zhmotněním určitých nadějí – zatím je z něj ovšem spíš entrée ke slušnému průšvihu. To musel Bárzání už nějakou dobu před ním vědět, přesto jeho konání nezabránil. Samozřejmě – hrozila mu ztráta tváře, což bylo asi kombinováno i s určitou hrdinsko-dětinskou neústupností, v podobných shame culture (kultury studu) končinách nikoli výjimečnou. Jestli ale odsoudíme jeho, je třeba stejně kriticky pohlížet i na ostatní zúčastněné, tj. hlavně okolní státy.

Pokud totiž Bárzání předvedl (dílčím způsobem, ale bohužel v docela podstatné věci) nedospělost (či naopak počínající senilitu), předvádějí to samé i ony prostřednictvím svých protiakcí. A to v situaci, která může mít zcela fatální důsledky – přičemž místo hrocení by v ní určitý řízený, „sofistikovaný nezájem“ dost možná posloužil stokrát líp.

Článek vyšel v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje Blízkému východu a Sýrii.

Ilustrační obrázek: Autor – Voice of America – VOA, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=40100705

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.