Kdo je Vladimir Putin? Několik historických glos na okraj putinské monografie

Recenze: Historik Jiří Malínský recenzuje a glosuje před časem vydanou knihu naší redakční kolegyně, která se věnuje Rusku Vladimira Putina.

Osobnost současného ruského prezidenta je pro českého – i značně erudovaného – zájemce určitou záhadou. Informace, kterých se mu dostává, jej buď démonizují (takto vykreslenému zloduchovi k dokonalosti chybí už jen rohy, kopyta a ocas), nebo se v nich domnívá cítit idylizaci až nepřiměřenou či informační hodnotu, která na dálku avizuje svou – ať jakkoliv motivovanou – neúplnost a fragmentárnost. Na všechny tyto otázky se snaží nalézt přiměřené odpovědi stále živá, před dvěma lety  vydaná kniha českofinské srovnávací historičky (označované často i za politoložku) Veroniky Sušové-Salminen Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi. Tato akademicky graduovaná absolventka Univerzity Karlovy, provdaná do nejvýchodnější severské země Finska, měla sdostatek příležitosti zabývat se východním sousedem země Kalevaly z úhlů, které jsou v českém prostředí jen obtížně dosažitelné.

Práce je rozdělena do sedmi kapitol, které postupně ozřejmují základní tezi Sušové o současném Rusku jako semiperiferní zemi, která je svým současným rázem nejlépe zachytitelná jako hybridní (přechodná) státnostní struktura. Autorka si zprvu všímá výchozího historického kontextu putinského Ruska včetně jeho státnostních kořenů, specifik ruské politické kultury, jak se postupně utvářela a dotváří od dob velkých carů Petra I. Velikého a Kateřiny II. Veliké (s. 15–34), institucionálně správního přesahu jelcinské „smuty“ (úpadku, s. 35–65), aby se v následujících částech zabývala Putinovým životem a názory (s. 67–131).  Odtud přechází ve dvou dominantních kapitolách, tvořících jádro monografie, k putinskému Rusku naší nedávné současnosti (na ss. 133–202 se obírá hlavními mezníky změn a praktickou politikou jejího trojnásobného prezidenta, na ss. 203–275 ruskou zahraniční politikou a jejími cíly a možnostmi), aby v závěru knihy podala hutnou charakteristiku hospodářského vývoje popěrestrojkové slovanské velmoci (s. 277–293) a shromážděný materiál shrnula v obsáhlém resume (s. 296–311).

Metodicky Sušová vychází z obsáhlé a přitom střídmě filtrované pramenné základny, kterou využívá jako východisko pro konfrontaci pro- i protiputinských hlasů politických pozorovatelů, politologů, ekonomů i historiků často západní provenience, aby z tohoto základu vytvořila svůj obraz nesnadno uchopitelné, poněkud proteovské, a přece v základních rysech pozoruhodně integritní Putinovy osobnosti. O tom, že své patrně životní téma vnímala a vnímá nejen rozumově a intuitivně, ale i citově, svědčí nevšední drobnost v použitém grafickém návrhu písma. Jeho hybridnost symbolizující hybriditu jako výchozí metodologickou zásadu-pojetí jejího autorského přístupu vyjadřují svébytné úpravy některých kapitálkových písmen: obrácené T připomíná azbukové-kyrilicové  G lomonosovovské azbuky obdobně jako se např. R náhle stává ruskou dvojhláskou-písmenem JA či graficky dotvořené O evokuje azbukové F. V případě vědecké knihy je takovýto znak velmi neobvyklý. A knize i autorce – jak uvidíme dále – jen svědčí a prospívá.

Rusko, země, o jejíž evropské příslušnosti nemůže být nejmenších pochyb, je od okamžiku bitvy na řece Kalce (1221) odsouzeno k dohánění západokřesťanské Evropy tím spíš, že svou státnost i vnitroevropskou kulturnost založilo na odkazu Východořímské říše a její postupně chřadnoucí a dohasínající dcery říše Byzantské (antické řecké přístavní město Byzantion je historicky nejstarší sídlištní fundací Konstantinopole-Cařihradu a dnešního Istambulu). Takřka 250letá tatarská poroba, která vedla k úplnému zániku někdejší staroruské-kyjevské státnosti a národnosti, přispěla k etnickému rozdělení staroruského východoslovanského obyvatelstva a přervání jeho dějinné kontinuity.

A právě zde – odtud – Putin zakládá svou kontinuitní občanskou ruskost: tyto kořeny symbolizuje – jak Sušová oprávněně zdůrazňuje – dvouhlavý byzantský orel, kterého do ruských dějin uvedl moskevský velkokníže Ivan III. Veliký, ale i trojbarevná vlajka evokující odkaz Velké francouzské občanské revoluce a epizodickou demokracii dvojvládí Prozatímní vlády a demokratických socialistických sovětů třetího a počínajícího čtvrtého roku první světové války a posléze rudého praporu třetí ruské revoluce, jejíž odkaz je i v současném ruském povědomí vtělen do tradice vítězství ve Velké občanské válce; vítězství, které má rovněž občanský ráz  a tak či onak se dotýká i dnes takřka každé ruské rodiny. Klenbu těchto státnostních symbolů tvoří hymna, jejíž hudba pochází z roku 1936, ale jejíž současný text evokuje a slučuje jako klenba středověkého křesťanského chrámu putinskou vůli po modernizaci, zklidnění i obnovení historické kontinuity a současné každodennosti do jednoho celku. Celku, v němž je místo i pro zakladatele Svazu sovětových socialistických republik i posledního cara a jeho předchůdce a státníky jejich éry (zejména Stolypina), jejichž odkazem se druhý ruský prezident nechává inspirovat při svém vlastním státnickém díle. Už jen zdařilé sklenutí této státnostní duhy naznačuje nevšední přístup i úroveň práce Sušové.

Z tohoto základu před námi vyrůstá Putinova osobnost. Komunistická rodina, která ztratila nenávratně dva syny, aby se ve věku spíše již kmetském  či stařinném dočkala zázraku třetího dítěte, rodina, v jejíž paměti nemohly nezůstat vzpomínky na tzv. kolektivizaci a trauma politických procesů, ale také války proti nacistickým německým zločincům. Ideový dualismus putinské rodinné paměti se prolnul i do tajného křtu jinak v komunistické rodině nepředstavitelného. A tak Putinova  reflexe krvavé stalinské periody a jejího dědictví – a s ním i Ruska jeho generace – se posouvá spíše do reflexe rusko – německé války, nabytí supervelmocenského statutu a relativního blahobytu stagnace symbolizované brežněvovským obdobím. To všechno, doplněno o Putinovu německou drážďanskou zkušenost  a přístupu k informacím plynoucím z jeho působení ve Výboru pro státní bezpečnost (KGB), tvořilo a  tvoří základ osobnosti tohoto státníka a jeho reformních vývojových kroků. Putinova nevšední pracovitost a vůle působící některými svými projevy až bizarně (na klavír se začal učit hrát kolem své padesátky, lední hokej zvládl, jak prozrazuje Sušová, v 59 letech), doplněny o organizační schopnosti a značnou historickou, právnickou, ekonomickou a všeobecně kulturní prezidentovu erudici tvoří člověka Putina, vlastence i Evropana a globálního politika v jednom. Je na každém, jak také činí ve své knize Sušová, aby tento celostní konglomerát vlastností a charakteristik vnímal po svém tím spíše, že Putinovo dílo není ani zdaleka dokončeno a ani obraz současného Ruska jeho doby, usilujícího o překonání zejména makroekonomických errat,  jež tak výrazně spoluvytváří, není doposud nezvratný.

Z právě popsaných východisek českofinská vědkyně rýsuje před svým nejspíš dychtivým a již poučeným čtenářem obraz Ruska našich dnů. Pozorně si všímá putinského boomu (2000–2008/9),  jeho zatím chatrných a ne zcela spolehlivých ekonomických surovinových základů, podnětné charakteristiky putinské harmonizace a její aplikace na skupinu v jelcinské éře klíčících oligarchů i značné sociální citlivosti Putina-státníka vůči ruskému obyvatelstvu a restituci toho, co naposledy zažila snad chruščevovská a do jisté míry brežněvovská doba: hodnotových, silně konzumeristicky založených orientacích středních vrstev a kýženého pocitu alespoň relativní prosperity. Zmínku zaslouží i tzv. plurikulturalismus, kterým putinská národnostní politika (na území Ruské federace žije více než 180 etnik tvořících jeho přibližně 147 mil. obyvatel) dostává základním prerogativům moderní evropské politiky menšin, aniž sdílí některá jejich napadnutelná specifika. Je nutno také docenit, že Sušová není svázána mechanicistickým pojetím demokracie a doceňuje – poměrně často se značnou distancí – i váhu spíše střídmě a výjimečně uplatňované represe ruské suverénní demokracie.

V hospodářském ohledu se absolventka  nejstarší české univerzity snaží postihnout a rekonstruovat Putinovu politickou pouť od neoliberalistických východisek k současnému ruskému synkretismu, tj. snahu zčásti balancovat, zčásti  harmonizovat rekonstrukci tržní ekonomiky alespoň částečně volné soutěže se silným, většině společnosti sloužícím federálním státem integrujícím kolem 80 regionů různé síly, ozvučnosti a hospodářské výkonnosti i kulturní zralosti. To všechno ve společnosti, v níž přetrvává řada degenerativních znaků předcházejícího třicetiletí alkoholismem počínaje, relativně nízkým věkem dožití pokračuje a posléze problematickou pracovní morálkou a výkonností konče, v níž osobní vazby mají stále své nezanedbatelné místo. Síla takto založené surovinové velmoci, jak oprávněně zdůrazňuje i Sušová, není nepodlomitelná.

Tyto rysy Ruské federace se plně promítají i do její zahraniční politiky. Snaha o obnovení někdejších koncertů velmocí, ústřední osa putinské zahraniční politiky, vedla v prvních pojelcinských letech k značnému, poněkud nekritickému obdivu vůči Bruselu i Washingtonu. Euroatlantický Západ měl být podle těchto představ východiskem ruské obrody na principu rovného s rovným. Poměrně záhy se však projevily skryté imperiální tendence Západu nejen ekonomické či duchovní, ale i ideové. A tak nejen snaha Rusko exploatovat v duchu pověstného Washingtonského konsensu (zejména jeho surovinové bohatství), ale i hodnotový dirigismus západoevropského konceptu lidských práv a liberální demokracie, v němž Brusel i Washington měli být mentorujícími a jednostranně hodnotícími učiteli, vyvolal v Rusku nevoli. Tuto tendenci postihl jak prezident Putin ve svém projevu v Mnichově roku 2007, kde  mj. prohlásil:  „Pokud se podíváme, co se dělo dřív, v minulých dobách, uvidíme, že v časech kolonialismu se hovořilo o civilizační roli států-kolonizátorů. Nyní jako výzbroj berou demokratizační hesla. Ale cíl je jeden – získat výhody zabezpečující vlastní zájmy.“, tak sama Sušová: „I přes radikální kroky, které Rusko podniklo, včetně protiprávní anexe poloostrova Krym a podpory rebelů na Donbasu, jsou prvotní příčiny ruského jednání obranné, nikoliv obecně expanzivní. … Názor, že obranný postoj musí být vždy jen umírněný a smířlivý, je totiž velmi naivní.“  (s. 211)

Projekt Velké Evropy, tradovaný i v medvěděvovském prezidentském intermezzu (v zásadě evropský hospodářský prostor Lisabon–Vladivostok), byl po negativní evropské unijní reakci postupně od zlomu desetiletí Moskvou opouštěn, aby byl nahrazen alternativním konceptem Velké Asie; k tomu se vztahují nadnárodní projekty BRICS, ŠOS i Eurasijského hospodářského společenství. Jak Sušová naznačuje, kvasí tu nové světové velmoci ne příliš vzdálené budoucnosti.

A tak konstatuje-li Sušová, že své konzervativní koncepty Putin vnímá vlastně pokrokovým prizmatem, postihuje tím možná klíčový páteřní prvek tzv. putinismu i prvků jeho řízení ruské společnosti prostřednictvím tzv. silovikov (český ekvivalent snad nejlépe postihuje zcela zapomenutý pojem československého sociálního demokrata ekonoma Josefa Macka efektuál). Putin je dnes již v podstatné části svého působení historickou postavou ruských novodobých dějin, jak nepřímo vyplývá z nedávného postřehu (leden 2015) Putinova neumdlévajícího kritika Michaila Gorbačova: „Když Putin přišel do Kremlu, dostalo se mu velmi těžkého dědictví. Ve všech sférách panoval chaos. Ekonomika byla v troskách, celé regiony chtěly odejít. Putin ten proces zastavil. A to zůstane. Dokonce kdyby Putin nic víc neudělal, toto by mu bylo přičteno k dobru.“ (s. 133, poz. 123, 12. 1. 2015) Ale, jak opakovaně zdůrazňuje Sušová, dějinná role ruského současného prezidenta zůstává stále v mnoha směrech otevřenou.

Hybridní – a hlavně pro futuro obtížně čitelná – je i ruská ekonomika a její vývoj a vyhlídky. Vývoj národního hospodářství postupně přecházel na sestupnou trajektorii již v druhé polovině perestrojky; jelcinská „smuta“, výraz tehdejší ruské značně bezelstné recepce neoliberalistických konceptů, tuto spirálu pádem střemhlav ještě urychlila (v letech 1991/1993–1999/2000 klesl ruský, i tak již zubožený HDP o dalších 43 %). Země prošla vývojem v mnohém připomínajícím válku a byla těžce otřesena; následný putinský boom (1999–2008/2009) vyznačující se vysokými, avšak značně kolísavými meziročními tempy vedl spolu s posílením – v mezích ruských možností – kontrolních a represívních mechanismů i stavu legislativy k značnému zlepšení stavu země a k již zmíněné regeneraci středních vrstev. Přetrvávající existence až čtyř paralelních Rusk a mimořádně velká váha surovin v ruském vývozu činí však tuto skutečnost spornou a v současnosti vedou k stagnaci rozvoje ruské společnosti. Tato stagnace je také – jak Sušová přesvědčivě  ukazuje – možnou stagnací a potenciálním vyzníváním putinského období novodobých ruských a světových dějin.

Zjištění, ke kterým Sušová dospěla a jež shrnuje v přehledném závěru, který jen dále dokládá její suverenitu v badatelském zvládnutí předmětu knihy, navozují řadu sice vnějškových, ale i tak zřejmých paralel s vývojem první Československé republiky. Ruská suverénní demokracie jako by byla odkojena prvorepublikovou silnou demokracií třicátých let. I zde je patrná silná role prezidentského úřadu, zastávaného TGM a EB, i zde nezávisle na stavu veřejných financí začíná éra silného zbrojení, jehož součástí bylo budování masivních pohraničních opevnění, i tu je patrná paternalita Hradu vůči politickým stranám. Partokratický stát měl i své efektuály a jejich paralelní struktury, kterými – přes ohnivou kritiku dobových demokratů typu Karla Čapka či Ferdinanda Peroutky – poměrně suverénně zvládal zákruty vnitrostátního i zahraničně politického rázu, jimiž tehdejší Praha procházela (Pětky, Osmy, Pětačtyřicítky, které značně relativizovaly váhu Národního shromáždění v prvorepublikové parlamentní demokracii). A obdoby najdeme i v legislativě a konkrétním řízení země (autoritativní správa Podkarpatské Rusi, zákon na ochranu republiky, zmocňovací časově ohraničovaná legislativa třicátých let, uplatnění volební geometrie, jež zabránilo Henleinovi stát se prvorepublikovým premiérem po parlamentních volbách roku 1935). Ve výčtu těchto vnějškových paralel by bylo možné dále pokračovat. Svým způsobem naznačují některá z možných vyústění éry „mocného muže a jeho země“.

Není pochyb o tom, že se ať už historičce či politoložce Veronice Sušové-Salminen podařilo dále prohloubit a propracovat její původně dizertační práci z roku 2007 srovnávající politickou socializaci a státní identitu Předlitavska (šťastnější označení než spíše zavádějící Rakousko) způsobem, který nemůže nebudit úctu a přirozený respekt (stala se výchozí základnou pro posuzovanou knihu). Citlivé práci s dosažitelnými prameny odpovídá obezřelost úsudku a mimořádná citlivost v rozlišování minulého, současného, přítomného i budoucího i velká badatelská jistota při pohybu po terénu současné i historické ruské státnosti, i její svébytné hybridní politické kultury. Stylistický  moment je v práci, která se tak trochu dovolává Múzy Klió, zvlášť důležitý: i tu autorka obstála se ctí a na úrovni, která je pozoruhodná.

Tuto opomíjenou knihu lze oprávněně doporučit jako doplňkový informační zdroj pro vysokoškolská studia hned několika humanitních věd. A nejen pro studenty: je také cenným zdrojem informací pro odborníky, kteří při své práci potřebují spolehlivý a informačně dobře doložený zdroj o vývoji této slovanské velmoci na přelomu století a tisíciletí.

Veronika Salminen: Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Praha 2015.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.