Irácký Kurdistán jako moucha pro pavouky – Turecko, Irán a Irák

Přečetli jsme: Jak je to se situací iráckého Kurdistánu po referendu a v kontextu nedávné návštěvy tureckého prezidenta Erdogana v íránském Teheránu, vysvětluje komentář Pepe Escobara, ze kterého vybíráme to hlavní. 

Kontroverzní novinář Pepe Escobar píše tentokrát o Kurdistánu a o síti vztahů mezi regionálními rivaly.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan navštívil Teherán a setkal se s prezidentem Hasanem Ruháním, ale i s Ajatoláhem Chamejním. Což už je sám o sobě obrovský geopolitický krok, tvrdí Escobar. Irán i Turecko se účastní vyjednávání z Astany směřující k uzavření syrského problému. A obě dvě země navíc z klíčové považuje také Peking. A obě dvě jsou také pozorovateli Šanghajské organizace spolupráce. A těžko si bez nich představit euroasijskou integraci.

Kurdské referendum a Irák

Ale jejich setkání bylo zastíněno referendem svolaným Kurdskou regionální vládou v Iráku.

Erdogan uvedl, že nikdo kromě Izraele zemi neuznává a že referendum, v němž se sedí po boku Mossadu, nemá legitimitu. Ruhání k tomu vedl, že Turecko, Irán a Irák nemají na výběr než ochránit své strategické zájmy v regionu a zajistit, že chybná rozhodnutí, která někteří představitelé učinili, jimi budou napravena.

Takže, pouští se Escobar do rozboru, tu máme Irák, kterému reálně hrozí amputace. Hysterie stranou, irácká invaze nebude. Asi nejhorší realistický scénář je, že budou bagdádští úředníci stát u hranice Kurdistánu s Tureckem a Iránem. I kdyby snad, v extrémní případě, byl Bagdád donucen intervenovat, pak se může spolehnout na pomoc Iránských revolučních gard.

V Bagdádu ovšem roste podezření, že referendum by se nikdy neuskutečnilo, kdyby nedostalo zelenou z Washingtonu. Koneckonců taková balkanizace to je svůdný návrh pro americký „deep state“, myslí si Escobar.

Jenže Trumpova administrativa, ústy Rexe Tillersona, označila referendum za „nelegitimní.“ A hlavním důvodem, byť nevyřečeným je, že posiluje Irán, opětovného člena osy zla (což v reálu tak není, píše Escobar).

Barzání zřejmě nemá ani chuť zmizet, nebo zemřít, alespoň ne brzy. Takže co s tím?

Začněme s Iránem. Teherán je historicky spojenec iráckých Kurdů. Takže tvrdá hra je vyloučena. A to dokonce i při vědomí toho, že tu jsou iránští Kurdové, i když nemají tak separatistické choutky jako ti iráčtí. Oficiální pozice Iránu říká, že dokud je to vše omezeno na symbolické referendum bez praktických kroků směrem k nezávislosti, tak s tím Teherán může žít.

Kurdská regionální vláda je jeden velký chaos. Není tu parlament, zvolení politici. Teherán se obává, že v takovém kontextu vakuu by se Kurdové mohli stát užitečným trojským koněm pro alianci USA-Izrael a Saúdské Arábie.

Teherán ovšem novou válku nepotřebuje, nevítaný vedlejší efekt by bylo pokažení dobrých vztahů s regionálním kurdským spojencem, Patriotickou unii pro Kurdistán (PUK).

Průsečík mezi Tureckem a Iránem je fascinující. Při setkání tváří v tvář zdůraznil Chamejní lepší ekonomické vztahy, zatímco Erdogan zdůraznil nutnost silnější iránskou-turecké politické aliance. Ovšem, jak brát za slovo poněkud hyper-volatilního Erdogana, je otázka.

Sýrie a Kurdové

A tak se dostáváme, píše dále Escobar, k otázce syrských Kurdů. A co může mít tak Turecko za lube, jak v Sýrii, tak v Iráku.

Teherán a Ankara byly na opačných stranách během šesti let války v Sýrii, a jen maličko se sblížily díky vyjednávání v Astaně, na kterými dozírá Moskva. Teherán je součástí formace 4+1 (Rusko, Sýrie, Irán, Irák a Hizbolláh), kteří podporují šíitské milice v Sýrii. Turecko bylo na straně Kataru a Saúdů a zajímalo se o to, aby se přes hranice pohybovali volně jak džihádisté Islámského státu, tak i členové al-Nusrá. Byli vnímáni jako nástroj změny režimu v Damašku.

I když ovšem Ankara o Teheránu říkala, že „je státním sponzorem terorismu“, obě země měly nadále diplomatické vztahy. A osvobození Aleppa syrskou armádou se stalo relativně rychle jen díky tomu, že Ankara nařídila svým „zástupcům“, aby vycouvali.

Ankara byla donucena se smířit s tím, že „show“ v Sýrii vede Moskva. Turkům se asi moc nelíbí, když Putinův zvláštní vyslanec pro Sýrii uvedl, že „umírnění rebelové“ nebudou tolerováni. Ovšem, i tak tureckých premiér přiznal, že Teherán a Ankara jsou zapojeny do vytvoření deeskalační zóny kolem klíčového města Afrin. A to by znamenalo, že je to pro syrské Kurdy ještě těžší pokročit s agendou nezávislosti, což ovšem plně odpovídá zájmům Turecka.

Takže nakonec tu máme Irák, Teherán, a Turecko tak nějak rozumně spojené – ne jen v Sýrii, ale i v Iráku. Ovšem jak dlouho to tak může zůstat mezi „regionálními pavouky“ je otázka.

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor – Tasnim News Agency, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=47539335

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.