Proč jdou bohatí do politiky?

Anketa !Argumentu: Jan Keller, Ľuboš Blaha, Ilona Švihlíková, Oskar Krejčí a Veronika Sušová-Salminen odpověděli na aktuální anketní otázku, která se týká nejenom českých voleb.

Jan Keller: Tuto otázku by bylo třeba položit oněm bohatým, kteří do politiky vstupují. Ne proto, abychom se dozvěděli pravdu, ale proto, abychom zjistili, jak své jednání racionalizují. Asi by nám řekli, že chtějí využít svých manažerských zkušeností ve větším rozsahu, než jim umožňuje omezená velikost jejich firem. Jiní by tvrdili, že už se nemohli dívat na rozsah korupce ve společnosti, který poškozuje jejich poctivé podnikání. Sociologie má odpověď méně zajímavou. Základem modernity bylo víceméně jednoznačné oddělení aktivit a ohraničení jednotlivých sektorů společnosti. Veřejné bylo odděleno od soukromého, politika od ekonomiky, náboženství od veřejného života, práce od volného času atd. V dnešní době probíhá naopak tzv. dediferenciace. To znamená, že jakékoliv hranice se stávají neostré a zcela mizí. Činnosti se prolínají, sféry společnosti prostupují. Někteří právě v tom spatřují jeden z hlavních rysů postmoderny. Část lidí je z toho nadšená a tvrdí, že to vede k uvolnění spousty dříve nevyužité energie, ke větší kreativitě, flexibilitě a dynamičnosti. Část lidí má k tomu výhrady a obává se, že to směřuje k rozkladu a k nekontrolovatelnému chaosu. Podle prvního tábora je přímá účast miliardářů v politice zárukou, že se na rozdíl od standardních politiků nenechají nikým podplatit. Podle druhého tábora je to příznakem toho, že už zcela otevřeně spějeme k nadvládě oligarchií, která není ničím jiným než jen poněkud zmodernizovanou formou středověkých pořádků.

Ľuboš Blaha: Prienik multimilionárov a olichargov do politiky je typickým prejavom súčasnej éry. Začalo to Berslusconim v Taliansku, pokračuje stredo- a východoeurópskymi oligarchami ako Porošenko (Ukrajina), Kiska (Slovensko) či Babiš (Česká republika) a vyvrcholilo to zvolením Trumpa za prezidenta USA. Na jednej stane je to dôsledok úpadku liberálnej demokracie, ktorá dnes prestáva fungovať na báze programových masových strán, ale postačuje dobrý marketingový produkt a ten dokáže zlákať voličov na niekoľko populistických sľubov a sloganov: v politike, v ktorej vyhrávate vďaka „tweetom“ nepotrebujete politickú filozofiu, hodnoty či argumenty, stačí vám dobrá PR agentúra. V tomto to pripomína tzv. bonapartizmus 19. storočia, o ktorom písali klasickí marxisti. Dnes je však situácie odlišná v tom, že trend vyprázdňovania hodnôt a programov v politike je natoľko silný, že to umožňuje priamy prienik do politiky aj tým najväčším a najprázdnejším milionárom, ktorí by sa v ére straníckej programovej politiky nevedeli presadiť. V minulosti oligarchovia potrebovali politikov na to, aby slúžili ich záujmom, dnes už túto robotu dokážu zvládať sami: ich ambície sú ale stále tie isté, a teda bohatnúť, zvyšovať svoj ekonomický aj politický vplyv a devastovať sociálny štát, ktorý je ich prirodzeným nepriateľom ako biznismenov. V spoločnostiach, kde prevláda primitívny individualizmus a cynická podnikateľská etika, ako napríklad USA či niektoré časti postkomunistickej spoločnosti, ktoré nabehli na neoliberálni indoktrináciu, je výskyt milionárov v politike atrakciou, ktorá mnohých voličov privádza k očakávaniu, že politik, ktorí je bohatý, už viac nepotrebuje kradnúť, a preto zamedzí korupcii. Nič nie je ďalej od pravdy: milionári sa nestali milionármi preto, že majú nejakú hranicu nasýtenia. V politike fungujú na tej istej operačnej logike, akú si so sebou berú z podnikania: akumulovať, akumulovať a akumulovať. Očakávať, že nebudú kradnúť je podobne nezmyselné, ako očakávať, že vojak nebude používať zbrane. No keďže im navyše chýba akákoľvek hodnotová báza, v mnohých otázkach sú pragmatickí a o to ľahšie sa im manipuluje spoločnosť. Sú prejavom dnešnej dekadentnej doby neskorého kapitalizmu, ktorý už ani nezakrýva, že je čírou plutokraciou.

Ilona Švihlíková: Na začátku se můžeme zeptat, jestli je to opravdu takové zhoršení stavu – když místo toho, aby stáli v zákulisí a financovali své vybrané politické jedince, někdo tomu ošklivě říká loutky, nyníb jdou přímo do politiky. Je na ně víc vidět a osvětlují nám, alespoň částečně, intenzivní propojení mezi ekonomikou a politikou, čímž vlastně plní vzdělávací funkci.

Osobně považuji za problém obecně vazbu mezi politikou a velkými penězi – jenže to je problém té tzv. liberální demokracie v kapitalismu. Někdo by dokonce mohl říci, že při velké koncentraci bohatství se demokracie stává zcela vyprázdněným pojmem, kterým se jen zakrývá realita vládnutí 1%.

A motivace? Vzhledem ke klesající kvalitě elit může být jedním z faktorů to, že už je nebaví dělat loutkovodiče, a vzhledem k bohatství a s tím ruku v ruce jdoucím sebevědomí si říkají, že hůř než ty dosavadní „elity“ to dělat nemohou. A oceňují to někdy i občané, zcela dle hesla, proč chodit ke kováříčkovi, když můžu jít ke kováři.

Oskar Krejčí: Předně všeobecně roste nedůvěra k „tradičním“ politikům vzešlým ze souboje politických stran. Tato nedůvěra je patrná na mezinárodní, eurounijní úrovni, ale i na státní a v regionální rovině. Bohatý člověk, úspěšný v nějakém oboru, se domnívá, že sukces v politice je možný a stejně snadný jako například při stavbě mrakodrapů v New Yorku či při privatizaci v Česku. Nevidí rozdíly v zájmech a rizika specificky politických konfliktů. Přímá vláda se mu jeví jako levnější – nemusí nikoho korumpovat. V podstatě jde o zvnitřnění klasické Hobbesovy teze, že nejlepší vláda je absolutní monarchie: když vladaři vše patří, nemusí krást. Navíc se politický úspěch v liberálních demokraciích stal snazší než v minulosti. Obtížnou mravenčí práci s agitací a propagandou širokého stranického aktivu leze v současnosti  nahradit mediální agenturou, využitím prodejných masových sdělovacích prostředků a Facebookem. Nemusíte mít v politice zkušenost, naopak, tak zvané čisté ruce jsou vítány jako výhoda. Vhodné je ale sebevědomí baviče, který překračuje ustálené hranice oficiózní mluvy, což přitahuje pozornost medií živících se senzací a zkratkou. Navíc bohatí lidé povětšině milují slávu, pozornost médií a davu – to je poměrné vzácné v podnikání či „normální“ práci, ale zároveň je to každodennost v politice na státní úrovni. A nesmí se zapomínat, že politika je zajímavá činnost, což pro nudícího se zbohatlíka představuje dráždivé lákadlo.

Veronika Sušová-Salminen: Bohatí nebo spíš představitelé kapitálu jdou otevřeně do politiky, protože politika je na prvním místě o přerozdělování zdrojů a o vlivu na ně. Je to o moci a bylo by asi naivní si myslet, že v politice dodnes nebyli. Spíš odhodili vnucenou masku a zároveň s tím, jak došlo ke změně – celkově se věří v to, že ekonomika nebo trh je nadřazený politice. Zároveň je zřejmé, že je to v určitém smyslu duch doby, který odráží společenské hodnoty. Společnost trhu upřednostňuje materialistické hodnoty a „váží“ si úspěšných, přičemž úspešnost se měří samozřejmě penězi na prvním místě. Bohatí jsou přitažliví obecně a tuhle popkulturní aureolu se daří dobře prodávat prostřednictvím politického marketingu. Donald Trump je dobrým příkladem. Je to člověk spojený se showbyznysem a člověk, který se proslavil reality šou, kterou proslavila slova „you are fired“, máš padáka. To samo o sobě by mohlo být už otázkou psychoanalytickou. Myslím tím fakt, že „zábavně“ popularizoval moc kapitálu nad prací a následně v politice přesvědčil ty nejchudší v Americe, že je jejich „spasitelem“. Obecně je zřejmě důležitější ne to, kým daný politik je ve skutečnosti, ale to, jak se rétoricky prezentuje a umí se naladit na nálady ve společnosti.

Když se vrátíme domů, tak Andrej Babiš využívá služby politického marketingu, líčí se jako muž z lidu, obrací handicap – například to, že neovládá dobře češtinu – v pozitiva a nově se definuje se proti dosavadnímu establishmentu jako „lék“ na neduhy politiky. „Neblábolí“. Těžko ale věřit tomu, že s politikou nikdy před tím neměl nic společného a nenese zodpovědnost za, řekněme, transformační traumata české společnosti. O to tu ale zřejmě nejde.

Pro společnost, soudě podle podpory, je proměna podnikatelů v politické podnikatele přijatelná, velké peníze v politice jim nevadí a podporují tak novou fúzi mezi politikou a byznysem. A je zajímavé, že v době, kdy je stále viditelnější, že je to velký byznys nebo kapitál, kdo by potřeboval znova regulující náhubek prostřednictvím demokratické vůle. Pak je asi dost zřejmé, že bohatí jsou do politiky také proto, aby k tomu nedošlo a že si dobře uvědomují svoje zájmy. Což se bohužel o velké části voličů říct nedá – nezdá se, že by průměrný volič byl tak bohatý, aby si mohl dovolit volit velkokapitál. Nicméně ho volit nejspíš bude.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.