Potřebuje český průmysl vlastní banku?

Ekonom Vladimír Kolman rozebral situaci českého bankovnictví v současnosti a ptá se, zda český průmysl potřebuje či nepotřebuje vlastní banku.

Česká republika je zemí se staletou průmyslovou tradicí. Firmy jako Baťa, ČKD, Škoda a mnoho dalších jsou do dnešního dne pojmy. Úspěch českých firem vycházel zejména z takových faktorů, jako byl podnikatelský duch a vynalézavost vedení firem, ale i z pracovitosti a zručnosti českých dělníků. Postupný růst podniků však vyžadoval stále více i podporu ze strany bank. Původně se jednalo o banky vídeňské, ale spolu s růstem významu českých firem se dostávala stále naléhavěji do popředí potřeba zbavit se závislosti na těchto bankách a založit banky se sídlem na území království Českého.

Jedním z prvních takových ústavů byly Moravská eskontní banka v Brně založená v roce 1862 v Brně, o rok později vznikla Česká eskontní banka se sídlem v Praze. V tomto období byly zakládány i další banky jako Hospodářská úvěrní banka, První splátková banka a jiné. V roce 1868 byla založena Živnostenská banka, která se stala první bankou v Rakousko – Uhersku s čistě českým kapitálem. I když bylo jejím prvotním úkolem financování spíše drobného podnikání, poměrně brzy se začala angažovat i ve velkých firmách a podporovala zakládání podniků. Po vzniku samostatného Československa „Živno“ již byla nejdůležitějším peněžním ústavem nového státu. V jejím portfoliu byly úvěry poskytnuté řadě nejvýznamnějších českých firem a v mnohých těchto firmách také Živnostenská banka akciové podíly i vlastnila. Obdobně byla zaměřena i řada dalších bank v Československu. Podpora ze strany bank a pružný příliv kapitálu nepochybně přispěly k tomu, že se české země mohly řadit jak za časů monarchie, tak i za první republiky k nejrozvinutějším částem nejenom Evropy, ale i zbytku světa.

Zaměření bankovní soustavy na financování ekonomiky pokračovalo i po komunistickém uchopení moci. Celý bankovní systém byl znárodněn a koncentrován do tehdejší Státní banky československé (SBČS), kterou doplňovala na sběr depozit specializovaná spořitelní instituce (po vzniku federace rozdělená na Českou státní spořitelnu a Slovenskou státní spořitelnu). V roce 1964 vznikla navíc vyčleněním z SBČS Československá obchodní banka, specializovaná na financování zahraničního obchodu. Úkolem tohoto systému bylo na základě tzv. měnového plánu především zabezpečovat dostatek úvěrových prostředků pro podnikovou sféru. Spořitelny měly hlavně sbírat úspory obyvatelstva, které byly využívány jako zdroj pro úvěrování podniků. Poskytovaly i úvěry obyvatelstvu, ty byly ale svým rozsahem vcelku bezvýznamné a měly formu především tzv. novomanželských půjček.

Situace po roce 1989

Jedním z prvních kroků v oblasti ekonomiky po revoluci v roce 1989 byla rekonstrukce starého bankovního systému na dvoustupňový, tj. centrální banka na straně jedné a obchodní banky na straně druhé. Firmy byly i v tomto období hlavním příjemcem bankovních úvěrů. Devadesátá léta ale nebyla ani pro banky, ani pro reálnou ekonomiku šťastným obdobím. Problematická privatizace a bankovní krize se na stavu českých podniků nepodepsaly pozitivně. K příznivému vývoji nepřispěla ani Česká národní banka, jejíž drastické zvýšení úroků v roce 1997 způsobilo kolaps velkého množství českých firem. Ty byly tou dobou výrazně pod kapitalizovány a úvěr byl pro ně hlavním zdrojem financování. Úrokové sazby mezi 50 a 70 procenty nemohla většina z nich delší dobu přežít. Nesplácení významné části úvěrů vedlo ke krizi velkých českých bank, které musely být v řádu stovek miliard korun sanovány státem.

Zásadně novou situaci ve vztahu bank k průmyslu přinesl jejich prodej zahraničním investorům. Kromě jiného tím došlo i k tomu, že české bankovnictví fakticky přestalo existovat, neboť většina bank v České republice byla začleněna do bankovních skupin svých zahraničních vlastníků. Ti sice banky finančně stabilizovali, ale očekávání, že prioritní postavení českých firem v bankách zůstane zachováno, se nenaplnila. Stal se pravý opak. Počátkem nového tisíciletí banky definovaly novou cílovou skupinu klientů, a to obyvatelstvo. Podniková sféra se naopak začala, co se týče zájmu bank, stále více dostávat na druhou kolej. Tento trend lze názorně dokumentovat na následujících datech.

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že zatímco po vzniku České republiky byly úvěry podnikové sféře dominantním druhem s podílem přes 80 %, jejich podíl rychle klesal až na jednu třetinu v roce 2016. Z tabulky je rovněž zřejmé, že nejvýznamnějším druhem úvěrů jsou dnes pro místní banky úvěry obyvatelstvu s téměř polovičním podílem.

Na pokles zájmu bank o poskytování úvěrů nefinančním firmám musela podniková sféra reagovat změnou struktury svých pasiv. K dispozici bohužel nejsou delší časové řady, ale ke konci roku 2016 měla souhrnná pasiva českých nefinančních podniků tuto strukturu.

Z této tabulky vyplývá, že na rozdíl od počátku 90. let minulého století se výrazně zlepšilo zejména vybavení firem kapitálem. Tuto skutečnost je nutno hodnotit jednoznačně pozitivně. Na druhé straně je pozoruhodný současný velmi malý podíl bankovního úvěru na financování firem – pouhá jedna desetina. To je ve srovnání s historií financování české ekonomiky výrazný zlom. Mnohem významnějším finančním zdrojem jsou nyní ostatní půjčky od nebankovních věřitelů a obchodní úvěry. Pokud přidáme i emitované dluhopisy, pak se tyto tři zdroje podílejí na celkových pasivech podnikové sféry více než jednou třetinou (konkrétně 37,3 %).

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je tedy potřebné zamyslet se nad příčinami uvedeného stavu. Vzhledem k nedostatku „tvrdých“ dat bude nutno v této části analýzy spíše dedukovat. Za základě řady diskusí jak s vedoucími pracovníky bank tak i firemními manažery jsem dospěl k závěru, že se v případě bankovních úvěrů jedná o „oboustrannou averzi“.

Pro komerční banky dnes představuje úvěrování domácností oproti firmám mnohem lákavější alternativu. Pracují zde se statisíci (a někdy i miliony) klientů, které mohou s využitím sociologických a matematicko-statistických nástrojů analyzovat, roztřídit do jednotlivých skupin a podle toho s nimi pracovat. Tři čtvrtiny z těchto úvěrů jsou navíc úvěry na bydlení, které mají obecně vysokou platební morálku. To bankám umožňuje jak vcelku efektivně řídit riziko, tak i budovat účinné odbytové kanály. Firemní klientela naproti tomu představuje nepříliš homogenní strukturu se specifickými riziky, zejména co se týče menších a středních podniků, což řízení rizika znesnadňuje. Velké firmy jsou zase v důsledku své finanční síly ochotny akceptovat pouze velmi nízké úrokové sazby, obvykle jen na úrovni mezibankovního trhu. Takovéto úvěry rozhodně nejsou pro banky zdrojem zisku. Firemní klientela je proto z hlediska bank zajímavá spíše v oblasti služeb. Zde banky poskytují firemní klientele takové služby jako platební styk, devizové operace, obchody s finančními deriváty, apod. Poplatky za tyto služby jsou pro banky již zajímavým zdrojem příjmů při většinou nízké míře rizika.

Za těchto okolností se nelze divit, že česká podniková sféra hledá alternativní zdroje financování. Jedním z nich jsou výše uvedené obchodní úvěry (odložená splatnost faktur dodavatelům). Ty jsou sice se svým téměř pětinovým podílem na pasivech významným zdrojem, jedná se ale o krátkodobé zdroje se splatností maximálně měsíců. Obchodní úvěr je sice pravidelně obnovován a má tak charakter stálého pasiva, přesto je možné ho použít jen jako pracovní kapitál. Nelze jej ale využívat k rozvojovým účelům.

Stabilnějším zdrojem financování jsou nejrůznější formy půjček od nebankovních subjektů a emise dluhopisů. Dluhopisy kotované na burze cenných papírů jsou bohužel dostupné jen omezenému počtu velkých podniků. Ostatní firmy ve značném měřítku získávají finanční prostředky prodejem svých dluhopisů nebo směnek formou privátních emisí. Podniky získávají tímto způsobem úvěr výhodněji a to jak co se týče splatnosti, tak i z hlediska výše úroku. Investory jsou zde jednak známí a přátelé majitelů nebo vedení firem, z diskusí ale vyplývá, že významnou skupinou investorů jsou i zaměstnanci.  Kromě výhodného financování je tak podporována i loajalita zaměstnanců k firmě. Dalším zdrojem, jehož význam v poslední době roste, jsou fondy soukromého kapitálu, které hledají možnosti výhodného zhodnocení prostředků svých podílníků. Úroková sazba z těchto podnikových dluhových instrumentů je pro investory obecně výrazně výhodnější, než je úroková sazba z bankovních depozit. Bohužel, tyto finanční transakce nejsou pochyceny žádnými statistikami.

Role státu

Na základě provedených analýz se přirozeně naskýtá otázka, co v této oblasti může podniknout stát. Zejména podniky působící v tradičních odvětvích těžkého průmyslu dodávajících investiční celky by pravděpodobně uvítaly možnost získávání dlouhodobých a stabilních úvěrových zdrojů. Jak vyplývá z výše uvedeného, banky působící v současné době v České republice se do financování firem zrovna nehrnou. Řešením by mohla být specializovaná banka vlastněná státem.

V současné době jsou pod kontrolou státu pouze dvě instituce, a to Českomoravská záruční a rozvojová banka (ČMRZB) a Česká exportní banka (ČEB). Zatímco ČMRZB má odlišné zaměření, ČEB by mohla být vhodným základem pro uvedený druh úvěrových obchodů. I v současné době má kontakty s významnými místními firmami, zejména z oblasti investičního strojírenství, kterým financuje jejich vývozní kontrakty. Právě tato odvětví, která mají u nás dlouhou tradici a jejichž zaměstnanci jsou nositeli unikátních technických znalostí, by si zasloužila podporu státu. Jednou ze slabých stránek české ekonomiky je z odvětvového hlediska přílišná koncentrace na cyklický automobilový průmysl a z teritoriálního hlediska dominantní postavení Evropské unie v našem exportu. Obnovení pozic těžkého strojírenství by mohlo vhodně diverzifikovat naši ekonomiku a zmírnit výše uvedenou teritoriální koncentraci. Tradiční trhy pro zmíněná odvětví jsou mimo EU, zejména v Rusku, Indii, jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Tato diverzifikace by zvýšila odolnost naší ekonomiky vůči hospodářskému cyklu v Evropě.

Rozšíření činnosti ČEB by přirozeně nebylo bez problémů. Největším problémem této banky je špatná kvalita jejího úvěrového portfolia. V krátkém článku samozřejmě není možné přinést řešení složitých problémů. Nicméně, jednou z cest jak omezit riziko je dostat pod finanční kontrolu jedné bankovní instituce celý obchodní případ – od počátku výroby, až po poslední splátku. Tím by se zamezilo případům, že financující banka uprostřed obchodního případu změní názor a přeruší financování. ČEB by dále měla být připravena v případě potíží místního partnera spolu s dodavatelem investici dokončit a poté pro ni najít vhodného investora. Přirozeně, i nadále bude nezbytná důkladná analýza všech rizik, a to jak teritoriálních a úvěrových, tak i technologických.

V minulosti se občas objevovala otázka, proč má mít ČEB bankovní licenci a proč se nepřemění na nějaký podpůrný fond. Je pravdou, že ČEB vzhledem k svému poslání nikdy nebude sbírat primární depozita od vkladatelů. Zdrojem jejího financování budou vždy velkoobchodní úvěrové zdroje a to emise cenných papírů nebo syndikované úvěry. Přesto by bylo vhodné, aby jí byl status banky ponechán. Pokud bude za českým výrobcem stát silná banka ve státním vlastnictví, bude mít náš podnik u svých klientů podstatně větší váhu.

Závěrem je třeba konstatovat, že cílem by nemělo být vytěsňovat banky působící v České republice z firemního segmentu. Nezanedbatelný podíl na financování podniků budou mít tyto banky vždy. Cílem by ale mělo být vyplnit současný volný prostor a podpořit zejména tradiční české firmy v jejich obchodní činnosti poskytnutím dlouhodobých a stabilních úvěrových zdrojů.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.