Pravicová nadvláda potvrzena. Znovu

Veronika Sušová-Salminen rozebrala hlavní výsledky parlamentních voleb v České republice.

Česko vstupuje do etapy politické fragmentace a pokračující pravicové nadvlády, které vyplynula z poslední cyklické krize kapitalismu. Podle sečtených 99 % hlasů se do Sněmovny dostane celkem 9 politických stran, z nichž se celkem 7 nedostalo přes 12 %. Voleb se zúčastnilo 60 % voličů, což je jenom o trochu víc než v roce 2013. Účast tedy v podstatě na konci posledního volebního cyklu stagnovala.

Vítězem se stalo hnutí ANO, politický projekt velkopodnikatele Andreje Babiše se skoro 29,7 % hlasů zúčastněných voličů. Ti podpořili politickou „změnu“ v podobě fúze byznysu a politiky, Babišovi připsali k dobru vládnutí a očividně se „vysmáli“ antikomunistické rétorice, která byla oporou režimu minulých více než dvacet let. To nic nemění na tom, že Andrej Babiš bude pod politickým tlakem vzhledem k probíhajícímu vyšetřování kauzy Čapí hnízdo, která se ale nestala pro skoro 30 % voličů kritériem.

Na druhém místě je ODS, která dostala 11, 30 % hlasů podpory a tím si polepšila celkem o 3,5 p.b. Návrat na výsluní to není, ale ukazuje to na to, že neoliberální pravice a hlavní strana české transformace do politického důchodu nejde. ODSka velmi mírně posílila.

Nominální levice neposílila nijak výrazně – liberálně se profilující Zelení se do parlamentu nedostali. Komunistická strana de facto propadla – překvapivě dostala jenom 7,77 % podpory. Je to nejhorší výsledek od roku 1921. Ve srovnání s předešlými volbami je to propad o polovinu voličů a důvod se zamyslet.

Naprostý propadák zažila podle očekávání sociální demokracie. Ztratila dalších 13,17 p.b. voličů a má jenom 7,28 % hlasů. Hláška o tom, že se sociální demokracie bude ODS zpožděnou o 4 roky se stala popisem skutečnosti. Skoro doslovně. Státotvornost sociálních demokratů v koalici s píárově silným a vládně-protestním ANO se (mimo jiné) sociálním demokratům nevyplatila. Nehledě na ekonomickou konjukturu a snahu se na poslední chvíli profilovat jako levicová strana práce. Toto téma už nezabralo.

Politicky těžko čitelná strana Pirátů, kterou lze s výhradami vnímat levicově, zabodovala a má zhruba 10,76 % hlasů a skončila hned třetí. Piráti tak nastupují na cestu předešlých alternativ jako byly v minulosti Věci veřejné, Bursíkovi Zelení, Unie svobody a podobných stran na „jedno použití“. Budoucnost Pirátů je v daný moment otevřená.

Favorizovaná SPD T. Okamury s hlasitým populistickým slogany, ale de facto ekonomicky neoliberálním programem nakonec potvrdila svůj voličský potenciál. Získala 10, 65 %, což bylo více než některé odhady potenciálu a méně, než slibovala agentura Medián s odhadem asi 14 %. Je to o něco víc než Okamurův minulý, ale vzápětí rozpadlý, projekt Úsvit přímé demokracie (6,88 %).

Centrističtí a politicky pružní křesťanští demokraté na vládě prodělali, ale jejich podpora poklesla jen o jedno procento. Mají tak 5,8 % namísto minulých 6,8 p.b. a ve sněmovně se udrželi. Nicméně velká sláva to reálně není.

Tah na branku politického přežití měla nakonec i neoliberální TOP09, která se tak tak do sněmovny dostala s podporou 5,28 %. TOP09 sice v posledních dvou cyklech zažívá propad – z 11,9 % v roce 2013 se jedná o 50 % pokles, ale ve sněmovně nakonec se 7 poslanci bude.

Bude v ní i politické uskupení STAN, které dostalo nakonec má těsných 5,17 % hlasů a tentokrát se do parlamentu dostalo samo o sobě, nikoliv jako podpůrná strana TOP09 (a flirtem také křesťanských demokratů).

Levice dostala celkem jenom cca 15 % hlasů, pokud sečteme i Zelené, tak ani ne 17 %. Pokud k nim  připojíme i Piráty, tak jsme na skoro 28 %. Volby ale potvrdily nadvládu pravice, ať v populistickém, tak v establishmentovém balení. Takové jsou důsledky poslední velké krize kapitalismu tzv. Velké recese.

Dělení establishment – protestní strany

Výhru má v kapse centristické ANO, které ovšem chápat jako stranu populistické levice (jako je například Nepokořená Francie Melénchona) vskutku nelze. Podnikatelský étos se stal politicky nosným, i když je marketingově balený jako podnikatelský paternalismus. Pravicové tendence jsou u ANO jasné a nejspíš budou jasnější právě nyní. Ve vládě se středolevými sociálními demokraty jako „mladší“ partner mělo ANO poněkud jiné karty.

Establishmentové strany mají celkem 34, 86 % podpory politicky aktivní části společnosti. Sem počítám sociální demokracii, křesťanské demokraty, TOP09, ODS i STAN.

Tradiční outsider, který byl ale de facto celých 27 let součást establishmentu, KSČM má hraniční pozici mezi establishmentem a protestními stranami. Jasně ale oslabila, což ukazuje na to, že svoji protestní dynamiku ztratila v konkurenci s jinými.

ANO, Piráti a SPD získali celkově 51, 08 % všech hlasů, což ukazuje, že se podpora vychýlila na stranu protestních či takzvaně anti-establishmentových stran. Je to poněkud zavádějící termín hlavně v případě Babišova ANO a Okamurovy SPD. Přesnější je, že obě strany prolomily konvence české politiky posunem ke spíše pravicovému populismu (Okamura mnohem výrazněji než dotačně i jinak zainteresovaný Babiš). Ovšem obě tyto uskupení lze těžko vnímat liberálně, což je nakonec spojuje.

Koalice jsou otevřené

Koaliční možnosti jsou v daný moment naprosto otevřené, ba možné je asi naprosto všechno. ANO je v daný moment teoreticky „pánem“ situace, ale dalších 8 partnerů představuje tak trochu politický pytel blech. A to je nevýhoda.

Samotné ANO nemá většinu a musí hledat podporu. Spolu s Okamurovou SPD by teoreticky mělo 100 mandátů (78 a 22), což ovšem na důvěru vládě nestačí. Není jasné, zda czexitová rétorika Okamury bude eurodotačnímu pragmatikovi Babišovi vyhovovat, nebo si prostě zůstanou. Museli by ale podle posledních výsledků (99,91 % sečteno) i tak hledat (tichou) podporu u dalšího politického subjektu.

Základní matematika ukazuje, že ANO bude v každém případě potřebovat aspoň 2 politické subjekty či viset na vlásku s Piráty, což se mi v daný moment nejeví jako vůbec pravděpodobná koalice. Víc se dá uvažovat o ODS navzdory současné rétorice.

Další možnost je – zase teoreticky – je koalice ANO, ODS, křesťanských demokratů – taková vláda by měla pohodlných 113 mandátů, které by ji k vládnutí stačili. O flexibilitě KDU se dá jen těžko pochybovat, ale spolupráce ANO a ODS bude kontroverznější. ODS ji v daný moment odmítla.

Jaké jsou možnosti koalice bez ANO? Možností by byla koalice všech proti Babišovi, ale ta nedělá smysl jinak než čistě matematicky, ideologické rozdíly v takové koalici jsou nepřekonatelné. To platí pro ostrakizované a oslabené komunisty, ale i pro ideologickou TOP09.

Sociální demokracie je jednoznačně největším poraženým, a to po pobytu v relativně stabilní a relativně úspěšné vládě (srovnávám s předchozím propadákem Nečasovy koalice). Jít znovu do vlády s Babišem a třetím partnerem je sice možnost rovnající se politickému harakiri nejstarší české politické strany práce. Uvidíme, jestli jí pobyt v opozici po voličské nakládačce prospěje, nebo rozloží.

Parlamentní konstelace ukazuje na fragmentovanou politickou scénu na příští 4 roky, korunovanou protestní či anti-establishmentovou dynamikou, do které se přelila transformační etapa posledních cca 25 let.

Volby také jasně ukázaly a potvrdily, že český antikomunismus na voličské úrovni už nefunguje, ale česká levice z toho v daný moment neprofituje. Jako ostatně všude v Evropě. Prostě spíš platí, že „tady je Babišovo“.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.