Zaorálek: Výprask je šance

Jan Schneider píše o tom, jaká by mohla být role Lubomíra Zaorálka při hledání nové a koncepční sociální demokracie?

Luboše Zaorálka jsem si poprvé všiml v devadesátých letech, kdy se místo otravně omniprezentního Václava Moravce v poledním diskusním pořadu České televize ještě občas moderátoři střídali (ostatně, napraví někdy někdo tu současnou neomalenost, že se pořad veřejnoprávní televize jmenuje po moderátorovi? To je myslitelné v televizi privátní, a dokonce ji to může zdobit, ale tam je to dáno výkonem, nikoliv politickým uzurpováním a protěžováním).

Ten diskusní pořad, který se konal v Ostravě, tehdy moderoval Ota Černý. Mladý brýlatý vysokoškolský učitel tam citoval Václavu Klausovi z jeho vlastních textů jeho vlastní slova, až Klaus do mikrofonů slyšitelně zaúpěl „to snad není možné-?!“ Velmi pěkně se tehdy Zaorálek na diskusi připravil.

Jeho vzestup byl příslušně pomalý, zdálo se důkladný, přerývaný ovšem jakýmisi osobními problémy – to je holt život. Jako zaminír (ministr zahraničních věcí) prokázal snahu cíleně slyšet i jiné názory, ale dlouho mu to nevydrželo. Čas na jejich slyšení beztak krátil svými dlouhými větami. Se zájmem a zdálo se, že i s pochopením vyslechl tezi, že zpravodajské služby mají nosit špatné zprávy, ale přesné, včas a správnému adresátovi.

Měl v této funkci kromě několik zajímavých (jako obvykle mediálně nepovšimnutých) momentů,  jeden vysloveně tragický (to když pochodoval na Majdanu pod banderovskými vlajkami na znamení jakési záruky Ukrajině od západnějších politiků, která se ale za pár hodin rozplynula jako pára nad hrncem).

Jistěže je těžké, nesmírně těžké dělat zahraniční politiku malého státu, na který si leckdo leccos dovolí, ale ostatním to za vzrušení nestojí, i když by mělo, protože v takových případech nejde o malou zemi, ale o malou ukázku toho, co přijde ve velkém.

Nelehký život volebního lídra

Zaorálkovi se nepovedlo vystoupit na sám vrchol sociální demokracie v dobře načasovaném momentě. To by musel hodně pletichařit, ale to zřetelně není jeho parketa. Ctí ho, že se vedení soc-dem ujal v prošvihlé situaci, kdy sjížděla (a nakonec i sjela) po zadku holou skálu, jak kdysi zpíval Olympic. Nemá co ztratit, zdálo by se, ale na soucit se v politice nehraje.

Zaorálek se dopouští chyb, které jsou naprostou většinou zbytečné. Podle mého mínění vyplývají z nekoncepčnosti. Ale nikoliv, že by soc-dem chyběla jakákoliv koncepce! Má jich dokonce několik, a vzájemně se tyto technokratické koncepce, jak se prodrat k moci, úspěšně potírají a ruší – a výsledek je celkem dobře viditelný.

Já však mám na mysli koncepci politickou, která by vyjadřovala ideu sociální demokracie v 21. století. Existuje vůbec nějaká? Obávám se, že soc-dem nemá mnoho osob, které by byly schopny tímto směrem nikoliv oportunisticky, ale koncepčně přemýšlet. A přitom je pravděpodobné, že soc-dem nic jiného nezbývá. Ano, dostane výprask – a kéž by byl pořádný, aby z kožichu vyskákaly všechny ty oportunistické xindly. Pak by se snad něco mohlo podařit – ale začít by se muselo, volby nevolby, již dnes.

Zatuchlý volební systém

Zaorálek se v nedávném rozhovoru (Právo, 14.10.2017) vyznal, jak moc toho dělá před volbami. Nojo, proč ho tedy ale platíme jako ministra zahraničních věcí? Možná by tento – zdaleka nejen jeho! – problém vyřešila myšlenka zákazu konsekutivních mandátů. Znamenalo by to v principu, že by zvolený poslanec nemohl v následujících volbách kandidovat, ani se přímo účastnit předvolební kampaně. Mohl by se pak skutečně plně věnovat tomu, zač je placen! A v mezidobí mezi mandáty by  pak ochutnal, jak reálně chutná ta kaše, na jejíž receptuře se jako zákonodárce podílel.

Zmnožil by se na druhou stranu též počet osob, které by si vyzkoušely, jaké to je dělat politiku v praxi. Jaký koaliční potenciál mají ti, co chtějí „realizovat pouze a jenom náš volební program“. Ve výsledku pak nerealizují nic. Tato vzájemná prostupnost by nikomu neuškodila, ba naopak!

V úvahu připadá též volební systém, v němž by se každé dva roky – současně s volbami třetiny Senátu – konaly obměňovací volby jedné třetiny Sněmovny. Znamenalo by to konec předvolebních kampaní, které by nahradilo sledování činnosti partají v parlamentu. Permanentní volební kampaň, ale nikoliv na základě vymývání mozků, ale na základě nepřetržité kontroly voličstvem. Mělo by to úžasnou výhodu, že by se volbami nepřetrhával legislativní proces (co se do voleb stihne a co už ne), a že by Sněmovna byla vždy aktuálně složena.

Samozřejmě špičkovou úpravou by bylo „panašování“, tedy možnost vybírání kandidátů z různých kandidátek, jak je tomu v komunálních volbách. Tento systém, podporovaný prezidentem Zemanem, by zbavila stranické sekretariáty většiny vlivu. Voliči by pak sestavili pořadí velice přesně, podle absolutního počtu hlasů pro jednotlivé kandidáty.

Sociální demokracie třetího tisíciletí?

Sociální demokracie historicky pokrývá onu vrstvu, která je pointou údajné konverzace mezi prvním ministrem Mazarinem a Colbertem, ministrem financí za Ludvíka XIV. Colbert spekuluje, zda zdanit chudé, kteří nic nemají, nebo bohaté, na jichž zase závisí mnoho lidí. Mazarin mu uděluje následující lekci: „Colberte, ty mudruješ jak nočník pod zadkem nemocného. Je obrovské množství lidí, kteří jsou někde mezi tím, ani chudí, ani bohatí!! Francouzi, kteří pracují, sní, že zbohatnou a nechtějí být chudí. A ty musíme pumpnout. Čím víc jim sebereš, tím víc pracují, aby si to vynahradili. Je to nevyčerpatelná studnice…“

Je zde pěkně cynicky vystižen onen motor každé společnosti, který musí být vynalézavý, nemůže ustrnout. Musí neustále hledat volné místo na trhu, vymýšlet nové postupy, nemohou ustrnout. A soc-dem by se měla chovat adekvátně. Žádná stará schémata, svět se valí dál, a je třeba na něj reagovat.

To však neznamená jakoukoliv amébovost! Naopak, v nových situacích, které si neumíme představit, ale které přijdou, protože se tak dělo celou historii, by měly být jasné principy, podle nichž se soc-dem bude orientovat a hledat nová řešení. Moderní strana by se proto podle mého mínění měla profilovat nikoliv věcně, ale procesně.

Soc-dem by tedy měla de facto (a nikoliv pejorativně) být „nekřesťanskou demokracií“, tedy bez klerikálních vazeb, zato však bytostně rostlá na fundamentu humanistickém. Je tu velký prázdný prostor po TGM, který se zčásti snažili vyplnit Realisté, avšak neúspěšně. Soc-dem má sice Masarykovu demokratickou akademii, avšak jinak s TGM mnoho společného nemá, a v otázce církevních restitucí je už vůbec nic, ba naopak.

Prospěšnost sporů

Bude možná pro někoho překvapením, že spory shledávám podstatně nosnými. Avšak demokracie je opakem vítězného skřeku jedné moc uzurpující skupiny či koalice, jejím principem je řešení společenských sporů. A ty spory nejsou ničím špatným, ovšem když se řeší a nenechají se být, až se podeberou a zhnisají a pak se vyvalí, jako před necelými sto lety v Německu.

Z tohoto pohledu budí rozpaky Zaorálkův výrok, že v soc-dem nyní utichly všechny spory. To může být předzvěstí úplného konce, zejména utichly-li i spory inteligentní (byly-li ovšem v soc-dem jaké). Mnohem méně totalitně, zato nadějněji by znělo, že se v soc-dem naučili řešit spory a využívat synergický efekt.

Podobně je tomu, když Zaorálek vyčítá Babišovi, že ve vládě hájí zájmy byznysu. Čí zájmy by tak asi měl Babiš ve vládě zastávat? Svědků Jehovových? Podobnými úvahami bychom se mohli dostat až k tomu, že existence těch protivných stran je zbytečná, že by stačila jedna strana. Ajvajvaj, tam už jsme jednou byli.

Ach, ten Babiš

Dech vyrážející je Zaorálkův výrok, že v některých Babišových provozech je „otrocká práce jako v 17. století, že se tam nerespektuje zákoník práce“. Proboha, a to vše se dělo za vlády soc-dem premiéra? K čemu tam tedy byli, co celou tu dobu dělali?

A jestli ony informace nejsou pravdivé, proč je tedy Zaorálek prezentuje? Nebo se jen řídí všeobecně poťouchlou předvolební taktikou, jak ji nedávno pěkně vyjádřil Jaroslav Bašta – tvrdě osočit konkurenta nedlouho před volbami tak, aby se z toho nejen nevykroutil ani v případě, že by pravda byla na jeho straně. Ostatně, na předvolební šrapnel v podobě Kubiceho zprávy si dobře pamatujeme.

Zaorálek by měl rozšířit své obzory dříve, než tam zabrousí. Ohledně dotační kauzy Čapí hnízdo ho prý nic jiného nezajímá, než to, že Babiš byl obviněn. Odpovědný politik by se držel zpátky, aby se vyhnul případnému ztrapnění. Naopak by se měl starat, zda to není zase další z případů, kdy je občan naší republiky poškozen samotným trestním stíháním.

Nadto by si měl u právníků zjistit, jak to je: Babišovo stíhání je získáním mandátu přerušeno, čili prezident ho může klidně designovat, protože v ten okamžik trestně stíhán nebude, i kdyby Kalousek a spol. na hlavě stáli a ušima se odstrkovali.

Opatrně s migrací

Uvažuje-li Babiš podobně jako němečtí ekonomové o tom, že dovozem levné pracovní síly doplní prořídlé pracovní stavy, pak by tento bod měla soc-dem právem důsledně kriticky rozpracovat, což ale znamená nejen zkritizovat, ale i jít s kůží na trh a přinést vlastní řešení. Nesměla by přitom kritiku přehnat, mohla by totiž lidem nahnat strach v situaci, kdy migrační bubák tlačí mnoha lidem na mozek už teď. Podstatou kritiky by měla být všeobecná opatrnost a ostražitost před pokusy o zase nějaké sociální inženýrství.

Též by bylo možno sebevědomě zdůraznit, že společnost není nemocná, a že je schopna absorbovat mnoho migrantů – ale pomalu a v malých počtech! Naopak pracovní migrační tsunami je snem fašistů a rasistů a xenofobů všeho ražení, protože se vbrzku potvrdí jejich špatné prognózy (a oni toho snadno využijí pro svou svinskou agendu). Mnoho velmi střízlivých odborníků ale dochází k podobně varovným závěrům, a upozorňují na paradox, že velmi vážné střety mohou vzniknout (možná dokonce jako první) mezi nově přišlými a starousedlíky téhož etnika.

Co se pak multikultury týče, nutno dodat, že vznikne-li postupně a nenuceně, je fajn; avšak multikulturalismus jako vnucovaná ideologie – jak přesně definoval Václav Klaus – je cesta do pekel.

Zbytečný populismus

Zaorálkův rozhovor v Právu je uveden bulvárním titulkem, že „z ANO jsme páčili peníze na důchody heverem“. To je opravdu antikoncepční titulek. Proč to náhlé probuzení? Co dělali po celé volební období? A co kdyby nebyly volby, to by nebyl použit ani hever?

Ministři financí by však měli být spíše skrblíky! Státní správu opravdu nutno řídit jako firmu: měla by prospívat, neměla by být rozkrádána, neměla by zaměstnávat lehkoživky. Přesně tak, jak by člověk řídil svou firmu. Nu ano, já vím, někteří poslanci ještě neměli to štěstí poznat reálný život.

Podobně je tomu s „válkou“ proti nízkým mzdám. Toto heslo jsem již jinde zkritizoval, je příšerné. Celou dobu nedělají nic, a teď jsou z nich přetrhdíla? Uvědomují si vůbec imagemakeři soc-dem, jak tomu rozumí normální lidé, jak ta hesla properou u piva? Odpověď ostatně přinesly samy volby.

Co dál?

Soc-dem by měla svou budoucnost budovat trpělivěji, to znamená zbavit se všech oportunistů, a budovat stranu koncepčně, nehledě na počáteční výhry či nevýhry. Voliči si nyní užili pouťové zábavy, a ti prozíraví dobře vědí, že po koncepčně budované partaji za čas nastane poptávka. Nyní tedy soc-dem nebude tolik otravována lobbisty a bude mít mnoho volného času k přemýšlení, jak by se z ní mohla stát skutečná a současná sociální demokracie, nikoliv odvar něčeho a výtah k moci a rejdiště paskřivců.

Rozhodně by neměli odcházet z vedení soc-dem všichni, kteří již učinili nějaké politické zkušenosti, protože po nich by nastoupili noví, kteří by se to zase nějakou dobu učili – a kdoví jak a kdoví od koho. A přestože jsem mnohokráte kritizoval Zaorálka, anebo právě proto, myslím si, že právě on jediný ze stávajícího triumvirátu je z těch, kteří mají na to si věci koncepčně ujasnit a začít na nich trpělivě pracovat. Bude-li soc-dem v opozici, měl by k tomu luxusní pozici a čas a možnosti! Protože opravdovou sociálně demokratickou stranu v našem politickém spektru velmi potřebujeme, volil bych ji, až bych brečel, ale ona tu žádná není!

Velmi by též naší politické scéně pomohl vznik socialistické strany, což by ukončilo deformování spíše středové pozici sociální demokracie, a dalo by šanci lidem velmi levicovým, pro které zatuchlá komunistická strana nemá perspektivu. I zde je mnoho volného politického prostoru.

Ilustrační obrázek: Autor – EU2016 SK – DOORSTEP 2016-07-25 / Informal Meeting of Ministers and State Secretaries for European Affairs (Informal GAC)|, CC0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=51573562

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.