Katalánsko proti všem?

Veronika Sušová-Salminen se ptá, jak bude nyní španělská vláda vynucovat svoje právní kroky v Katalánsku? Co říkají jiné podobné případy z minulosti a proč nepředstavují návod.

Po skoro měsíci severošpanělský region Katalánsko vyhlásil ústy svého zastupitelského sboru nezávislost. Stalo se tak pátečním hlasováním v katalánském parlamentu. Deklaraci podpořilo 70 poslanců, 10 jich bylo proti a 2 se zdrželi. Na ulicích Barcelony rozhodnutí podpořily tisícové davy lidí.

Madrid reagoval podle očekávání tím, že španělská horní komora Senát projednala, přijala a spustila článek 155 španělské ústavy, který Katalánsko zbavil autonomie. Premiér Mariano Rajoy následně rozpustil katalánský parlament a vypsal nové volby na 21. prosince. Navíc, sesadil katalánského premiéra Carlese Puigdemonta a jeho vládu.

Evropská unie, Spojené státy a jednotlivé země v Evropě reagovaly na jednostranné vyhlášení samostatnosti regionu negativně – Katalánsko je podle nich pevnou součástí Španělska a jeho nezávislost neuznávají. EU návdavkem Madrid žádá, aby se zdržel síly.

Dosavadní vnitrošpanělská jednání selhala, protože – jak se zdá – jsou obě strany rozděleny ve dvou nesmiřitelných pozicích. Madrid z principu nemůže dopustit secesi Katalánska, ale nebyl ani příznivě nakloněn větší samostatnosti Katalánska v případě přerozdělování daní. Barcelona referendem naskočila do vlaku, který už těžko mohl dramaticky přehodit koleje do stanice Kompromis. Zásah španělských úřadů proti kontroverznímu referendu, včetně násilí na lidech, kteří chtěli volit a vyjádřit svůj názor volbou, zvedlo stavidla emocí.

Před sto lety zažila Evropa podobné zemětřesení, které souviselo s rozpadem mnohonárodních států ve střední a východní Evropě, jež přinesla Velká válka. S jedním rozdílem – tyto mnohonárodní státy se v podstatě zhroutily. Katalánský případ, a před ním ten skotský (kde ale referendum skončilo tím, že Skotsko nezávislost odmítlo), jsou přímo či nepřímo důsledkem Velké deprese. Ta odhalila nově nerovnosti uvnitř států a společností v dříve sociálně a ekonomické stabilní Evropě a dala průchod perifernímu nacionalismu. Posílila se tak dezintegrační tendence, oživily rány zahojené jen na povrchu, zpochybnila univerzální vyprávění a argumenty o pozitivech globalizace, včetně toho, že se projevila krize evropské myšlenky a vztahů EU s Ruskem a Tureckem.

Když se před více než 25 lety rozpadal SSSR, bylo to všeobecně vnímáno jako pozitivní a správný proces. Podobně tomu bylo v případě Jugoslávie, i když  Západ jugoslávské války nevítal, nicméně nesehrál neutrální roli (při jejím vzniku ani v jejím průběhu, viz role Německa). Především Kosovo, odtržené od Srbska jako součást politiky USA, je viděno kritiky jako precedens – odtržení od státu, který takový krok neuznal a považuje za nelegální. Návdavkem se Kosovo stalo sídlem jedné z největších vojenských základen USA v Evropě, což dodává celému příběhu další odrůdu koření. Kosovo zanechalo pachuť nejen ve vztazích k Srbsku, ale také v případě Ruska. To čelilo kritice za to, že udrželo rebelské Čečensko všemi prostředky v Ruské federaci a nejnověji za připojení Krymu, na základě Západem neuznaného referenda, uspořádaného na Krymu pod kontrolou ruské armády a mimo kontrolu ukrajinské vlády. Náš příklad Československa a sametového rozvodu byl výjimečný.

Ze všech těchto případů plyne, že podobné situace nikdy nejsou jednoznačné a neexistuje tu jeden klíč a jeden způsob prosazování mezinárodního práva o sebeurčení národů. Závisí na konkrétních okolnostech a zájmech. V daný moment to ale vypadá, že je to „Katalánsko proti všem“ a přitom jde skutečně o hodně.

Katalánsko je svébytným pokračováním politické fragmentace ve „sjednocující se“ Evropě (i když hnutí za nezávislost v Katalánsku není protievropské).  Katalánské referendum není podle ústavy Španělska legální, nezávislost nemá v Katalánsku 100 % podporu všech občanů regionu a význam regionu ve Španělsku je hospodářsky značný. I když je jasné, že nezávislost či flirt s ní, nebude pro Katalánsko zadarmo. Jako precedens je ale Katalánsko naprosto klíčové v evropském kontextu, což značně snižuje jeho šance na konečný úspěch. Stačí si připomenout Skotsko v Británii, Sever v Itálii, Valony a Vlámy v Belgii, snad i některé regiony ve Francii…

Dnes je hlavní a v momentě psaní tohoto komentáře (páteční noc) otevřená otázka: Jak bude postupovat Madrid při vynucení článku 155 v regionu, který se od něj formálně odtrhl? V daný moment sází španělská vláda na nové volby v prosinci, které by měly pomoci zdola vyřešit dnešní pat. Převezme Katalánsko úředně bez odporu? A jak na případné legální (státní) násilí a zatýkání předních lídrů hnutí za nezávislost budou reagovat Katalánci s ohledu na pojmy legální a legitimní? Jak se pak zachová Evropa s jejími demokratickými hodnotami na štítu? Konzistentní vyústění příběhu asi nečekejme.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.