Provokativní úvaha o volbách: Dopadly dobře.

Michael Kroh píše o tom, proč podle něj letošní parlamentní volby v Česku dopadly dobře.

Tento pro mnohého asi provokativní článek navazuje na předvolební stať, kterou tento časopis zveřejnil pod názvem  Volby 2017: Pravolevý konflikt zůstává v pozadí a čeká na „poslední instanci“. Nechci se chlubit, ale volební prognóza i příčiny tehdy ještě jen pravděpodobného neúspěchu levicových stran byly zcela přesné, včetně toho, že ANO, SPD a Piráti dostanou více než 100 % hlasů. Pravda, zde jsem se trochu zmýlil, protože jsem netušil, že nebude chybět mnoho, a tyto strany budou moci v pohodě přepsat ústavu. Nicméně to, že se nemohou dohromady dohodnout, jak jsem tvrdil, se prokazuje již v průběhu povolebních vyjednávání.

Jako autor a občasný politolog tedy mohu být vcelku spokojen. A také v rozporu s obecným hořekováním chci svůj příspěvek postavit pozitivně, neboť jsem přesvědčen, že volby dopadly velmi dobře.

Co mne k takovému tvrzení vede? Za prvé, složení budoucí sněmovny odpovídá struktuře postojů voličů nejvíce v celé historii po roce 1990. Poměrný volební systém zde dosáhl svého vrcholu, který již bude těžko moci být překonán. V minulosti se hlasy koncentrovaly směrem k několika málo stranám – hlavně proto, že se voliči obávali „propadnutí hlasu“. Letos bylo takových propadlých hlasů i přes katastrofické předpovědi jen cca 6 %. A tomu někdo říká ohrožení demokracie? Za druhé, je vyloučeno, aby vznikla vláda, ve které by měly rozhodující slovo tradiční pravicové či levicové strany. Jejich kartel byl rozbit mimo jiné i nástupem nových, deklaratorně antisystémových subjektů. Lze očekávat, že ty do politiky vnesou čerstvý vítr a hodně nápadů, jak kritizovaný systém změnit. Občasný extrémismus Pirátů a SPD bude korigován umírněností dominantního ANO. Za třetí, právě díky těmto subjektům se snad konečně alespoň omezí vliv zákulisních šíbrů a lobbyistů, jejichž neutuchajícím úsilím byly vykostěny prvky, zajišťující větší účinnost některých legislativních počinů odcházející vlády jako např. zákona o hazardu, o exekucích atd.

Střet osob nejen programů

Potvrdilo se, že volby nejsou jen střetem programů a dobrých úmyslů, ale i osob. Tradiční strany se bez ohledu na ideové rozdíly snažily unisono naházet na populární lídry antisystémových subjektů maximum špíny, což jim jen zvyšovalo popularitu a přihrávalo hlasy. Jestli si Kalousek se Sobotkou naivně myslili, že vystrnaděním Babiše z vlády a jeho následným trestním stíháním „vyřídí“ jeho i ANO jako celek, šeredně se mýlili. Sami neměli, co nabídnout, a teď je jejich poslední nadějí problematické trestní stíhání (blíže o něm viz zde ). Mají však smůlu, přízeň voličům se jim hned tak nevrátí, ať to dopadne jakkoli.

Na rozdíl od svěže působících Bartoše, Okamury a rozšafného Babiše vypadali ostatní předáci zkostnatěle a nevýrazně. V čele ČSSD stáli politici sice možná oblíbeni obecně u „široké veřejnosti“, ale ne u voličů ČSSD. Sobotka je suchopárný byrokrat, i když vládu řídil vcelku dobře. Není vůdcovský typ. Zaorálek symbolizuje zahraniční politiku, se kterou levicoví voliči výrazně nesouhlasí (přílišný příklon k Bruselu, zbytečný, lze jednat i jinak – viz Orbán, podlézání neoblíbeným ukrajinským politikům, rusofobie, kárání oblíbeného prezidenta za „nevhodné“ výroky – to ČSSD poškodilo velmi tvrdě). Levicoví voliči naopak preferují vyvážený přístup prezidenta Zemana v mezinárodní politice. Chovanec je zase spojován s podrazem na účastníky lánské schůzky a se zřízením nenáviděného špiclovacího útvaru na ministerstvu vnitra. Z vedení byli naopak odstraněni všichni, co měli dobré vztahy s prezidentem (Tejc, Hašek, Zimola …). Zimolovi bylo znemožněno kandidovat i z posledního místa. Kdyby se tak stalo, byl by ve sněmovně dnes on, a ne „ocopánkovaný“ starosta Písku. Prostě „malý“ Sobotka se se souhlasem delegátů sjezdu postaral, aby jeho podřízení byli ještě „menší“. Právě naprosto chybný postoj k prezidentovi prosazovaný Sobotkou byl jeden z výrazných faktorů neúspěchu ČSSD. Naopak ANO, které se k Zemanovi chovalo korektně a respektovalo jeho postavení hlavy státu, nespokojené voliče ČSSD přetáhlo.

Z personální vyprázdněnosti sociálních demokratů mohla vytěžit KSČM, ale jak jsem již předpověděl v zmíněném článku, ani ona nebyla schopna oslovit voliče z nižších, převážně dělnických a živnostnických vrstev. Troufnu si opakovat, co jsem již vícekrát napsal na sociálních sítích, že vedoucí představitelé této programově radikálně levicové strany jsou „zapouzdřeni“ v parlamentních kancelářích a ani nevědí, co tyto neprivilegované občany trápí a co si vlastně přejí. Politiku si pletou s akademickou debatou. Jejich pojetí potřebné změny lze dokumentovat výrokem Jiřího Dolejše na sociálních sítích: „Skutečná změna předpokládá spojit svobodomyslné civilizační zakotvení s hmatatelným tahem na sociálně sdílenou prosperitu“. Tomu volič z nižší střední třídy určitě porozumí. Skutečně mobilizační předvolební slogan – jedním slovem bída, kterou neodstraní ani týmž autorem navrhovaný „větší komunikační břink“. Naproti tomu Okamura přišel s jasným návrhem na změnu systému exekucí a omezení migrace, čímž určitě potěšil těch cca 200 000 rodin postižených exekucí a další statisíce, jimž levnější migranti hrozí odebrat pracovní místo. Opatření ve prospěch exekuovaných navrhují i piráti. Kdybyste byli v popsané situaci, koho byste volili? „Antisystémové“ subjekty nebo levicovou část establishmentu? Že zadlužení v severních Čechách volili Okamuru, přiznal i aktivista TOP 09 a nově zvolený poslanec Feri.

Ještě hůře dopadli Zelení a Strana práv občanů. Situaci Zelených zde rozebral detailně Jiří Guth Jarkovský (Vybledlí Zelení?) a já nemám k této analýze fakticky co dodat. Proto se omezím jen na pár poznámek k zemanovcům. Vedení SPO se nedokázalo (anebo mu v zájmu nastávající prezidentské volby nebylo umožněno) poučit z minulého debaklu a spoléhalo na již mnohokrát selhávající taktiku „prodeje prezidenta“. Jenže čeští voliči nejsou hloupí a na tenhle průhledný trik opět nenaletěli. Dobře rozpoznali, že teď se nevolil Zeman, ale šíbr Nejedlý a jím řízení (většinou sympatičtí) političtí amatéři v čele s Ringo Čechem. Jan Veleba, snad jediný opravdový politik ve vedení SPO, sám na všechno nestačil a i on se podřídil zájmu těch, kterým byly parlamentní volby ukradené, protože jejich funkční zařazení závisí na výsledku voleb prezidentských.

Základní rozpor současnosti potřebuje nově definovat

Jak říkal kdysi jeden významný státník, „kádry rozhodují vše“. Jenže tím, že levicové strany volila jen „jádra“, do sněmovny se dostali paradoxně právě ti, kteří by z debaklu měli vyvodit osobní odpovědnost. Kdyby je volili i ti, co od nich odešli, vykroužkovali by je. Ve stranách levice by mělo proto hodně hlasitě zaznít směrem k vedení „Děkujeme, odejděte, a vraťte straně poslanecké mandáty.“

Pravicové strany také vesměs propadly a jedině ODS posílila. Za tímto posunem stál zejména její odpor vůči elektronické evidenci tržeb, kterou odmítají drobní živnostníci. Ale i zde přicházejí ANO a SPD s rozumným návrhem nahradit EET u OSVČ a malých podnikatelů paušální daní. Tím ubírají občanským demokratům vítr z plachet, protože ta na úplné zrušení EET nemá sílu.

Výsledek voleb také potvrdil moji hypotézu o nutnosti předefinovat základní rozpor současnosti. Vztah práce versus kapitál se dnes projevuje skrze rozpor vyvolaný globalizací, tj. mezi neustále sílícím a zvětšujícím se nadnárodním kapitálem a z něho profitujícími „sluhy“ a na druhé straně emancipačními snahami lokálních či národních ekonomických a kulturních komunit. Nadnárodní kosmopolitní kapitál prohlubuje rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi vyspělými a zaostalými regiony. To mu umožňuje pacifikovat rozhodující část lidí práce ve vyspělých částech světa na úkor podobně postavených v méně rozvinutých zemích a regionech. Jenže výsledkem je narůstající migrace, kterou už ani vyspělé státy nedokážou absorbovat. To posiluje vlastenecké a nacionalistické proudy, což se děje i u nás. Označovat je za „nácky“, jak to činí část levice (především anarchisté, zelení, ale i komunisté okolo Jiřího Dolejše), je ovšem z odborného hlediska zcela nesprávné, protože tyto strany ohrožují pouze monopol stávajících elit, nikoli však demokracii. Tu naopak chtějí rozšířit prvky přímé demokracie, zejména referendum, které v minulém období sociální demokrat Dienstbier doslova „zazdil“.

Volby také velmi razantně odsunuly do vzdálené budoucnosti přijetí eura, za nějž plédoval velmi intenzivně nejen politický reprezentant velkého kapitálu Kalousek, ale i levicový Sobotka. U prvního jde o logický postoj, u druhého další krok k politické sebevraždě. Odmítnutí přijetí eura je ekonomicky správné rozhodnutí, protože stát, který se snaží snížit rozdíl oproti vyspělejším zemím, si musí ponechat všechny dostupné nástroje monetární politiky. Že bychom nějakým politickým rozhodnutím okamžitě spadli do jakéhosi „jádra“ EU, je naivní a svědčí o špatné analytické práci štábu premiéra. Pozici v tvrdě konkurenčním prostředí EU si musíme nejprve vybojovat a teprve pak můžeme uvažovat o vstupu do společné měnové zóny.

Sestavování vlády bude složité

Výsledek voleb má samozřejmě i svá negativa. Tím hlavním bude složité sestavování vlády a možná i neúspěch prvního pokusu. Vedení sněmovny se patrně obsadí bez větších problémů, obvykle jde o gentlemanskou dohodu. Z té ovšem vybočil požadavek ODS na křeslo předsedy, což je jen politické fanfaronství, protože Petr Fiala potřebnou stojedničku nezíská. Kandidát ANO má v tuto chvíli prakticky jistých 100 hlasů a ten poslední do počtu nepochybně do 20. listopadu získá (stačí, když se někdo nezúčastní). U vlády to bude horší, protože některé strany již ohlásily odchod do opozice a možné toleranci menšinové vlády překáží pozastavené trestní stíhání Babiše a Faltýnka. Vyjednávání proto budou dlouhá a hodně bude záležet, zda do sněmovny dorazí nová žádost vyšetřovatele o vydání obou jmenovaných. Ještě předtím se bude rozhodovat o stížnosti proti trestnímu stíhání, takže případný dopis vedení sněmovny hned tak neobdrží. Nejpravděpodobnější je vytvoření menšinové vlády, a ta, pokud nedostane důvěru, bude vládnout až do druhého pokusu, kde by ANO muselo pravděpodobně ustoupit zejména v personální oblasti (nabídnout vládu bez Babiše). Ale to jsou jen spekulace, uvidíme, jak se věci vyvinou. Překvapení nejsou vyloučena nikdy. Předčasné volby vylučuji, dopadly by podobně, s ještě výraznějším vítězstvím ANO a dalším oslabením pozice ČSSD, KSČM a některého menšího subjektu pravice. Strany nemají na další volby peníze a to je v příštím roce čekají volby komunální a senátní. Byla by to pro ně finanční katastrofa.

Svůj mírně optimistický příspěvek zakončím trefným citátem profesora Tomského, který jsem si dnes ráno (27. 10.) přečetl na Novinkách.cz. „Moudrý lid ovšem Babišovi plnou moc neudělil a stát se firmou Agrofert nestane. Ale s českým samurajem to bude vláda revoluční. Jako jediná na světě zakáže politický islám (šaríja) a do liberální demokracie zavede neliberální plebiscit jako stálou formu vlády. Možná že se Češi v tradici svých dávných defenestrací opět stanou revolučním předvojem Evropy.“

A dodávám jen staré dobré revoluční: „Buďme realisty, žádejme nemožné!“

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.