Putin a revoluce. Jak by Kreml měl slavit Říjen?

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč Putin a Kreml oficiálně přešel výročí říjnové revoluce a proč je zvláštní, že od něj někteří očekávali něco jiného.

Vlastně mi není moc jasné, proč se všude možně dočítám o tom, jak je tak nějak divné (či dokonce skrytě špatné?), že Kreml neslaví 100. výročí bolševické revoluce.

Ještě méně jasné je mi, proč ho za to kritizují novináři, kteří jsou dnes pevnou součástí našeho establishmentu a zcela očividně za žádnou revoluční změnu neplédují. Součástí revoluce v Rusku byl populistický konflikt establishment versus lid. Dnes mediální establishment na Západě, jinak tak citlivý na projevy populismu, skoro „kárá“ ruský establishment, že si oficiálně nepřipomíná bolševickou revoluci. Ta smetla, a to vskutku radikálně, hlavní pilíře ruského establishmentu silou, nad kterou zůstává rozum stát.

Odhlédněme od toho, že politologicky je Putin liberální konzervativec ruské tradice, který udržuje svoji popularitu schopností mít ambivalentní postoje k polarizujícím tématům v ruské společnosti i v elitě. Jak by si měl současný kremelský establishment asi revoluci připomínat?

Sovětský svaz, který revoluce utvořila, neexistuje. Dnešní Rusko představuje znovu příklad periferní kapitalistické země, kde se mezi sebou bije státní kapitalismus a ideologie neoliberalismu. Jako jiné režimy ve střední a východní Evropě je to de facto restaurační režim (restauruje/obnovuje tržní systém). Poslední krize, která zase jen potvrdila, že Rusko není imunní vůči vývoji v globálním hospodářství, je sotva z obzorů a spíš stále doznívá. Socialistická alternativa nemá silnější zastoupení v ruské politice (když odhlédneme od establishmentových komunistů) a ve společnosti. V posledních letech navíc posílily konzervativní tendence jako reakce na krizi a už jelcinské Rusko se pro kontinuitu obracelo mnohem víc do doby carského Ruska před rokem 1917. Nic z toho nepřipomíná francouzskou situaci v rámci republikánské kontinuity, která oslavy dobytí Bastily staví do centra dnešní národní paměti.

Jistě. Podle mnohých by Putinovo Rusko mělo připomínat nikoliv revoluci samu, ale právě oběti komunismu, mělo by jednoznačně zavrhnout Stalina a přijmout liberální kritiku svých dějin posledního století. Nemělo by si autonomně vybírat (jak to dělají všichni) ze svých dějin, to, co mu dnes dává (mocensky) smysl, ale činit tak podle nějakého mustru očekávání zvenčí. Rusko to objektivně nečiní, a tak je vlastně jen alter egem komunismu a stalinismu, „vše při starém“. Další analýzu nepotřebujeme a proboha hlavně se nezdržujme nějakými souběžně existujícími protiklady a matoucími nuancemi…

Vladimir Putin sice 30. října slavnostně odhalil Zeď smutku, která uctívá oběti politických represí v sovětském Rusku, ale to samo o sobě nic moc neznamená, protože to nezapadá do konvenčního rozumu. Jeho slova o tom, že „Tuto strašnou minulost není možné vyškrtnout z národní paměti, a tím spíš není možné nijak ospravedlnit tak zvaným blahem lidu.“, se nemusejí brát nijak vážně. Zato si pořád dokola opakujme, že tentýž Putin řekl, že „Rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století“. Jedno se nám hodí do krámu jako důkaz putinského imperialismu, druhé smysl až tak nedává, takže to nic tak zváštního nesděluje. Stejně tak nikoho nedojme, že ve vládní koncepci státní politiky pro uctění památky obětí politických represí z roku 2015 se píše doslovně, že rok 2017 připadá sto let od říjnové revoluce a 80 let od Velkého teroru a že tak zmíněný památník byl postavený v jejím rámci.

Vůbec to neznamená, že v Rusku nejsou i na oficiální úrovni protiřečící si vztahy k Josifu Stalinovi, který je nahlížen prismatem vítězství ve druhé světové válce a oficiální kontinuitou mezi sovětský vojenskou tradicí a dneškem. A tedy tím, že se Rusko k sovětskému vítězství ve válce oficiálně hlásí a že to vyhovuje celkovému profilu režimu. Ani to neznamená, že si autorka těchto řádků nevšimla, že Putin mluví velmi neadresně o „politických represích“, bez zmínky právě Stalina, který byl jejich autorem. V Rusku jsou tolerováni lidé, kteří si Stalina idealizují a obdivují ho navzdory jeho zločinům. Jenže oficiální politika je mnohem nuancovanější a ambivalentnější, i když není zcela jistě liberální. Běžní Rusové sice denně platí pětisetrublovou bankovkou s obrázkem a upomínkou Solovek, prvního sovětského GULAGu, ale jinak je vzpomínání na minulost (vyrovnání se s ní) či revoluci zas tak nezajímá. Spíš je zajímá kolik těch pětistovek v peněžence mají. Historik Alexander Etkind při srovnání Německa a Ruska napsal docela přesně, že „V Rusku byli potomkové stalinského režimu u moci několik generací déle než v Německu. Dá se tedy předpokládat, že následující generace mohou zažívat historické trauma značně delší dobu, potlačujíce jeho příčiny a odmítajíce jeho symptomy.“ Rusko prostě není Německo a stejným modelem si neprošlo (navíc je otázka, zda ten německý je tak úspěšný, jak se někdy tváříme či jak moc úspěšně jsme se my sami vyrovnali s našimi dějinami).

Kreml se revoluce jistě bojí. Chápe ji jako smutu, dobu temna. Ale který establishment se revoluce neobává? Vždyť ta končí tím, že právě on je zbaven moci. Všude na světě…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.