Levicová fantazie o suverenitě. Odpověď Mitchellovi a Fazimu

Přečetli jsme: Článek Billa Mitchella a Thomase Faziho vyvolal kritické reakce a další diskuze. Jak je to tedy se státní suverenitou a jejím sdílením v časech globalizace z pohledu jiného autora a proč se mají Mitchell a Fazi mýlit?

!Argument zveřejnil výběr z eseje Billa Mitchella a Thomase Faziho. Nyní otiskujeme kritickou reakci na tento článek. Úvaha o levicovém konceptu suverenity vyvolala v evropských kruzích velký zájem. Proto čtenáři zprostředkováváme část této debaty.

Z časopisu Social Europe vybíráme kritickou reakci Andrewa Watta, který pracuje v Institutu makroekonomické politiky v nadaci Hans Böckler.

Watt uvádí, že esej Vše, co jste věděli o neoliberalismu, je špatně (jde o stejný text představující obsah nové knihy autorů – pozn. red.), se vyjadřuje k progresivní emancipační vizi národní suverenity. Tato esej, píše Watt, získala velkou pozornost. Watt si ovšem myslí, že nezaslouženě, protože selhává – není schopná přesvědčivě diskreditovat myšlenku, že sdílení či sdružení suverenity (např. jako EU) je rozumná reakce na omezení daná globalizací. A ani zde není jasná levicová strategie posílené národní suverenity.

Watt se domnívá, že na článek je potřeba reagovat už jen proto, že levice se těchto prvků chápe a že – podle Watta – se někdy už nedá rozeznat od extrémní pravice, zatímco sociální demokracie je jasně v procesu hledání nových idejí. Kritická analýza návrhů Mitchella a Faziho je tedy na místě.

Esej začíná výroky, které autoři považují za „tradiční pravdy“, především to, že globalizace podkopává národní suverenitu, takže jediná naděje na změnu spočívá v tom, aby země svou suverenitu daly dohromady a předali ji dále nadnárodním institucím, jako je EU, které jsou tak velké, že jejich hlas bude slyšen. Takže na nadnárodní úrovni je možné mít tu suverenitu, kterou na národní už mít nelze.

Chybné argumenty 

Ale proč Fazi a Mitchell nesouhlasí?

Autoři tvrdí, že národní stát – měřeno podílem výdajů na ekonomice tváří v tvář neoliberalismu – nechřadne. A to je pravda. Ale to, že státní výdaje jsou stejné, nebo i vzrostly, neznamená, že stát je schopen „vykonat“ progresivní politiku. Neříká to nic o regulatorních záležitostech, nic o zdrojích financování. Je naprosto patrné, že mobilní kapitál a bohatí byli schopni snížit svou daňovou zátěž na úrok nemobilní práce. S tím ale i Mitchell i Fazi dále ve své eseji souhlasí.

Druhý argument je, že stát nijak nechřadne, naopak intervenoval permanentně směrem k deregulaci, liberalizaci a represivní redistribuci. To je opět fakticky správně. Ale je to stále plně kompatibilní s názorem, kterého se snaží autoři zbavit: tedy, že globalizace nutní národní státy, aby byli ochotnými slouhy mobilního kapitálu, klonili se jeho potřebám a ničili sociálno vydobyté předchozími generacemi.

Sice následně autoři oznamují, že se chtějí podívat na to, jak moc národní politiky sledují diktát globálního kapitálu. Jenže místo toho se ptají, zda „skutečně národní suverenita dosáhla svého konce.“ To je samozřejmě extrémní přehánění: globalizace omezuje suverenitu, což ospravedlňuje shromáždění se ve strukturách jako je EU. Autoři ale nedávají důkazy, jen se drží interpretace velmi známého Rodrikova teorému nemožnosti: můžete si jen vybrat dvě ze tří: globalizace, národní demokracie a národní suverenita. Citují jeho postoj, že globalizace není kompletní a že nechává prostor pro národní politiku. To je sice pravda, ale je to jen kotraargument ke strašákovi, že žádný prostor není. Není zde dost důkazů k tématu: shromáždit suverenitu, nebo mít suverenitu. (pozn. Watt používá pojem sovereigntism).

Dalším příkladem je omezení svobody pohybu práce ve srovnání s kapitálem (tedy kapitál může odejít, práce ne). Ale je to právě tento rozdíl v mobilitě, který ukazuje, že v malé ekonomice země jsou mezinárodně omezeny.

Ani další argument „depolitizace“, který se týká např. nezávislých centrálních bank, aplikace fiskálních pravidel či delegování úkolů na „super státní byrokracie jako je EU“ není přesvědčivý. I zde je možno říci, že tu jsou externí omezení.

A právě v tomto bodě se autoři zaplétají do těžko řešitelných rozporů. Depolitizace je strategie, kterou provozují národní elity. A autoři chtějí, aby z toho byl argument pro přijetí progresivní emancipační vize národní suverenity. Ale jak se tedy zbavit té elity a dosadit vládu lidu, která do dnešní doby podle autorů chybí, zůstává záhadou.

Jaké vyhlídky mají takoví jako Mélenchon, který ve Francii tuto linii – levicové suverenity – prosazuje?  A co Brexit, který autoři popisují jako „jedinečnou příležitost“, jak dodat krásný socialistický, spíše než studený neoliberální výsledek?

Co se kritiky EU týká, je pravda, že rozhodně nesplňuje naděje těch, kteří viděli shromáždění suverenity jako řešení tlaků globalizace. Bohužel, některé neoliberální (Watt to slovo používá, i když sám píše, že ho nemá rád)  zásady byly zakotveny do ekonomického řízení EU a eura a těžko se mění.

Ovšem kritika autorů, domnívá se Watt, je značně přehnaná. EU není nedemokratický liberalizační parní válec. A kromě toho, to, že shromáždění suverenity v EU není efektivní, neznamená, že argument shromáždění suverenity není validní vůbec. Tedy nevyvrací, že je lepší než národně-suverénní projekt.

Těžko lze vyvracet nutnou potřebu změny EU a Eurozóny. Ovšem tento proces probíhá, i když s nejistým výsledkem.

Vady přístupu „moje země na prvním místě“

Slabé stránky přístupu „můj národ na prvním místě“ jsou očividné, domnívá se Watt. Watt navíc píše, že se autoři ocitli v blízkosti národní pravice, a proto končí svůj článek voláním po evropské spolupráci. Každá země má za úkol maximalizovat bohatství svých občanů, a to vede k multilaterální spolupráci suverénních států. A jaká bude základna této spolupráce? Možná něco jako Světová obchodní organizace?

Ale strategie „moje země na prvním místě“ má své vady, to by měl vědět každý, kdo ví něco o ekonomice a historii, domnívá se Watt. Například politiky, které vylepšují bohatství na národní úrovni uvalují náklady na sousedy. A jak může decentralizovaný systém multilaterálních vztahů, o kterém píší autoři, takovéto externalizaci nákladů zamezit? Jsou autoři tak slepí, že si nepamatují, že konflikty tohoto typu vedou k použití síly či dokonce válce?

A Watt shrnuje: Mitchell a Fazi podle něj selhali ve svém pokusů shodit názor, že globalizace omezuje národní politiku a že progresivní politika tedy potřebuje shromáždění suverenity. Neukazují žádnou jasnou vizi, proč by národní státy – které sami vidí jako aktéry neoliberalismu a které jsou zastrašované domácí elitou a ovlivněné depolitizací  – měly zažít změnu, která povede k demokratickému socialismu.

Sdílí víru neoliberálních zastánců Brexitu a dalších pravicových populistů, že když budou osvobozeni z okovů Bruselu, budou schopni začít sociální inženýrství podle svého. Vzít si zpět kontrolu.

A jak Watt zakončuje, to, že obě dvě strany (pravice i levice) si myslí totéž, ale mají velmi odlišné představy, co se s tou novou národní suverenitou má udělat, ukazuje, že se jedná jen o fantazii.

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.