Zavřená ústa občanova coby vyvrcholení názorové plurality?

Ivo Šebestík glosuje nejnovější nápad české BIS trestat ze zákona nejasně definované  „zámeřné“ vyzrazování „jakýchkoliv informací“ cizí moci.

Napoleon Bonaparte, o kterého se – pokud vím – liberální demokracie nijak neopírá, svého času prohlásil na adresu francouzských deníků, že on, císař všech Francouzů, podporuje názorovou různost. Ovšem, dodal, pouze za předpokladu, že ona různost názorů podporuje jeho politiku.

Napoleon to možná řekl maličko jinými slovy, ovšem význam tohoto jeho postoje se s mojí interpretací zcela shoduje. Napoleon byl mimořádně inteligentní státník a v praktickém ohledu i dokonalý cynik. Nicméně, právě jeho cynismus v kombinaci s politickým prakticismem je velmi poučný pro všechny generace, jež přicházejí po tomto Korsičanovi. Historie je prostě učitelkou života, což platilo, platí a platit bude i nadále. Přinejmenším do doby, než bude konečně dokončen darwinovský vývoj z opice v plně lidskou moudrou a odpovědnou bytost. Když sleduji nejnovější aktuality z domova i ze světa, mám neblahé podezření, že jsme stále ještě na cestě a ještě na ní dlouho budeme…

Současné struktury zastupující politickou moc v mnohých zemích s liberální demokracií západního střihu jsou Napoleonovým pojetím „plurality stejných názorů“, zejména v poslední době, přímo posedlé. To, že Česká republika kráčí nadšeně v houfu „posedlých“ je pro její reprezentace, bohužel, typické, proto nijak nepřekvapuje, že se svojí troškou do mlýna názorového purismu přispěchala také česká Bezpečnostní informační služba (BIS), jež si přeje, aby získávání, prověřování nebo vyhodnocování nejen tajných, ale jakýchkoli informací o komkoli mělo být dalším trestným činem, pokud taková činnost způsobí jinému újmu a pokud je záměrem vyzradit informace cizí moci“. Tou cizí mocí je pochopitelně, a jak také jinak, míněno především Rusko.

Jenže takovýto absolutistický „zákon“ nařizující jeden schválený názor obsahuje spoustu tragikomických konotací, které jej odkazují skutečně už přímo do říše totality. Co vlastně bude možno tímto zákonem „chránit“? A jakému typu informací hodlá zákon, tak vzdálený L´esprit des lois [1], zabránit? Vítejte v Orwelově roce 1984! Stane se podle tohoto kvazizákona vyzrazením citlivých a tajných informací cizí mocnosti, když si některý Rus znalý latinky přečte na některém dosud ještě nezávislém (rozuměj: zrádném) českém serveru článek odhalující negativní dopady české spoluúčasti na prioritách americké zahraniční „politiky“ vůči Rusku nebo Číně? Nebo se tam dočte a zatepla to donese do Kremlu Putinovi, že se v ČR už v podstatě rozložilo několik politických stran tradičního spektra?

Co všechno je či bude vlastně tajemstvím? Kudy povede hranice mezi informací, jakou může český občan (třeba prostřednictvím serveru nebo v soukromém dopise kamarádovi v Petrohradu) sdělit občanu Ruské federace a informací, kterou si musí nechat pro sebe? Když Pražan ukáže Rusovi cestu po Národní třídě k Národnímu divadlu, nedopustí se tím vyzrazení citlivé informace? Vždyť Národní divadlo je důležitou kulturní institucí státu a národa, může být tudíž cenzory a inkvizitory jediné přípustné pravdy chápáno jako potenciálně ohrožené ruskými kybernetickými aktivitami a namísto Maryši bratří Mrštíků může ND kterýsi večer odehrát omylem třeba něco od Čechova! Třeba takového Strýčka Váňu. Ani Gogolovi by možná neprošlo, že se narodil na Ukrajině, když píše a cítí, dareba to jeden, rusky! Takový nezodpovědný Pražan, příležitostný jednorázový agent cizí mocnosti, by měl být uvržen do Daliborky, a to bez houslí i bez Milady!

Způsobí článek na nějakém serveru, vyjadřující názor pisatele a obsahující i fakta, újmu ČR, USA nebo EU? Spory tohoto druhu ale mohou na druhé straně představovat vítaný zdroj příjmů pro advokáty, neboť co názor, to hrozba postihu, vyhození ze zaměstnání (jako před rokem 1989), trestního stíhání, cely předběžného zadržení, soudu, procesu a žaláře. Právníci by mohli slavit hody, byť není jasné, zda některý ochránce plurality jediného přípustného názoru nakonec nepřijde s návrhem dalšího zákona, jenž by všechny podezřelé z předávání citlivých informací Rusku odsuzoval již a priori, tedy preventivně. Ušetřilo by se tím hodně času a s jistotou usvědčení a priori by si to mnohý potenciální pisatel obsahově a názorově neodpovídajících článků (zpravodaj Kremlu) raději rozmyslel.

Akce typu úřadu jediné přípustné pravdy či zákona stíhajícího odlišné názory – pod záminkou, že mohou být vyzrazeny cizí mocnosti, Rusku – jsou nejenom vrcholem trapnosti a nezvratným důkazem ubohosti a absolutní intelektuální impotence jejich organizátorů, ale především ostudou, jaká nemá v civilizovaných podmínkách údajné svobody slova a názorové plurality místo. Dokazuje to vlastně jedinou věc, a sice pád nadějí na to, že nejenom komunismus jako beztřídní společnost, ale dokonce i „obyčejná“ pluralitní demokracie v plném významu toho slova jsou člověku vlastně nedostupné. Že prostě stále platí, že kdo se ujme moci a obstará si prostředky na to svoji moc udržovat, že takový jedinec nebo vrstva pronásleduje každý názor, který by její pozici mohl ohrozit. Že má zkrátka Nietzsche zase pravdu, když upozorňuje na chorobnou touhu určitých lidí po moci a na bezohlednost, se kterou tito lidé svou moc udržují, třebaže již prokazatelně nemají pravdu ani nárok na svoje pozice.

[1] Montesquieu: O duchu zákonů, klasické dílo francouzské filozofie, vydané v roce 1748.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.