Za obzory jednání Soči o Sýrii začala válka o ropovody a plynovody

Přečetli jsme: Úspěšné jednání trojky Ruska, Íránu a Turecka ohledně Sýrie v Soči ukazuje na novou realitu v Sýrii i na Blízkém východě. Není to ale konec války, která se týká energetické infrastruktury v regionu.

O tom, co dojednal summit mezi lídry Ruska, Turecka a Íránu ohledně mírového procesu v Sýrii, napsal brazilský novinář Pepe Escobar ve svém komentáři pro Asia Times.

Hlavní výsledek summitu v Soči shrnul podle Escobara Vladimir Putin, když řekl, že všechny tři jednající strany se shodly na tom, že by se měl v nejbližší době sejít Celo-syrský kongres pro národní dialog, kde by odpovídající způsobem participovaly všechny sektory syrské společnosti.

V praxi to znamená, že úspěch na vojenském poli, který zbavuje Sýrii bojovníků po celém jejím území, otevře novou etapu k vyřešení krize. Putin měl na mysli dosažení dlouhodobé normalizace v Sýrii v poválečné době.

Diplomatické zdroje pak Asia Times, jak Escobar píše, potvrdily, že velká část diskuze v Soči mezi Putinem, Rúháním a Erdoganem se týkala toho, jak dosáhnout nové politické konfigurace na syrské šachovnici, která se stále proměňuje.

Pod maskou diplomacie stále zahnívají napětí. A to je moment, kde se prolínají jednání mezi Tureckem, Ruskem a Íránem v Astaně a nedávný summit APECu v Danangu.

V Danangu se Putin a Trump na klíčovém jednání nesešli. Ale Sergej Lavrov a Rex Tillerson vydali společné prohlášení ohledně Sýrie, bez zmínky o Astaně, což je důležité. Namísto toho se kladl důraz na ženevský proces (další jednání zde jsou plánována tento týden).

Kdo bude vojensky v Sýrii?

I když to obě strany nepřiznají, tak extrémně rozdělujícím problémem tu je pobyt cizích vojenských jednotek v Sýrii. Z pohledu Washingtonu musejí ruské, íránské a turecké jednotky odejít.  Ale pak je tu Pentagon, který je v Sýrii bez resoluce OSN, zatímco Írán a Rusko jsou zde na pozvání oficiálního Damašku.

Nezdá se, že by Pentagon chystal svůj odchod z oblastí Sýrie, kde podporuje Syrské demokratické síly. Ministr obrany Jim Mattis řekl, že americká armády bude v Sýrii i nadále, aby zabránila znovuobjevení se Islámského státu č. 2. A tohle je červená čára pro Damašek.

A jsou tu další červené čáry. Pro Ankaru se věc točí kolem Kurdské demokratické sjednocené strany (PYD) a Lidových jednotek obrany (YPG).

Moskva kurdské subjekty nepovažuje jako Ankara za teroristické organizace a PYD a její reprezentanti budou jistě pozvány do Soči k jednacímu stolu. Ankara, pod velkým hospodářským tlakem, s tím nic nenadělá, míní Escobar dále.

Z hlediska Íránu platí, že zájmy Teheránu v Sýrii nejsou vůbec nutně tím, o čem chce vyjednávat Moskva a Ankara.

Lavrov už odmítl, že by existovala rusko-americká dohoda o tom, že by byly z oblastí jihozápadní Sýrie vypuzeny jednotky podporované Íránem. O tom, že by íránské jednotky opustily Sýrii nepadlo slovo, i když Teherán už od července mluví o tom, že by mělo dojít k rozšíření příměří na celou zemi.

Perfektní  choreografie

Summit v Soči měl perfektní choreografii. Těsně před ním Putin telefonicky jednal s Trumpem, saúdským králem Salmanem (ne s korunním princem), katarským emírem, prezidentem Egypta Sisím a izraelským premiérem Netanjahuem. A zároveň s tím se v Soči „stavil“ syrský prezident Asád, jehož návštěva byla nepřekvapivě překvapující.

Realita v terénu je jasná: Syrská arabská armáda, která je nově vybavená a konsolidovaná, získala zpět Aleppo, Palmyru, Deir Ezzor a většinu oblastí na jihu, hranice s Irákem a Libanonem jsou otevřené a zajištěné, příměří platí v 2500 městech, Turecko přestalo podporovat rebely a stalo se nyní součástí řešení problému.

Islámský stát je víceméně mrtev, i když vždycky může dojít k nějakému zmrtvýchvstání v podobě „zombie“ či živých mrtvých IS.

Konečnou tečkou bude bitva v Idlibu, kde jsou tisíce bojovníků al-Nusry a také jednotky turecké armády. Putin a Erdogan zajisté vyjednali tureckou pozici a nyní bude na Ankaře a turecké armádě, aby dojednala, že tamní opozice už nepodpoří al-Nusru a namísto toho přijme místo u jednacího stolu v Soči.

Na operační úrovni pracuje se sídlem v Bagdádu protiteroristické velení, kde spolupracují Rusko, Sýrie, Irán, Irák a Hizballah (4+1) s dalšími jednotkami.

V Soči Putin ujistil oba své kolegy, že syrská strana je připravená k tomu následovat principy mírového řešení, provést ústavní reformu a zorganizovat volby pod patronátem OSN.

Nejen saúdská „ale“?

Je tu ale opozice. Na prvním místě Saúdové a konkrétně korunní princ Mohamad bin Salmán.

Tak zvaný Výbor pro vysoká jednání, který v podstatě zastřešoval Saúdy podporovanou opozici v Sýrii je v problémech – jeho dosavadní šéf byl za podivných okolností vyhozen. Tato politická síla se sešla ve stejnou dobu v Rijádu a výsledkem jednání tu byl především křik, že Asád musí odejít.

Jemenská válka Mohameda bin Salmána je katastrofa. Blokáda Kataru se stala fraškou. A stejně tak se ve frašku obrátila intervence do libanonské politiky prostřednictvím rezignace Harírího. Saúdská Arábie neuspěla v Sýrii a v Iráku. Zahraniční politika korunního prince je stále více neodhadnutelná.

Navíc, v Soči nebyla zřejmě projednána jedna klíčová otázka: kdo bude financovat rekonstrukci Sýrie. Turecko a Írán si to nemohou dovolit, Rusko může pomoci jenom okrajově. Čína dala najevo, že ji Sýrie zajímá jako levantský hub pro její projekt Jednoho pásma, jedné stezky, ale ve srovnání s Pákistánem není prioritou. Evropská unie je pohlcená svým masivním vnitřním psycho-dramatem. A země Zálivu jsou velmi proti sdružení 4+1.

S ohledem na jednání v Soči je tu pak další otazník: jak by se díval na potenciální dohodu Putin-Trump díval Pentagon, CIA a Capitol Hill, kteří všichni budou vždycky odmítat mír pod vedením Putina.

Ve hře je jako před tím to, kdo bude kontrolovat syrské ropná a plynová pole. Všechny války jsou války o energie, domnívá se Escobar. Damašek prostě nechtěl dovolit, aby tu vznikla energetická bonanza pro USA pod zástěrkou Syrských demokratických sil a YPG.

Ani Moskva si to nepřeje. Gazprom má zájem na tom, aby se stal partnerem nebo operátorem pro syrsko-íránsko-irácký plynovod, který by vedl do Evropské unie jako hlavním odbytištěm.  Za obzory jednání v Soči tak skutečná válka o „trubky“ (Escobar mluví o Pipelinestanu či česky Trubkostánu) teprve začala.


Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.