Nad nedávným královéhradeckým jednáním ČSSD

Jiří Malínský se zamyslel nad perspektivami české sociální demokracie v kontextu nedávného jednání jejího ústředního výkonného výboru a v širším kontextu ztráty voličské i stranické důvěry.

Poslední jednání ÚVV ČSSD potvrdilo, že v činnosti strany i hnutí existují zřetelné dlouhodobé limity, které brzdí jejich činnost, a vedou k postupné ztrátě důvěry jak užší sympatizantské, tak širší voličské veřejnosti. Jak je lze charakterizovat?

Okřídlená věta přední dámy evropské demokratické levice Sahry Wagenknechtové, že Levicová strana může mnohé, nesmí však v žádném případě zrazovat své kontinuitně kmenové voliče, platí s jistými posuny i pro české sociálně demokratické hnutí. Diskontinuity před- i polistopadové vedly vývojově k hrubnutí nejen politického stylu, ale jak jsem se již pokusil ukázat ve svém předcházejícím povolebním článku, také k uzavírání a vnitrostranické atomizaci podstatné (možná většinové) části členstva ČSSD. Volání po okamžitých změnách je sdělitelné a hájitelné – ovšem jen za jednoho předpokladu. Že totiž po kroku A, kterého se bouřlivě dožadujeme, budeme alespoň tušit, co bude následovat – jaký bude krok B, C, D. A jak dlouho asi může trvat (auto)rehabilitace strany, která řadou svých výroků i zřejmých prvoplánových chyb splývá pro svého potenciálního stoupence se stranami ostatními, často i tzv. demokraticky pravicovými. Pověstná sypkost většiny sociálně demokratického elektorátu přitom nemůže být bezstarostně ignorována, i když na druhé straně by neměla bránit nastolování ne zcela jednoznačných a pro politickou praxi obtížných či přímo nesnadných požadavků a trendů.

Potřebujeme analýzu činnosti vlády

Domnívám se, že prvním krokem tímto směrem by měla být důkladná analýza činnosti končící a – kupodivu – převážně úspěšné Sobotkovy vlády. Zjištění, naznačené Oto Novotným v jeho nedávném interview pro Hospodářské noviny, že sociologický průzkum na přelomu let 2016 a 2017 varoval vládu, aby nešla do přímého střetu se současným politickým suverénem země Andrejem Babišem, nebylo touto administrativou akceptováno. Signální soustavy strany – ponechme stranou, které to jsou vlastně články – v tomto případě odvedly zlomyslnou práci – vůči ČSSD samé. Česká sociální demokracie nebyla v tomto ohledu osamocenou – i ostatní proklamativně demokratické strany se tužily, co to šlo. Jen zlomyslník by si mohl myslet, že – snad bezděčně – sklouzly do nevděčné role nevědomých sponzorů volební kampaně ANO 2011. ČSSD tu v mnoha případech splývala ve vnímání standardního, znechuceného voliče, za  těchto okolností váhajícího, zda vůbec jít k urnám a do posledního okamžiku netušícího, pro koho vlastně hlasovat, se stranami nejen pravice, ale i různě stínovaných středových pozic řady politických subjektů do jednoho celku. Věci příliš nepomohli až příliš často – ne vždy – nevýrazní kandidáti. Zjevem i způsoby vystupování. I používanou technikou tzv. „konspirativního pojetí kontaktní kampaně“.

Královéhradecké jednání širšího vedení ČSSD pro kvapnou rychlost svého svolání mohlo – a také tak učinilo – formulovat základní parametry a formáty mimořádného sjezdu, směřování strany v prvních týdnech a snad i měsících nového volebního období nejvyššího zastupitelského sboru a možností i limitů těžce zasažených stranických financí. Zatím naprosto neznámou kapitolou je rozsáhlá novelizace stanov, o jejímž rozsahu prosakují silně rozporné a současně mlhavé zvěsti. Ale zralá výchozí datová, programatická a aktualizovaná ideová matérie, nutná jako základ pro soudné rozhodování a chování jak stranického vedení, tak nepočetného členstva, se nedá ošidit. V mnohém bude záležet na tom, jak se ve straně podaří propojit kapacity odborného zázemí, vnitrostranického vzdělávání i nově vznikajícího politického institutu, formy, kterou počínaje 1. lednem 2018 nabude Masarykova demokratická – do roku 2009 dělnická – akademie. A také na tom, do jaké míry bude vzkříšen do politického nebytí doposud uvržený duch Olšanky 2014 (toto zatím jediné neformální všečlenské shromáždění se právě z iniciativy MDA a tehdejšího předsedy Bohuslava Sobotky konalo v prostorách žižkovského odborářského hotelu a kongresového centra 15. března 2014).

Výkřiky nemohou nahradit činy

Výkřiky nemohou nahradit činy, i když mají větší hodnotu než lhostejnost. A je také pravdou, že spěchat pomalu není synonymem pro přešlapování na místě. To, oč musí nejen ČSSD, ale i levice jako celek usilovat v této nesnadné situaci, je ústrojné propojení disponibilních sil, administrativně správní a právní flexibilita, která neupadá do povrchně koncipovaných modernizací často v rozporu (nebo jemněji: v nesouladu) se stanovami, rozumný střednědobý (3 – 5letý) výhled počítající s obtížnými volebními výsledky (není roku, aby nebyly volby), důraz na mravnost a efektuální dělnost nejen normálních členů, ale především stranických špiček všech stupňů vnitrostranické hierarchie a o postupné vytváření prostředí, které umožní objevení a zdravě konkurenční růst kontinuitně cítících, myslících a jednajících nových osobností strany; tj. na permanentní budování architektury konsensu (srozumění) ve vertikále i horizontále vnitřního uspořádání politické organizace i celku sociálně demokratického hnutí.

A to v jednotě svátečnosti (festivity) i každodennosti sdílení vnitrostranického života (zmnožení vnitrostranického života i o jiné než jen výhradně volební a schůzovní formy). A to všechno s vědomím, že zkraty nejsou zrychlením, ale naopak zpomalením či dokonce trvalým znemožněním dosažení cílů, které by byly srovnatelné s úrovní, které strana dosáhla především v letech 1996 – 2006 a v níž do značné míry – i když nesrovnatelně obtížněji a s viditelně klesající výkonovou tendencí a intenzitou – pokračovala v letech 2007 – 2010/12. Přitom se česká levice neobejde bez permanentního demokratického mezigeneračního dialogu, který rebrandingy nedávné minulosti nahradí skutečným zápalem a nepředstíraným étosem. Krokem lidí, kteří vědí, že chtějí-li druhé zapalovat, musí sami hořet jednotou svých socialistických slov a činů.

Když v antické báji polobůh Héraklés ve svém mládí dostal od bohů na vybranou mezi dvěma cestami, hladkou, bezproblémovou cestou požitkářství, polovzdělanosti a povrchnosti hraničící s hloupostí, a trnitou, eticky nemilosrdnou cestou kultivovaně výkonové ctnosti, zvolil tu druhou. A minimálně evropské lidstvo získalo svého nadčasového klasického (v jarmareční neoliberálštině ikonického) hrdinu.

Socialistické globální, evropské i české hnutí od prvních okamžiků své více než dvousetleté (140leté) historie kráčelo – nemohouc jinak – cestou trnitou. Bude a je toho schopno i dnes?

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.