Euroführer Martin aneb SPD před vlastním hrobem

Peter Schnur píše o tom, proč vede šéf německých sociálních demokratů Martin Schulz svoji stranu do politického hrobu a také o tom, nakolik Schulzovy výroky o budoucnosti EU prozrazují víc než je zdrávo.

Haškův Dobrý voják Švejk by asi třídenní stranický maratón SPD (vychutnejme hořkost plného názvu, který se za zkratkou skrývá: Sociálně-demokratická (!) strana Německa) nejspíše charakterizoval takto: „Tak nám znovu posvětili vůdce Martina, paní Müllerová!“. Plných 81,9 % delegátů potvrdilo tuto politickou figurku, která v politické frašce zvané předvolební boj sehrála roli „elitního“ lobbyisty kancléřky Merkelové a která je spojena s historickým volebním debaklem strany. Milovníci šibeničního humoru by tuto manifestaci postschröderovské socdemácké kultury mohli komentovat třeba takto: vzhledem k předchozím 100 %, které Schulz sklidil před devíti měsíci v minulém hlasování o předsedovi strany, se jedná o politický debakl. Ponechme ale srandu stranou, věc je vážná, neboť děsivý úpadek této tradiční německé strany má následky i pro celou Evropu.

Přijel Martin na bruselském koni…

Krátce před partajním sjezdem SPD se její boss Schulz ve zkratce rétoricky prezentoval coby sociální svědomí národa. Na mušku si vzal koncern Siemens, jehož „racionalizace“ bude stát tisíce pracovních míst a který podle něj praktikuje (citát:) ‚manchesterský kapitalismus‘. Čímž má tento německý „eurofighter“ na mysli návrat do 19. století.

Celý jeho výstup má ovšem dvě zásadní chyby. Za prvé: vzhledem k jeho dosavadní domácí i „evropské“ kariéře nejde o nic jiného než o další politické pozérství. Žoviální Martin se podílel na všech asociálních „reformách“ ať již domácího nebo unijního původu. A za druhé: Schulz byl a je reprezentantem EU, instituce, která smluvně kodifikovala přechod od demokracie a právního státu k vedoucí úloze kapitálu a neomezené moci globálních finančních trhů. Toto kvazi ústavně (Lisabonská smlouva) pojištěné brutální spekulantství je oficiálně nazývané ‚volným evropským vnitřním trhem bez omezení‘. Nyní tento pozér kritizuje nadnárodní koncern za to, že využívá podmínek, které Schulz sám spoluvytvářel. Za třetí: člověk se musí podivit nad tím, že si „bojovný socialista“ kauzy Siemens všimnul až nyní, neboť masívní přesun pracovních míst koncernu a jeho dceřiné firmy Infineon do zemí s levnější pracovní silou byl již v letech 2003 / 2004 v plném proudu. Tehdy šlo o více než 10 000 míst přesunutých do Indie, Číny a východní Evropy.

Opět velká koalice?

SPD do jednání vstoupila s několika tématy, o kterých CDU/CSU tvrdí, že jsou pro ni nepřijatelná: tzv. občanské zdravotní pojištění, zvýšení daní a uprchlická, resp. imigrační otázka, ve které SPD odmítá horní hranici. Příští dny ukáží, zda se skutečně jedná o zásadní rozpory nebo o taktické manévry, které mají občany vzrušit a voličům sugerovat vážnost situace, ve které nic není rozhodnuté, zatímco se již v zákulisí kují konkrétní plány.

Ať tak či onak – SPD již dávno není sociálním svědomím republiky a stranou pracujících. Stejně jako její šéf Martin Schulz se stala politickou převodovou pákou strategických zájmů globálních trhů a ty mají zájem na kontinuitě „středové (ne)politiky“. V podstatě je jim jedno, v jakém barevném složení; Jamajka by měla své exotické kouzlo, ale vzhledem k tomu, že lidské faktory jako osobní sympatie nebo antipatie stále hrají svoji roli a představují faktor nejistoty, znamenalo by prodloužení života velké koalice (v německém žargonu GroKo) kontinuitu dosavadní domácí i zahraniční politiky bez rizika nepředvídaných zádrhelů.

Tak jako mají finanční trhy a nadnárodní koncerny dostatek prostředků k politickému diktátu, tak má i velkokoaliční frakce v SPD nástroj na prosazení stanoveného cíle i přes eventuální odpor stranické základny. Mocná porýnsko-vestfálská organizace sice prosadila zvláštní sjezd, který se bude zabývat kauzou GroKo, ale Schulz se stranickou špičkou mají v případě „nehody“ záchranou brzdu v podobě tzv. malého stranického sjezdu, při kterém rozhodují pouze hlasy nositelů mandátů a funkcionářů. Jistě není nutné připomínat, že jejich zájem se koncentruje v prvé řadě na udržení nebo získání vlastních prebend, nikoliv na stranickou čest a vůli občanů. Tato „filozofie“ ovládla nejen vedení strany, ale i stranu jako takovou. A na tom nic nemění ani odpor Mladých socialistů (Juso). Jednak má jejich pozice morální, nikoliv procedurální význam a vzhledem k tomu, že na morálku kašlou nejvíce její kazatelé z řad „demokratických zástupců lidu“ lze předpokládat, že to Martin a jeho tým mládežníkům již nějak vysvětlí. Navíc s jídlem roste chuť a vidina lukrativních stranických funkcí dokáže i mladé bouřliváky přesvědčit o tom, že k velké koalici neexistuje alternativa. Andrea Nahlesová, toho času domestikovaná ministryně a předsedkyně parlamentní frakce SPD, dříve bouřlivá předsedkyně Juso, je toho nejlepším příkladem. A aby nic nebylo ponecháno náhodě, vytáhl Schulz během sjezdu eurokartu, na kterou letí celá strana a která zaručuje podporu všech: finální „evropskou integraci“.

Vůdce Schulz a USE

Nic neukázalo v poválečné historii Německa hloubku mentálních kořenů nároku na obecné vůdcovství v Evropě jako kauzy tzv. evropské integrace a masové imigrace. Centrální poselství německé politiky je odklon od demokratického konsensu směrem k ekonomickému a politickému diktátu „motoru evropské integrace“, tedy vyvolených v Berlíně a Bruselu, eventuálně za asistence užitečného idiota v Paříži. Tato pozice není omezena na jeden politický subjekt, ale představuje základní princip zahraniční politiky SPD, Zelených a v principu i CDU, přičemž Schulzova strana tímto útěkem vpřed v naději na zostření vlastního profilu převzala průkopnickou roli. Německá ultimáta východním zemím ohledně tzv. uprchlických kvót i nynější Schulzova proklamace Spojených států evropských do roku 2025 s tím, že kdo nesouhlasí, ten v „Evropě“ nemá co pohledávat, jsou produktem jedné mentality a prozrazují, co se za berlínským evropanstvím ve skutečnosti skrývá. Na tom nic nemění brzda kancléřky a dalších politiků z řad unionistických stran. Rozdíl není v cílech, ale ve způsobu, jak je dosáhnout; Merkelová se po zkušenostech s hrozbami ohledně uprchlických kvót zřejmě poučila.

Zásadní Schulzův omyl nebo vědomý klam spočívá v onom označení ‚manchesterský kapitalismus‘. Nejde v tomto případě o předsedovo do nebe volající politické farizejství, ale o zásadní rozdíl mezi kapitalismem 19. a 21. století. Zatímco se tehdy jednalo o zápas na politickém a sociálním poli v relativně přehledném národním rámci, dnešním globálně operujícím koncernům otevřely instituce jakou je EU a politici typu Martina Schulze dokořán dveře pro spekulaci a únik před sociální zodpovědností, do prostoru mimo dosah organizací a ústavních institucí chránících zájmy zaměstnanců.

Závěrem aktuální postřeh z reálného života. Německá televize přinesla reportáž o situaci důchodců, kteří z ekonomických důvodů opouštějí Německo. Příkladem byla důchodkyně XY, která se nedávno vystěhovala do Bulharska. Do důchodu pracovala jako ošetřovatelka, její penze čítá 584,- eur, což právě stačí na zaplacení nájemného. V Bulharsku bude schopna se svým důchodem vyžít, bydlení i jídlo jsou tam v přepočtu levnější.

Tento osud není ojedinělý, tzv. chudoba ve stáří narůstá. Podle hospodářských institutů DIW a ZEW bude žít každý pátý ve věku 67 let v nouzi, v současnosti narostlo procento chudobných důchodců na 20,2%. Toto je realita „Made by EU“, na které se velkou měrou podíleli Martin Schulz a jeho „modernizovaná“ SPD.

 

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.