O českém národním socialismu

Historik Jiří Malínský připomíná jedno zapomenuté výročí. 120 let od vzniku českých (později československých) národních socialistů.

Výročí, které není vnímáno jako výročí

Tento rok uplynulo sto dvacet let od vzniku strany národních dělníků; strany, která podobně jako sociální demokracie ve své dlouhé historii vystřídala řadu názvů; asi nejvíc se prosadila klasická Československá strana národně socialistická.  Dnes je stejně zapomenutý jako jméno jejího zakladatele původně novináře a omladináře Václava Jaroslava Klofáče. A tak je možné bezelstně mluvit o tom, že podstatná část sociální demokracie, komunisté a mnoho dalších nejsou údajně dostatečně unijně eurofilní, nedoceňují mnohoznačně vymezenou mlžinu zvanou jinakost, strádají těžkou chorobou zvanou xenofobie a vůbec jsou tak trochu hanbou v očích poněkud samozvaných rytířů politické korektnosti.

Bezelstná žvatlavost a klábosivost, která provází tyto v lepším případě naivní výlety do říše ducha a národní minulosti, věrna často tupému následování povrchních zahraničních inspirací, až trapně zaměňuje dvojí vnější podobu. Nacisté, německou poválečnou vědou v duchu názvu strany (Německá národně socialistická strana dělnická) zmiňované jako „národní socialismus“, nemohou neasociovat i pro český případ obludné stíny vyhlazovacích a pracovních koncentračních táborů, rasismu, plynových komor a bezuzdného šovinismu (nenávistnosti) vůči druhým národům, rasám a civilizačním okruhům naší planety. Jaká vlastně byla ta tajemná národně socialistická strana, která se začala rozplývat do historického nenávratna během devadesátých let minulého století?

Měla své slabiny, ale také silná místa, velké dějinné okamžiky a nadčasové osobnosti. Tak trochu navazovala na existenci historicky druhé nejstarší české politické strany, Národní strany svobodomyslné (pozdější prvorepublikové Československé národní demokracie). Porodní bolesti, které ji přivedly na svět, byly demonstrace protestující proti prvnímu veřejnému vystoupení prvních českých sociálně demokratických poslanců říšské rady při jejím otevření roku 1897. Jejich popření staročeské státnosti, důraz na sebeurčovací a přirozené právo, zprostředkovaně usnadňující a posilující odpor proti tehdejší argumentaci většinové části austroněmeckého a německočeského protičeského šovinismu, hlásajícího bělohorskou zakotvenost Prahy a její podřízenost s neskrývanou snahou po úplném vymizení povědomí o staročeské České říši, vyvolaly v národní veřejnosti posledních let předminulého století podobné dmutí jako boj o rukopisné padělky.

Na straně Masarykovy akce

A tak nezávisle na svém obtížně potlačitelném sklonu k levným efektům, určité demagogii i některým dalším negativům politiky národních (československých) socialistů ČSNS programově usilovala o obnovení české státoprávní individuality, slynula pozitivním vztahem k největšímu evropskému národu i k tradicím české reformace a obrodného národního obrození. Proto se také tisíce příslušníků tohoto hnutí zvlášť kvalifikovaných dělníků (tzv. dělnické aristokracie, středního stupně tzv. elit /špiček/) přihlásilo k Masarykově zahraniční akci a krvavým i hladovým průběhem první světové války postupně také k věcnějším anarchistům a zčásti načas i k marxistickým ideálům. V letech 1917–1920 vážně – ze své vlastní iniciativy usilovalo o sjednocení s českoslovanskou sociální demokracií. Velmi blízko k těmto ideálům měly dvě české ženy: vůdkyně českého ženského hnutí Františka Ferdinanda Plamínková (pomyslná spanilá miss českého ženského hnutí) a dělnicky úderná Františka Fráňa Zemínová. Vedle zakladatele strany, Klofáče se do popředí dostával Jiří Stříbrný, demagog a národní hrdina v jedné osobě, pozdější muž 28. října.  Pouť „doleva“, napojená dočasně i částí českých anarchistů (např. osobností pozdějšího významného člena komunistického hnutí dr. Vrbenského), se uzavřela cestou národně socialistické delegace na obnovující hamburský kongres Socialistické internacionály roku 1923.

Bylo to ve stejné době, kdy se členem (později místopředsedou) strany stal ministr zahraničí a pozdější druhý československý prezident prof. dr. Edvard Beneš, tvůrce dlouhodobého národně socialistického tzv. Benešova programu z roku 1931. Nad očekávání dobře se rozvíjelo i národně socialistické hnutí, jehož tradičně nejsilnější postavení bylo v Praze, zatímco tzv. venkov a východní československé prvorepublikové země (Slovensko a Podkarpatská Rus) patřily naopak k jeho slabinám. Národně socialistická odborová ústředna Československá obec dělnická (v době vrcholného rozmachu měla necelých 400 000 členů) provozovala prostřednictvím svých členských odborových svazů největší družstevní podnik republiky, mamutí vydavatelský a tiskový komplex Melantrich. K národně socialistickému hnutí měly blízko významné osobnosti prvorepublikového veřejného života Ferdinand Peroutka, bratři Karel a Josef Čapkové, František Xaver Šalda a mnohé další. Pominout nelze ani rodinu Havlových, velkopodnikatele Václava Havla st. a jeho bratra, otce Barrandova a barrandovských filmových ateliérů Miloše Havla. Barrandovská národně socialistická skupina se seskupovala kolem proslulého diskusního klubu Přítomnost úzce spolupracujícího s Černínským palácem.  Už tehdy na sebe upozorňovala svou bystrostí a dělnou aktivitou v sociálních agendách žačka a dědička Plamínkové Milada Horáková. Šaldův jmenovec Jaroslav byl klíčovou – svým původem vlastně dělnickou – osobností Melantrichu.  Strana sama podporovala Hrad, tj. příznivce TGM a EB, úzce spolupracovala s hamplovskou československou sociální demokracií i czechovskou německou sociální demokracií (dohromady tvořily tzv. socialistický blok) a byla oporou demokracie.

V druhém odboji

Zejména levé, sokolářské a legionářské kříslo strany (zhruba kolem 60 – 70 000 osob) vstoupilo po Mnichovu do hamplovské Národní strany práce a spolu s komunistickými a sociálně demokratickými přáteli i do Národního hnutí pracující mládeže. Odtud tito odvážní, stateční lidé přecházeli do klíčových organizací druhého zahraničního i domácího odboje; Politické ústředí, Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“, Rada tří a mnoho dalších by bez jejich přispění vypadaly docela jinak. Po vynuceném odchodu Stříbrného na počátku druhé poloviny dvacátých let minulého století přicházely do strany osobnosti nové, mladá generace druhého odboje a poválečné benešovské Třetí republiky. Spolu s ostatními – agrárníky, komunisty, sociálními demokraty, mladočechy (Národním sjednocením), slovenskými a německočeským demokraty, lidovci – bojovali na život a na smrt s nacisty na frontách druhé světové války, v mučírnách gestapa i v zavšivených barácích vyhlazovacích a pracovních koncentračních táborů. Jména novináře Miloslava Koháka (otce prof. Erazima Koháka a příbuzného současného herce a klauna Jakuba Koháka) či prof. (tehdy docenta) Vladimíra Krajiny by neměla být zapomenuta (zvláštní pozornosti se od nacistického válečného zločince Karla Herrmanna Franka dostalo Krajinovi – po dopadení požíval on i jeho spolupracovníci, pokud se jeho prostřednictvím dostali do rukou gestapa či bezpečnostní služby – statutu válečných zajatců).

V exilu tvořili základ strany budoucí osobnosti jejího třetirepublikového vedení Hubert Ripka, Prokop Drtina a Jaroslav Stránský; nacisty vězněn byl budoucí předseda strany Petr Zenkl. Politická nezkušenost s komunismem a tlaky sovětizace vedly vedle toho, že do třetirepublikové ČSNS vstupovali příslušníci řady již neobnovených politických prvorepublikových stran. Vznikla strana přechodného období benešovské demokracie socializující.

„Totalita bude bita.“

Přesto i národní (českoslovenští) socialisté přispívali rozhodnou měrou k poměrně nadějnému poválečnému rozmachu země. Zvláštní zásluhy si získali při stíhání válečných zločinců ať českých, ať slovenských, ať německých. Retribuční soudnictví velkého a malého dekretu umožnilo v průběhu necelých dvou let zvládnutí denacifikace. Ministři spravedlnosti Jaroslav Stránský a jeho nástupce, signatář Charty 77 a blízký Benešův spolupracovník Prokop Drtina přispěli vydatnou měrou k tomu, že za tu krátkou dobu bylo – mimo paralelní chod obecného soudnictví – vyřízeno na 144 000 případů. Zhruba 750 rozsudků smrti a přibližně shodný počet doživotních trestů, v němž na jednoho odsouzeného Čecha-kolaboranta připadali přibližně dva nacističtí váleční zločinci, vyvažovalo více než 9 000 osvobozujících výroků a přibližně 40 000 případů, jež pro svůj otevřeně kriminální ráz byly předány do agendy obecných soudů. Mimoto Ferdinand Peroutka, který proslul svým věcným etickým pragmatismem již během První republiky, patřil k těm, kdo na stránkách Svobodných novin a týdeníku Zítřek stopovali neduhy třetirepublikové státnosti. Významným studentským vůdcem, organizátorem protestních průvodů českých socialistických vysokoškoláků na podporu prezidenta Beneše během únorové krize 1948 byl ve své době pověstný Emil Ransdorf.

Během komunistického čtyřicetiletí na sebe národní socialisté upozornili jak v domácí rezistenci (proces Milada Horáková a spol. a řada obdobných justičních zločinů), v exilu (předsedy Rady svobodného Československa byli Petr Zenkl a Mojmír Povolný, mnoho národních socialistů, mj. i Jaroslav Stránský, působilo také v orgánech londýnského Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium), ale i v poúnorové každodennosti. Asi nejvýraznějšími osobnostmi této národněfrontovní strany tzv. převodních pák byli její poslední předseda Bohumil Kučera a místopředseda, nejdéle nepřetržitě sloužící ministr poříjnové obnovené české státnosti Karel Löbl, člen korespondent Československé akademie věd.

Epilog

Do polistopadového období tito levicoví čeští činitelé a jejich malá strana (v roce 1990 kolem 40 000 členů) nastupovali s konsolidovanými financemi, sítí sekretariátů okresních i krajských (ústřední sídlil na pražském náměstí Republiky), vlastním zavedeným nakladatelstvím (Melantrich) i deníkem (Svobodné slovo). Nezvládnutá generační výměna ve vedení a často nereálné představy o skutečné míře vlivu, nezřídka i exilového původu, postupně stranu tříštily a její vliv marginalizovaly.  Třetí, bezzubému antikomunismu podléhající česká socialistická strana vstupovala do historického nebytí a měnila se – krok za krokem v průběhu devadesátých let – v historický fakt. A jako součást historické paměti moderní doby se propadala a propadá do takřka úplného zapomnění.

Letmý přehled stoleté historie strany československých socialistů, známějších pod názvem socialistů národních, mohl a také chtěl – jen naznačit základní kontury vývoje třetí levicové české socialistické strany.  Jistěže minulost Klofáčovy fundace nebyla prosta stínů: náznaky – opravdu jen náznaky – antisemitismu v letech habsburskolotrinské monarchie, neblaze proslulé stříbrňáctví druhé poloviny prvorepublikového dvacetiletí, nezvládnutí (spíše selhání) v únorové krizi rovněž tvoří její součást. Ale, posuzována sub specie aeternitatis, byla to strana důležitá, významná, z hlediska moderního češství jen obtížně zastupitelná. Strana normálních českých lidí, dělníků zejména černého řemesla, živnostníků, představitelů svobodných povolání. Strana demokratických demokratů.

Mluvit s despektem o tomto národnímu kulturnímu dědictví jen naznačuje to, o čem jsem psal v úvodu tohoto článku. Svět hrdinů burianovských filmů, jako je Zlaté dno, této v zásadě postbiedermaierové adorace malého podnikání a poněkud sentimentální, leč horoucí rodinné lásky, by neměl být zapomínán. Tkví totiž v každém z nás.  V tomto ohledu je součástí i naší bytostně české současnosti.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.