Putinův Alexandr III., nebo Alexandrův Putin? Postsovětské Rusko hledá dějinnou kontinuitu

Veronika Sušová-Salminen píše o současném hledání historické kontinuity v Rusku v podobě přihlašování se ke konzervativní době cara Alexandra III.

Při psaní knihy o Putinově politice a Rusku jsem si všimla jedné podobnosti mezi současnými náladami v ruské společnosti a dobou 80. a 90. let 19. století, kdy se tehdy imperiální Rusko posouvalo směrem k národnímu, a to včetně ruského nacionalismu a částečného odmítání zapadnické, petrovské tradice.

Vladimir Putin letos 18. listopadu slavnostně odkryl v krymském Livadijském paláci památník předposlednímu ruskému carovi Alexandrovi III., který Rusku vládnul v letech 1881 až 1894 a byl jedním z představitelů tohoto domácího národního konzervativismu. Odhalení pomníku konzervativnímu carovi přitom kontrastovalo s pozdější (prosincovou) tiskovou konferencí Putina, kde zcela chyběla konzervativní agenda „tradičních hodnot“ (sic!).

Alexandr III. a ruský národní konzervativismus

Na Alexandrovi III. zaujme pro pozorného diváka hned první moment. Byl prvním z ruských imperátorů od roku 1721, který se vrátil k dlouhé bradě a nenosil moderní sestřih podle západní módy. Alexandr se vrátil k „ruskému“, mužickému plnovousu, který dlouho oddělovat Rusko mužické a Rusko evropeizované. U Alexandrova a potom u dvora jeho syna Mikuláše II. došlo k renesanci „Moskovie“ čili moskevského období Ruska před jeho pozápadněním za Petra Velikého. Slavný byl například kostýmní bál v roce 1903, na kterém na sebe dvořané oblékli kostýmy ze 17. století, včetně prvků, které v době Petra I. byly dokonce nevybíravě zakázány. Europeizované ruské elity, často s etnicky smíšeným původem, západním vzděláním i životním stylem, se takto znovu ponárodňovaly.

Car Alexandr III. na portrétu I.N. Kramského, zdroj: Wikipedia Commons

Jedním z hesel této doby bylo hledání „istinno“ (skutečně či opravdově) ruského v mnohonárodním Rusku, které od 18. století vzhlíželo k západní Evropě a zároveň bylo říší, ve které žilo hned několik světových náboženství a desítky národů a národností. Onen pojem istonného lze chápat jako další verzi snahy okrajového Ruska nově definovat svoji svébytnost. Tj., najít domácí odpověď na to, kdo jsme a co je „naše“ cesta dějinami. Znamenalo to také flirtování s ruským nacionalismem. Historici se neshodují v hodnocení rusifikační politiky právě Alexandra III. – tj. v tom, zda se jednalo o etnickou asimilaci, či o poruštění ve smyslu zavedení ruských politických institucí a centralizace dramaticky odlišné země. Nicméně, centralizační pokusy spadají právě do doby Alexandra III. a ukazují na vyčerpávání univerzalistické ideologie impéria Romanovců v samotném srdci říše. Nacionalismus byl a je pro mnohonárodní Rusko, ať imperiální či dnes post-imperiální, jak svědčí historie, rizikem.

Ruský dvůr v moskevských kostýmech 17. století na dvorním bále v roce 1903, zdroj: Wikipedia Commons

Ruský nacionalismus této doby byl konzervativní a reakční v tom smyslu, že odpovídal na překotné změny, zavedené reformní vládou Alexandra II. Liberální car svoje životní dílo politické, sociální a hospodářské modernizace Ruska nemohl dokončit. Padl za oběť teroristickému činu, který ruské elity šokoval a utvořil prostor pro konzervativní politiku jeho syna. Součástí této reakce byl návrat ke kořenům, ruská verze národního obrození a také (paradoxně) demokratizující zlidovění postavy cara, odklon od modernistické a zapadnické tradice k ruskému („russkij“) carovi ve spojení s důrazem na samoděržaví a odkládání politických reforem. Alexandr byl ale také první, kdo se snažil o překlenutí dramatické hranice mezi starou Rusí (Русь) a novým Ruskem (Россия), kterou vytvořila svou podstatou násilná a kolonizující petrovská modernizace.

Postsovětské Rusko hledá kontinuitu a odpovědi na staré otázky

Nový pomník Alexandrovi III. má tak mnoho společného s konstruováním historické kontinuity, když už není přímo otázkou toho, co známe jako „vymyšlené tradice“ díky práci historiků jako Eric Hobsbawm a Terence Ranger.  Je to snaha o vytvoření (a to prostřednictvím dnešního výkladu) kontinuity s minulostí, pokus o další postsovětské ukotvení prostřednictvím dějin a jejich výkladu. Je to ukotvení současné, ve kterém jsou dějiny nově převyprávěny, přetvořeny dle potřeb moci a současnosti. Samotné postavení pomníku, jeho umělecká stylizace (v podobě „ruského cara“), stejně jako jeho oficiální odhalení za účasti prezidentské gardy lze vidět jako novodobou formu „scénářů moci“, jak to nazval a výborně zmapoval americký historik Richard Wortman, který tématu věnoval dvojdílnou knihu.

Putinova interpretace alexandrovské epochy byla v jeho proslovu sama o sobě zajímavá. Mísily se v ní důrazy na mírovou politiku (Alexandr III. byl už ve své době viděn jako car-„mírotvorce“) a glorifikace armády (na pomníku je slavný citát Alexandra III. opakovaně připomínaný Putinem „Rusko má jen dva spojence – armádu a námořnictvo.“) jako opěry Ruska. Akcent na hospodářskou modernizaci Ruska a na inovace (Transsibiřská magistrála). Putin mluvil o tom, že mír byl postaven na tvrdých postojích cara a na jeho otevřeném prosazování národních zájmů Ruska. Vyzdvihl alexadrovskou modernizaci armády a námořnictva. Mluvil o tom, že doba Alexandra III. byla spojená s epochou národního obrození ruské (russkoj) kultury a připomenul význam tradice, svébytnosti, suverenity a kořenů pro směřování k budoucnosti. Zároveň byl opatrný ohledně národního tónu, když mluvil o „lidech všech hodností a stavů“, kteří sloužili čestně Rusku (Россия) a také poněkud optimistický v hodnocení pracovního zákonodárství za Alexandra III. (i když tak signalizoval citlivost k – řekněme – společenskému smíru).

Dost možná, že Putin mluvil sám o sobě v rámci svého vlastního „vymýšlení tradicí“ a scénářů moci, jak pak uštěpačně komentovali někteří v Rusku. V některých ruských novinách se také objevily závažnější komentáře, které upozorňovaly podle mého názoru správně na to, že alexandrovská epocha přivedla Rusko na cestu, která skončila revolucí v roce 1917. Míněno, že právě tato doba zasela revoluční setbu díky základní nerovnováze mezi spojitými nádobami společenské a politické změny a ekonomické modernizace, jejíž hlavním motorem byla velmocenská soutěž.

Sto let po velké revoluci stojí Rusko před soudobou verzí tohoto „věčného“ dilematu. Jeho podstata je podobná – snaha o to udržet krok se světem (velmocenský faktor), a přitom se příliš nezměnit doma v tom dobrém smyslu (faktor svébytnosti) a v tom špatném smyslu (faktor mobilizace na úkor společnosti) v dnešních podmínkách. Pro současnou ruskou společnost je tak zřejmě zásadní to, zda Vladimir Putin (pokud se stane znovu prezidentem) na alexandrovskou epochu naváže symbolicky, nebo i jinak. Poučení z dějin jsou totiž často důležitější než jejich rituální připomínání. To první často bolí. To druhé často  jen“umrtvuje“.

Ilustrační obrázek: Autor – Kremlin.ru. Oficiální stránky prezidenta Ruské federace

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.