Čtvrtstoletí od rozpadu Československa

Anketa !Argumentu: Jak po 25 letech hodnotit rozpad Československa a mají k sobě Češi a Slováci po čtvrtstoletí blíž nebo se vzájemně vzdalují?

Ĺuboš Bláha (poslanec NR Slovenské republiky) : S láskou spomínam na Československú socialistickú republiku, ktorá mi stále pripomína detstvo a moje spomienky sú veľmi srdečné, rovnako ako môj vzťah k Čechom a Moravanom. Ako malý chlapec som nerozlišoval národné sentimenty, fandil som Slávii Praha a Baníku Ostrava, lebo som mal rád Knoflíčka a Mikloška, neriešil som ich národnosť. Časom som si ale uvedomil, že Slováci si vzhľadom na svoje dejiny jednoznačne zaslúžia svoju štátnosť a čoraz viac som chápal, že je dobré, že sme sa rozdelili. Nijako to neumenšuje môj priateľský vzťah k Česku, je to o niečom inom. Je v tom kus hegeliánskej dialektiky. Ako Československo sme boli umelým výtvorom, ktorého praktickou antitézou bola národná suverenita Slovákov aj Čechov, v začiatkoch sprevádzaná vulgárnym hejslováctvom, pomlčkovými vojnami či Havlovou aroganciou. Hegeliánskou syntézou sú naše dnešné vzťahy – spolu ako spojenci v Európskej únii, spolu ako spojenci Vyšegradskej štvroke a predovšetkým spolu ako dva národy, ktoré sa môžu pýšiť bratskými vzťahmi, aké medzi sebou na svete nemá veľa susedov. Slovensko je mimoriadne silne ovplyvnené českou kultúrou, pozeráme české filmy, čítame české knihy, myslím, že je v nás stále kus Čechoslovákov. Ale na druhej strane všetke tie drobné revnivosti, ktoré Slováci pociťovali v Československu, sú dnes už zabudnuté a naše vzťahy sa vďaka rozdeleniu vyčistili a zlepšili – rozdelením sme prišli o akési „manželstvo z rozumu“, no na oplátku sme získali bratský vzťah. Oba národy získali rozdelením viac sebavedomia a myslím, že naše vzťahy sú dnes ďaleko rovnocennejšie a priamejšie. Po 25 rokoch to cítiť veľmi jasne. Musíme robiť všetko preto, aby sme to puto, ktoré existuje medzi našimi národmi, za žiadnych okolností neoslabili. Ak by na svete všetky národy žili v takej dobrej atmosfére ako naše dva, nebolo by vojen ani nenávisti – môžeme byť príkladom pre všetkých. 

Jiří Malínský (historik): Dvacet pět let od neústavního rozbití Československa lze – poněkud paradoxně – hodnotit jako úspěch Masarykova, Štefánikova a Benešova konceptu. Navzdory způsobu, jakým oba účastnické subjekty podvedly své voliče, zůstaly zachovány základní kulturní a vědecké spoje, napříč generacemi se projevuje až drtivě většinová vůle vzájemných sympatií a mnoho rozruchu se nekoná ani ve věcech hospodářských vztahů (mj. zásluhou evropské unijní integrace). Na blahodárném odkazu První republiky, která zachránila Slovákům jejich národ (nikoliv národnost) a mobilizovala tvůrčí potenciál tohoto pozoruhodného národa v srdci Evropy, panuje jediný stín: jako kdyby slovo Československo bylo zapovězeným, skrývaným zločinem. Skutečnost, že hlas dvou a půl milionu lidí nechal na podzim 1991 chladným poslance všech tří nejvyšších zastupitelských sborů i exekutivních politiků, v mnohém předestřela marasmus, ve kterém – rovněž obě – republiky žijí. Děsivá je i absence historické paměti nebo slovenský odstup od data jejich národní záchrany, kterým je 28. říjen 1918 či poměrně silná tendence poetizovat éru klerofašistické územně okleštěné slovenské totality nebo odpor k zachránci Slovenska, kterým je vůdce druhého odboje prezident Budovatel Edvard Beneš. Slovensko mu vděčí nejen za svou schůdnou jižní a východní hranici, ale i za podporu slovenské protifašistické rezistence a Slovenského národního povstání. Tento bytostný demokrat hraje v minulosti Slováků, jak naznačují např. vzpomínky legendární slovenské historičky Anny Horákové-Gašparíkové U Masarykovcov, roli mnohem podstatnější, než současné Slovensko tuší. A naopak: polistopadové Česko propadlo ve vztahu k velkému slovenskému politikovi a člověku Alexandru Dubčekovi. Ostudný způsob, jakým naložilo s velkým nebožtíkem na podzim 1992, by neměl být v české historické paměti zapomínán. Stejně tak jako českoslovenstvím prochvěné Pražské jaro, jeden z vrcholů soužití obou skutečně bratských národů. Závěrem: Takzvané výročí by mělo být připomínáno jako dějinný delikt dvou ne příliš podařených pokusů o vytvoření českého a slovenského politika.   

Veronika Sušová-Salminen (komparativní historička): Konec Československa lze vidět ze dvou (minimálně) perspektiv. Z té historické si myslím, že k němu dojít muselo. Československo bylo demokratickým pokusem o další mnohonárodní stát v srdci Evropy, čemuž především první polovina 20. století nepřála. Nicméně mnohé problémy vzájemného soužití se přenesly i do té druhé poloviny 20. století, kdy bylo Československo po válce obnoveno.  Na druhou stranu to byla prostě etapa společné cesty, která navzdory všem problémům měla mnohá pozitiva pro obě země.

Pak je tu další perspektiva daná pohledem na mapu střední Evropy a vůbec Evropy. Z tohoto hlediska bylo rozdělení Československa na dva celky málo geopoliticky strategické. Myslím si, že by pozice společného státu v EU i ve světě byla silnější a významnější, i když nelze opomenout, že jen zeměpis nebo počet obyvatel nestačí, zahraniční politiku dělá především lidský faktor.

Kulturně a jazykově si myslím, že k sobě máme pořád dost blízko, i když je pravdou, že krátce po rozdělení jsem měla dojem, že Češi slovenskou kulturu a Slovensko načas tak trochu z uraženosti „zazdili“. Osobně jsem toho názoru, že by vzájemná blízkost měla být pěstována, protože je to vzácnost. Které dva samostatné a v mnohém odlišné (ve zcela pozitivním smyslu) národy si mohou prostě sednout společně ke stolu a mluvit spolu bez jakékoliv bariéry? Z toho plyne ale i jedno „československé“ poučení: jazykové pochopení pro společný stát nestačí. Na druhou stranu pro mnoho dalších věcí stačí.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.