Neoliberalismus není žádné prázdné slovo. Je to reálný, mocný soubor idejí

Přečetli jsme:  Možná nevěříte v neoliberalismus, ale neoliberalismus věří ve vás – co se vlastně skrývá za tímto pojmem a proč je důležité mu dobře rozumět?

Mike Konczal, který pracuje pro Rooseveltský institut a věnuje se tématům finanční reformy a nezaměstnanosti, vysvětluje ve svém článku, co vlastně znamená neoliberalismus.

Těžko si vymyslet termín, který vzbuzuje více zmatení, ale je tak často používán v politické debatě, než je „neoliberalismus.“ Jedna věc je říkat, že by ten pojem měl odejít z veřejné diskuse, protože místo osvětlení vyvolává „dusno“, ale další je říkat, že nemá žádný význam.

Konczal přiznává, že on sám se snaží termín „neoliberalismus“ nahradit, protože tak možná lépe sdělí to, o co se snaží. Jenže když ten pojem zcela odhodíme, nebo budeme ignorovat to, co popisuje, ztratíme pochopení toho, kde jsme – tedy ekonomicky viděno.

Neoliberalismus je popisem stádia kapitalismu

Neoliberalismus ve své podstatě popisuje stádium kapitalismu, které existuje posledních třicet let a které vzniklo z ekonomické krize 70. let. A základy této etapy padají pod tíhou krizí, možná kolabují, často způsoby, kterým nerozumíme. Pečlivé zvážení pojmu nám může tedy pomoci pochopit, co se děje.

Konczal dále pracuje s kritikou Jonathana Chaita, který pojem „neoliberální“ zavrhuje. Domnívá se, že pojem se nyní vztahuje celkově na liberály bez ohledu na to, kdo má jaký názor. Jde o to, že od Nového údělu měli demokraté v USA hodnoty definované či konzistentní se sociální demokracií, ale od 70. let „stranu unesly neoliberální elity.“ Chait toto rozporuje a říká, že používat pojem je prostě vyhrát spor jen díky přízvisku.

Konczal ale nesouhlasí. Podle něj není pravda, že nedošlo k žádném posunu u identity demokratů ke konci minulého století.

Tři významy pojmu

Problém s pojmem je, že se používá k popisu tří překrývajících se, ale velmi odlišných vývojových etap. V politických kruzích se obvykle používá k popisu úspěšného pokusu Demokratické strany o posun do centra po sérii vítězství konzervativců v 80. letech.

Ovšem v ekonomických kruzích se pojem neoliberalismus pojí s tím, jak elita reagovala na krizi 70. let: stagflaci, energetickou krizi a téměř bankrot New Yorku. Reakce je někdy také známá jako Washingtonský konsenzus, sada deseti politik, která se stala novým ekonomickým zdravým rozumem.

Tyto politiky zahrnují snížení nejvyšších mezních daňových sazeb, liberalizaci obchodu, privatizaci vládních služeb a deregulaci. Tyto politiky byly dále šířeny přes globální instituce jako MMF. A to mělo zásadní dopady na sílu kapitálu, jak říká například David Harvey. Tyto politiky vedly k tomu, že mnoho věcí ze řízení ekonomiky se přesunulo z vlád na Wall Street, či obecně na finančníky.

Chait říká, že pojem prostě znamená kapitalistický v oddělení od socialistický. Ale jaký je to kapitalismus? Washingtonský konsenzus přeci reprezentuje specifický přístup laissez-faire, který v řadě zemí hluboce změnil život. Stačí se podívat na knihu J. Stiglitze Jiná cesta k trhu (v originále Globalization and its discontents). Například v Rusku šoková terapie vedla k tomu, že věk dožití se snížil o pět let a zajistila, že Rusko bylo ovládnuto oligarchy.

Mezinárodní tlak donutil země východní Asie liberalizovat kapitálové toky, což vedlo k finanční krizi, v níž následně MMF požadoval značné škrty. EU použila politiky austerity (škrtů) a ničí tak celou generaci lidí v Řecku, Portugalsku, Španělsku. MMF sám kriticky hodnotí své politiky za posledních deset let a to i v materiálu: Neoliberalism, oversold? Což ukazuje na široké použití pojmu.

A třetí význam slova „neoliberalismus“, nejčastěji používaného v akademických kruzích, zahrnuje dominanci trhu – rozšíření trhu či tržní logiky do více sfér života. A to má obrovský dopad na naši subjektivitu: na to, jak se díváme na sebe, na naši společnost, na naši roli v ní. Jedno z poznání je, že trhy se neobjevují přirozeně, ale jsou vytvářeny zákonem a praxí a tyto praxe mohou být rozšířeny daleko nad tradiční trhy.

A další poznatek je, že tržní výměna může vytvořit étos, který bude více a více utvářet lidské chování: můžeme se vnímat jako jen málo víc než lidský kapitál, který maximalizuje svou tržní hodnotu.

Snad je to poněkud abstraktní, ale skutečně je to důležité pro naše každodenní životy. Konczal zde připomíná přelomový rozsudek USA, v němž jsou korporace vnímány jako občané. I Kennedy vnímal politiku jako formu tržní aktivity.

Možná nevěříte v neoliberalismus, ale neoliberalismus věří ve vás

I když je vám MMF ukradený, tak volby v roce 2016 ukázaly rozpory uvnitř Demokratické strany. Tyto neshody budou stále důležitější. Jeden z bojů se týkal školného. Nešlo o cenovku, šlo o to, jakou roli má hrát vláda ve vzdělávání svých občanů. A zde byl jeden ze střetů mezi Clintonovou a Sandersem.

Sanders řekl, že vzdělání je právo a proto by ho měli mít všichni Američané bez ohledu na bohatství či příjem. Prozatímní kompromis říká, že veřejné školství by mělo být zdarma pro rodiny s příjmy nižšími než 125 000 dolarů.

A zde se dostáváme k jádru pudla, měla by se demokratická strana zaměřovat na ty nejzranitelnější, tedy na otázky přístupu k něčemu a potřeby něčeho? Nebo na všechny, řečeno jazykem práv?

Podobný boj se odehrává u zdravotní péče. Protože demokratická strana se skutečně mezi lety 1976-1992 změnila. Stalo se přijatelnějším nechat trh, ať dodá výsledky, zatímco vláda pomáhá daňovými úlevami a dalšími pobídkami. Dalším zlomem byl přístup k plné zaměstnanosti, která byla zakotvena v každé demokratické platformě až do roku 1988. Byl to také klíčových požadavek hnutí za občanská práva, který pak prostě zmizel, aby se objevil ve volbách roku 2016.

Když ekonomika nefunguje

Právě toto odráží rozdílná pojetí toho, jak ekonomika funguje. Pokud obvykle funguje pro běžné lidi, pak je nejdůležitější se zaměřit na vzdělávání a přístup. Pak tu není role pro vládní intervence. Jenže je tu pohled na ekonomiku, které se nevede tak dobře, rozhodně ne pro všechny, ať už mají jakékoliv dovednosti. Potom je potřeba zdůraznit více makroekonomické faktory, jak to dříve demokraté dělávali.

Nebo takový přístup k byznysu. Náhle se ve volbách roku 2016 vrátil jazyk známý před rokem 1988, tedy říkající: velké korporace koncentrovaly takovou kontrolu nad trhy, že to Američané neviděli celá desetiletí.

Neoliberální demokraté také nebyli moc skeptičtí u finančnictví. Kdysi chtěli finančníky držet na uzdě. A tato bitva se stále vede.

Můžeme to nechat historikům, končí Konczal, aby sestavili dohromady proč a jak demokraté změnili směřování v 80. let 20. století, včetně kroků jako privatizace klíčových vládních služeb, vzdělávání a příznivého postoje vůči velkému byznysu. Ale prostě to udělali a nyní je potřeba přemýšlet, co přijde teď. Potřebujeme se rozvázat s tím, co se stalo, protože doba je jiná a protože řešení – ať už použijeme jakékoliv slovo k jejich popisu – prostě už nefungují. Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor – Jacob Garcia from Barcelona, Spain. – Flickr, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=475837

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.