O vztahu F.X. Šaldy k prezidentu Benešovi aneb Pár slov o zapomenutém výročí

Historik Jiří Malínský připomíná jedno zapomenuté výročí významné osobnosti české literatury – 150. výročí narození Františka Xavera Šaldy.

Loni 22. prosince uplynulo – aniž by to bylo kulturní veřejností soustavněji zaznamenáno a připomenuto – sto padesát let od narození vůdčí osobnosti české literární kritiky, literatury a kultury i veřejného života vůbec, kterou byl, je a zůstane jeden z prvorepublikových velikánů František Xaver Šalda. Zatímco 100. výročí před 50 lety vyburcovalo tehdejší českou inteligenci nejen k vytvoření monumentálního sborníku, vydaného nakladatelstvím Academia, mlčení, které provází památku tohoto vynikajícího československého demokrata dnes, působí o to nepochopitelněji. Zdá se dokonce, že objevným může být už jen „pouhé“ připomenutí základních fakt a souvislostí, spjatých se životem a dílem vznešeného churavce a profesora románských literatur Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. A to tím spíš, že Šalda patřil k předním přátelům a stoupencům prezidenta Edvarda Beneše.

Liberecký rodák (nar. 22. 12. 1867) se dostal k literatuře a literární kritice vlastně náhodou. Od počátku devadesátých let, která poprvé vrcholí v Šaldově životě podpisem manifestu České moderny, jímž se do světa hlásí první česká generace moderní literatury (F. V. Krejčí, O. Březina, A. Sova ad.; postupně pro ni zdomácněl název devadesátníků), postupně stoupal, propracovávaje se ohni nesmiřitelných polemik, ve svém věhlasu. A tak početné kritiky, které pravidelně otiskoval v soudobém českém tisku, poměrně záhy vedly k publikaci těch rozsáhlejších ve dvou svazcích: Boje o zítřek (1905) shrnují juvenilní tvorbu a o několik později vydaná Duše a dílo (1913) přivádí sledovatele Šaldova působení již během zralého věku. Mezitím Šalda získává přičiněním Zdeňka Nejedlého vysokoškolskou existenci (nakonec profesorskou; je pozoruhodné, že s maturitním vzděláním, které mu stačilo i na udělení doktorátu filozofie) a s ní i dostatečné hmotné zaopatření, které mu skýtá dostatek času pro jeho tvorbu kritickou i literární. Signatář kvapilovského Manifestu českých spisovatelů, který se v meziválečném období přichýlil k Československé národně socialistické straně (Šalda byl ovšem zjevem nadstranickým; v tomto ohledu je zajímavý jeho vztah k Juliu Fučíkovi či na podzim 1925 spolusignatářství zvláštního manifestu na podporu socialistických stran; octnul se tu v jednom kruhu s Emilem Vachkem, Antonínem Matějem Píšou či Jindřichem Vodákem) začal od roku 1928 vydávat svůj vlastní časopis s jednoznačným názvem Šaldův zápisník, v podstatě jakýsi blog své doby: mimo vlastní tvorbu uměleckou (hlavně básnickou) tu věnoval soustavnou pozornost nejnovější literární produkci, ale také nadčasovým zjevům české literatury a kultury vůbec a ovšem i věcem zřetelně politickým; bouřlivý čas zahraničních vztahů ovšem ani jinou možnost tomuto vizionáři nedával. Když se roku 1933 z vůle německé ultrapravice dostal k moci Hitler a jeho NSDAP, zaštítil stárnoucí vědec a umělec svým jménem jeden z klíčových výborů starajících se o utečence z třetí říše. A jako jeden z prvních současně dokázal rozeznat gangsterskou režii vražedných moskevských procesů, které v sovětovém Rusku dovršily tragédii leninských bolševiků (z příslušníků někdejší RKS /b/ přežilo éru tzv. velkého teroru sotva 10 %).

Masarykův kritik a Benešův spojenec

Šalda, který hledal mezi českými politiky lidi nadané odvahou činů i myšlenek a nikdy netajil svůj odstup – ne odpor – k Masarykovi a jeho obdivovatelům, našel zhmotnění svého snu tam, kde by ho nezasvěcený pozorovatel sotva čekal: ve fyzicky drobném, ale šaldovsky hutném malém muži, kolegovi z filozofické fakulty, ministru zahraničí a spoluzakladateli První republiky profesoru Edvardu Benešovi. Už ve svém rozsáhlém článku Pět let republiky. Kousek poctivé bilance (1923) tento neokoralý vlastenec vyzvedl Beneše jako velkou naději země a složil svůj hold jeho koncepci zahraniční československé politiky. Tento rys rozvinul i ve svých dalších písemných reakcích na Benešovy počiny ať politické, ať vědecké.

Rozhodnou událostí krátkého bytí První republiky se stala situace a následně první prezidentská volba Edvarda Beneše na podzim 1935. V Šaldově Zápisníku kritik úvodem poznamenal:  „Nadílkou k vánocům dostali jsme nového prezidenta, Edvarda Beneše.  Již v listopadu oznámil prezident Masaryk premiéru dru Hodžovi své rozhodnutí vzdát se svého úřadu, a sice proto, že není dost zdráv, aby jej mohl plně zastávat.  Koalice se měla dohodnout o společném kandidátu; a koalice se skutečně v několika dnech shodla na Benešovi.“  Poté rekapituloval výchozí stav a pokus pravého (velkostatkářského) křídla agrární strany o zvrat volby a prosazení vlastního kandidáta. Výsledek volby však byl – zejména pro Benešovo diplomatické umění – nakonec jasnější, než se agrární pravice mohla nadát: Beneš byl zvolen prezidentem hned v prvním kole poměrem hlasů 340:24 při několika desítkách absencí hlavně henleinovských poslanců. Už tehdy – netuše, že jej TGM přežije – se pokusil postihnout Benešovu návaznost i osobnost srovnáním s prezidentem Osvoboditelem: „Naučil nás světovosti, poněvadž nás odnaučil bázni a rozpakům.  Starý český skrčenec, který nemá víry v sebe a v svou myšlenku, který nedovede chtít a se odvážit, patří od Masaryka do historického haraburdí. A v tomto směru je Beneš pokračovatelem Masarykovým: dovede pojmout velkou ideu a dovede ji uskutečňovat.  Učinil z republiky československé významnou činitelku v dramatě soudobých světových dějin, učinil z nás exponenty obnoveného liberalismu střední Evropy.“  A dále – opět nadčasově – dodal: „Beneš je náš světový člověk ne proto, že potlačil své češství, nýbrž proto, že je rozšířil v činitele světodějného; že zetřásl ze sebe české maloměšťáctví, českou zakřiknutou dušičku, český provincialism; že svůj nacionalism dovedl sharmonizovat se zdravým internacionalismem, a tak mu dát hlubší smysl, svést jej do hlubších poloh.“ Pohlížíme-li na současnou českou politiku touto šaldovskou optikou, zdají se být její základní problémy a nedostatky – bohužel – až křišťálově jasné.

Ještě plastičtěji postihnul velký mistr slovních (dnes bychom řekli psychologických) portrétů Benešovu osobnost o několik měsíců později, když se ujal úkolu napsat předmluvu k prvnímu vydání knihy EDVARD BENEŠ VE FOTOGRAFII. Na první pohled necharismatický politik, všední zjev upoutal FXŠ právě svou zdánlivou všedností: „Tvrdívá se o Benešovi, že nemá osobního kouzla. I Pierre Crabites píše, že ´Beneš nemá nic z onoho osobního magnetismu, který tak často vede k politickému úspěchu.´  Neobrací prý se proto k davům, nerozněcuje prý jejich obraznosti, nedobyl si prý přístupu k jejich srdci.  V tom je jakési nedorozumění.  Beneš je z té nové generace věcné a střízlivé, která nade všecko nenávidí frázi a pózu, nechce nikoho přemlouvat, nikomu se vlichocovat  –  chce jen přesvědčovat, chce působit neosobně, pouze vnitřní silou a vahou svých důvodů. Proto jeho vystupování je nedivadelní, bez pózy, jeho gestikulace je střídmá.“  A současně upozorňuje na benešovskou nezaměnitelně českou lidovost: „Lid cítí velmi dobře, že Beneš je krev z krve jeho, kost z kostí jeho: že v sobě ztělesňuje nejlepší české ctnosti: pracovitost, houževnatost a předem lásku k lidství, lásku k životu v duchu a v pravdě.“ A současně upozorňuje na Benešovu duchovnost a vědeckost: „Beneš není suchý, střízlivý pozitivista bez obraznosti a tvořivosti, sběratel pouhých faktů a jejich třiditel. Sám pověděl, jak nalezl v Bergsonovi korekturu pozitivistického evolucionismu a socialismu. Má živý smysl pro poezii a umění nejen staré, ale i zcela nové, moderní, výbojné – znal a četl básníky ruské a překládal z nich; a do literatur západních pronikal i metodickým studiem universitním – chtěl být původně filologem románským, pak slovanským, a v jeho universitních indexech pařížských i berlínských je zapsáno plno kurzů literárně historických i estetických.“  Syntetická Benešova osobnost přerůstá v Šaldově dušezpytném pohledu do podoby evropského a světového státníka: „Benešova činnost ve Společnosti národů, Benešova myšlenka Malé dohody, Benešův poměr k socialistické republice ruské, to všecko jsou jen vnějškové nálepky na velmi intenzivnou a myšlenkově důmyslnou práci organizační, kterou koná soustavně a nepřetržitě to elektrické dynamo, jímž je mozek Benešův.  Beneš stává se víc a více v představě nestranných evropských pozorovatelů politicky kulturních celý jedním pólem dnešního světa: pólem civilizace, práva, kooperace národů, přesvědčení o vítězství rozumu a ducha nad surovými pudy zvůle a násilnické expanze.  Jeho jméno stává se typem a symbolem, šifrou v telegrafní abecedě dnešního evropského vzdělance.  Je to zkratka za slova: boj o právo, spravedlnost, lidství.“ Když kniha vycházela o deset let později ve druhém vydání, autor aktualizační poznámky Hubert Ripka měl pro Šaldova výstižná slova výraz největší úcty a pokory.

Pozoruhodný souzvuk dvou Čechů světové úrovně není náhodný. Šalda, tento západoevropský Slovan rozhleděný po odborné literatuře francouzské, německé i anglické, hojně překládající, byl jako málokdo disponován k postižení skutečného rozměru Benešovy osobnosti. Jeho duchovědnost byla „nadduchovědná“: kritik a arbiter elegentiarum prvorepublikového ruchu uměleckého i veřejného nestárnul, kompas jeho úsudku téměř neomylně rozpoznával kvalitu nejen u zesnulých, jsoucích, ale i nastupujících včetně prvorepublikových levicových avantgard. Šaldův zápisník tak umlká uprostřed devátého ročníku, když se na jaře 1937 (zemřel 4. 4. 1937 v SANOPZ) churavcův život poměrně nečekaně uzavírá. Všichni bez rozdílu tehdy věděli, že odchází velikán. Muž, který do dnešního data nebyl nahražen ani svými slavnými žáky: Slovákem Alexandrem Matuškou a Čechem Václavem Černým.

Šaldův poslední byt v patře obytné Lešehradovy smíchovské vily ve svahu Pavího vrchu osiřel; zůstala jen samota, kterou byl obklopen, a knihy, jimiž s takovým úspěchem stopoval český život, důsledně šaldovsky zasazovaný do dobového evropského a světového kontextu.

Mlčení současnosti je v tomto ohledu víc než výmluvné. A zvlášť smutně trapné.

Ilustrační obrázek: Autor – Hugo Boettinger , Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4068594

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.