Podstata vlastnictví je kolektivní

Adam Votruba píše o tom, že podstata vlastnictví je kolektivní, o roli státu i o omylech a chybách (neo)liberálního pojetí vlastnictví a státu.

Na počátku moderní epochy stojí jeden důležitý mýtus o vzniku společnosti a státu. Jeho autorem je anglický filozof John Locke. Dnes nám Lockův pohled na společnost připadá natolik samozřejmý, že v jeho duchu uvažují i lidé, kteří o autorovi nic nevědí.

Podle Johna Locka žili lidé nejprve v přirozeném stavu bez existence státu. V tomto stavu měl každý člověk tři základní práva – právo na život, na svobodu a na majetek. K tomu se přidává čtvrté právo – mám právo potrestat toho, kdo by moje přirozená práva porušil. Jelikož takový stav byl nestabilní, sešli se jednoho dne lidé, ustanovili nad sebou vládu a vládě předali pravomoc trestat. Vláda sama však nesmí porušovat základní přirozená práva občanů. Pokud by to dělala, mají občané právo ji svrhnout.

Tato teorie si vskutku zaslouží označení mýtus z toho důvodu, že plní funkci mýtu, protože vysvětluje současný stav společnosti a odůvodňuje politické uspořádání, zároveň však nemá co do činění s historickou realitou. Je to jen model pro vysvětlení společenských vztahů, který by dnes jako historická studie neobstál.

Tento model má své přednosti i nedostatky. Přednosti si spíše uvědomujeme než nedostatky, proto chci na ně upozornit.

První problém je, že Locke postuluje člověka jako bytost, která existuje před společností. (Podotkněme, že vznik státu a společnosti je u něj totéž.) Přirozený stav mimoto znamená stav předkulturní, což později nachází svou odezvu v Rousseauově anticivilizačním étosu; ještě ve 21. století přivádí tento konstrukt mnohé intelektuály k úvahám, jak osvobodit člověka od kultury. Ve skutečnosti dělá člověka člověkem teprve společnost a kultura, v níž žije.

Druhá okolnost bude pro další úvahy důležitější. John Locke postuluje existenci určitých práv před vznikem společnosti. To je však krajně pochybný krok. Vlastnické právo není dáno člověku přírodou. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by mít vlastnické právo člověka žádnou přednost před vlastnickým právem dalších živých bytostí. Přesto člověk nikdy nepociťoval nic nemorálního v tom vyhnat zvíře z jeho brlohu, vzít si med lesních včel apod. Pravda je tedy jiná: O vlastnickém právu má smysl uvažovat pouze mezi bytostmi, mezi nimiž už existuje společenský vztah. Vlastnické právo není nějakou biologickou, nebo metafyzickou kategorií, jak se nám snaží sugerovat Lockova teorie, ale záležitostí sociální. Krátce řečeno: Nejprve vznikla společnost, teprve potom vlastnické právo.

Tahle pravda, jakkoliv je v zásadě banální, je jednou z nejskrývanějších pravd o našem světě. Ideologie liberalismu, která dnešnímu světu dominuje, dělá všechno proto, aby ji zakryla, utajila, postavila mimo zorné pole politického myšlení. I dnes je nerozporovaným axiomem liberalismu, že vlastnictví předcházelo společnost.

Hobbesovský mýtus o válce všech proti všem

Existuje ještě další známý mýtus o původu státu a společnosti. Jeho autorem je Thomas Hobbes, Lockův o 44 let starší současník.

Podle Hobbese je přirozeným stavem válka všech proti všem. Východiskem z této situace je založení státu, který násilím donutí lidi dodržovat mír. Hobbes tím v zásadě ospravedlňuje absolutní moc státu nad občanem. (Dnešní filozofické příručky často citují jen jeho princip společenské smlouvy, což je zavádějící, neuvede-li se další Hobbesův krok, v němž dokazuje, že lidé nikdy nebudou dodržovat společenskou smlouvu dobrovolně, proto je nutná donucovací moc státu.)

Hobbesova teorie tvoří počátek reálně-politického myšlení. Tuším, že to byl Václav Bělohradský, kdo shrnul podstatu reálné politiky do výstižné zkratky: Hlavním úkolem politiky je zabránit občanské válce.

V dnešním politickém myšlení nehraje Hobbes zdaleka takovou roli jako Locke. Například liberální ideologie je s touto teorií ve významném rozporu. Povšimněme si, že z Hobbsova modelu vyplývá úplně jiný názor na podstatu vlastnického práva. V přirozeném stavu nic takového neexistuje. Věci může užívat ten, kdo uhájí jejich držbu v permanentní válce. Nehraje při tom roli, jestli je vyrobil, nebo uloupil. Vlastnické právo, jakož i celá morálka, vzniká teprve se vznikem státu.

Netřeba příliš zdůrazňovat, že ani hobbesovský mýtus neodpovídá skutečnému historickému vývoji lidstva. Nás však zajímá v obou případech vliv teoretického modelu na politické myšlení, nikoliv jeho shoda či neshoda s realitou.

Násilí není součástí lidské přirozenosti

Tento nadpis není tvrzení, které bych chtěl jako autor článku obhajovat. Má posloužit čtenáři, aby si uvědomil, jaký on sám má postoj k dané tezi. Osobně se domnívám, že dnešní lidé mají sklon podobným tvrzením věřit, ačkoliv pro ně existuje pramálo důvěryhodných důvodů. Je to zřejmě i jedna z příčin, proč dáváme pokojnému lockovskému modelu přednost před tím, jak vysvětluje původ státu Thomas Hobbes.

Fakticky všechny liberální proudy sdílejí přesvědčení, že násilí k lidské přirozenosti nepatří, ať už jde o anarchisty, anarchokapitalisty, libertariány, levicové liberály či neoliberály. S násilím v politice nepočítají a vnímají ho jako něco nelegitimního. Má-li se za těchto podmínek vyložit původ násilí ve společnosti, je potřeba doplnit nějaký vnější princip, který by jako deus ex machina pomohl vysvětlit, proč existuje něco, co by nemělo být. Vysvětlením je buď tvrzení, že násilí do společnosti vnáší stát, nebo že za ně může manipulace ze strany patologických šílenců, jakým byl například Hitler.

Uvedu jeden konkrétní příklad, který je podle mě dokladem toho, nakolik je podobné uvažování zažité. Ekonomie se mj. definuje jako „věda o alokaci vzácných zdrojů pro alternativní užití“. Z tohoto vymezení logicky vyplývá, že válka a kriminalita by měly být přinejmenším stejně důležitým předmětem ekonomického zkoumání jako obchod, výroba nebo finančnictví. Při četbě této definice však nikoho ani nenapadne, že by s ní (nebo s ekonomickou vědou) bylo něco v nepořádku. Bezděčně předpokládáme, že se samo sebou rozumí, že násilí není součástí normálních ekonomických vztahů.

Dnešní v zásadě nenásilná společnost je výsledkem dlouhého historického vývoje, kdy mocenský a státní aparát dlouhodobě usiloval o regulaci násilí a posléze o odstranění všech jeho soukromých forem. Na tento proces poukázal poprvé historik Norbert Elias. Lidská psychika si během tisíce let civilizačního vývoje vybudovala natolik silné mechanismy sebekontroly, že dnešní člověk pociťuje k násilí zpravidla odpor. Kdybychom však dnešního člověka přenesli do středověku, musel by se svých zábran rychle zbavit, aby přežil.

Je tedy paradoxem, když liberálové či anarchisté obviňují stát z toho, že vnáší mezi lidi násilné tendence. Byl to totiž stát, který vzal na sebe úkol násilí regulovat a dokázal soukromé násilí takřka vymýtit.

Je ovšem velký rozdíl mezi tím chtít násilí ve společnosti co nejvíce omezit a mezi přesvědčením, že násilí je natolik nemorální, že se nesmí použít za žádných okolností. Tyto dva přístupy mohou být i navzájem protikladem, což se projeví v situaci, kdy jde o to zastavit agresora.

Vlastnictví a stát

Podle Thomase Hobbese trvá mezi státy zbytek původního přirozeného stavu války všech proti všem. To je poměrně důležitý moment. Stát totiž může vlastnit a ovládat jen takové území, jaké si dokáže obhájit ve válce, případně účinně vyjednat na mezinárodním poli.

Uvnitř společnosti je vytvářen konsenzus ohledně toho, co je oprávněným soukromým vlastnictvím, přičemž stát je pověřen zasahovat na jeho obranu. Podmínkou tohoto konsenzu je, jak již bylo řečeno, existence společnosti a státu. Pokud stát podlehne agresi, jsou dosavadní vlastnické vztahy vydány napospas libovůli vítěze. V takových případech rozhodují pouze strategické úvahy útočníka o tom, jaké vlastnické nároky ponechá v platnosti a jaké zruší.

Na stát je proto třeba pohlížet jako na velmi zvláštní formu kolektivního vlastnictví, která je prvotní a nutnou podmínkou jakéhokoliv právoplatného vlastnictví soukromého.

Jsem přesvědčen, že tuto skutečnost dnešní obecné mínění přehlíží. Liberální ideologie ji dokonce systematicky vytěsňuje. Už výše uvedený Lockův model je de facto jejím popřením.

Ovšem pochopíme-li stát jako zvláštní formu kolektivního vlastnictví, vyplyne nám z toho závažný argument ve prospěch sociálního státu. Podle mého soudu natolik závažný, že nemá v jiném politickém myšlení obdoby.

Pokusím se ho zformulovat dvěma navzájem se doplňujícími způsoby:

  1. Jsou-li na společné obraně státu zainteresováni všichni jeho občané a nasazují-li při ní své životy, pak je krajně nespravedlivé, aby z existence státu někteří výrazně profitovali a jiní žili v bídě.
  2. Stát si nárokuje veškerou kontrolu přírodních zdrojů, ať už přímo, nebo nepřímo, když chrání soukromé vlastníky půdy a pozemků. Dnešní člověk nemá možnost uživit se z volných přírodních zdrojů. Stát tedy chtě nechtě musí převzít zodpovědnost za to, aby jeho obyvatelé měli možnost obživy. V krajním případě, selhává-li trh práce, je třeba poskytnout potřebným lidem hmotnou podporu. Pokud by stát kromě přístupu k přírodním zdrojům odepřel lidem i tuto podporu, vháněl by je de facto do válečného stavu, neboť základní biologický příkaz přežít by nutil takového člověka ke krádežím a loupežím.

Zdá se, že v určitých dobách si lidé tuto podstatu společnosti uvědomují poměrně dobře. Dojde-li k válečnému konfliktu vyžadujícímu nasazení občanů na základě branné povinnosti, dochází zpravidla i k opatřením na rovnoměrnější rozdělení bohatství ve společnosti. (Mimochodem války, které vedou placení žoldnéři, mívají často opačné účinky.)

Dodejme, že tento postřeh zajímavým způsobem koresponduje s tzv. hobbesovským paradoxem. Podle něj si lidé ve válce uvědomují prospěšnost společenské smlouvy a jsou ochotni na ni přistoupit, jakmile však válka pomine, pominou důvody pro její dodržování a převáží honba za osobním prospěchem. Je zajímavé porovnat tento postřeh se skutečností, že nejpozději od 80. let dochází k systematickému porušování sociálního smíru, který se vytvořil po druhé světové válce.

Velká globální privatizace

O posledních třiceti letech se hovoří jako o éře globalizace nebo éře neoliberalismu. Mohli bychom však o nich také hovořit jako velké globální privatizaci.

Tato doba je charakteristická tím, že kolektivní formy vlastnictví jsou systematicky převáděny do soukromých rukou. Je možné uvést příklady, kdy je tradiční kolektivní vlastnictví půdy domorodých kmenů privatizováno nadnárodními firmami, je možné jmenovat příklady privatizace veřejných služeb a sociálních systémů ve vyspělých zemích a konečně lze poukázat na omezení suverenity států nad vlastními přírodními zdroji.

Tento proces má své ideologické pozadí ve všech formách liberální ideologie. Není v tom zásadní rozdíl mezi neoliberalismem a tzv. levicovým liberalismem.

Měl bych snad ukázat, v čem vidím podíl levicového liberalismu na velké globální privatizaci, protože tento jeho přínos si mnoho lidí neuvědomuje. Omezím se na konkrétní příklad, neboť jde jinak o široké téma.

Také levicový liberalismus je spojen s popřením principu státu jakožto kolektivní formy vlastnictví. Projevuje se to mj. v přístupu k otázce migrace. Argument, který jsem uvedl ve prospěch sociálního státu, nelze aplikovat na podporu vstřícné imigrační politiky. Spíše naopak. Stát je povinen postarat se o své občany v nouzi, protože těm odpírá volný přístup k přírodním zdrojům. Cizí státní příslušníci mají svůj stát a v něm své přírodní zdroje. Pokud jim jejich stát upírá spravedlivý podíl, měli by se tam dožadovat nápravy.

Za politický extrémismus si troufám označit krajně liberální stanovisko, podle něhož by měl mít každý člověk nárok získat občanství jakéhokoliv státu. Je to přímé popření teze o státu jako kolektivním vlastnictví. Nikdo nemůže mít automatický nárok na cizí vlastnictví či jeho podíl. Stát proto musí mít z principu právo všechny potenciální imigranty odmítnout. Opuštění této zásady by mělo závažné a nepříliš pěkné následky. (Jde mi o obecné principy; mezinárodní závazky ohledně politického azylu nejsou s těmito principy v rozporu, jsou-li dobrovolné.)

Mají pravdu ti, kdo ztotožňují vstřícnou imigrační politiku s neoliberalismem. Současná migrace je nejen důsledkem neoliberalismu, je také jeho spojencem, neboť pomáhá posilovat pozice soukromého vlastnictví na úkor kolektivního. Vstřícná imigrační politika je plně v souladu s neoliberální adorací volného globálního trhu, z ideologického hlediska je tedy správná. Třešničkou na dortu je to, že zvyšuje důvěryhodnost argumentů o neefektivnosti sociálního státu. Jen druhotné okolnosti vedou k tomu, že někteří lidé schvalují imigraci a odmítají neoliberalismus, či naopak.

Dodejme ale, že princip státu jakožto formy kolektivního vlastnictví, neznamená jen právo odmítnout zájemce o přistěhování. Znamená také právo států znárodnit na svém území majetek cizích i domácích firem, a to zejména tehdy, pokud tyto odmítají podřizovat své podnikání společenskému zájmu.

Důsledky globální privatizace

Principem globální privatizace je to, že velké korporace a firmy se snaží ukusovat z veřejného kolektivního vlastnictví a pojistit se proti tomu, aby byly za tyto činy volány k zodpovědnosti.

K tomuto účelu často stát využívají. Spojené státy americké jsou ochotny použít nátlaku, násilí, v krajním případě i vojenské intervence, aby ochránily soukromé zisky amerických firem v zahraničí. Nadnárodní organizace typu MMF nutí státy, aby své vlastnictví soukromým firmám předávaly a rozprodávaly pod záminkou strukturálních reforem. Řada demokratických zemí dělá opatření, která jsou v rozporu s vůlí občanů. Důvodem je, že taková opatření „chtějí“ trhy.

Už dlouhou dobu jsou využívány politické nástroje k privatizaci společenského vlastnictví. Jestliže tento trend už zašel příliš daleko, je dalším logickým krokem privatizace samotné politické moci.

Úspěchy lidí jako Berlusconi, Trump nebo Babiš se zdají naznačovat, že už se tak děje. Tento jev může být přechodný, nebo i dlouhodobý. V minulosti opakovaně docházelo k privatizaci politické moci, která pak v této podobě trvala i několik staletí, což ukazuje mezi jinými případ starověkého Říma.

Je v zásadě komické pozorovat liberály, kteří se rozčilují nad vítězstvím politiků-byznysmenů a lámou si hlavu s tím, jak to vysvětlit. Tvrdit, že voliči jsou hloupí, protože volí v rozporu se svými třídními zájmy miliardáře, je absurdní. Pokud měli na výběr Trumpa a Clintonovou, pak si celkem málo lidí mohlo vybrat příslušníka své třídy. Navíc demokracie není založena na tom, že lidé ve funkcích zastupují svou sociální skupinu.

V přelomové době platí jedno pravidlo: Kdo chce zprivatizovat politickou moc, musí získat plebs na svou stranu. To platilo pro Caesara, Napoleona i Trumpa. Druhé pravidlo je, že pokud si mají chudí vybrat mezi diktátorským a oligarchickým systémem, dají přednost tomu prvnímu.

Kdo podporoval liberální (!) demokracii jako jediný možný model demokracie, by se neměl tolik divit. Demokracie, v níž jsou legitimní pouze individuální zájmy, směřuje samospádem k tomu žádnou demokracií nebýt.

Dovětek

Domnívám se, že možnost privatizace politické moci není v rozporu s principem státu coby kolektivní formy vlastnictví. Autoritářské státy se mohou na takový princip odvolávat, nebo ho popírat. Nově ustavené diktatury budou dělat spíše to první, dědičné monarchie spíše to druhé. Žádný vladař však nedokáže učinit ze státu čistě privátní věc.

Dodejme ještě, že svou kontrolu nad přírodními zdroji bude muset stát vždy znovu obnovit. Taková je podstata státu. Nedokáže-li to, zanikne a nahradí ho v tomto úkolu státy jiné.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.