Prezidentské volby: Česko hledá výkvět. Značka demokratický

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že hlavní problém, který česká společnost a politika má, prezidentské volby nevyřeší. Jsou jeho součástí.

Volební kampaň druhého kola začala hned po oznámení výsledků toho prvního. A nepřekvapivě se ukazuje, že bude plná emocí.

Sice to neodpovídá ústavní funkci prezidenta, ale česká společnost jako celek vidí v prezidentovi významný symbol, což celkovou emocionalitu podporuje. I když i tady je třeba se mírnit: kolem 40 % z oprávněných voličů ani k prezidentskému prvnímu kolu nepřišlo a zůstalo mimo politické rozhodování. Nejspíš z různých, politických i nepolitických důvodů.

Výsledek prvního kola dává celkově smysl a obecně odráží situaci ve společnosti. Postoupil současný prezident Miloš Zeman, nicméně bez výrazné přesily (odhady, že vyhraje v prvním kole se ukázaly jako přespříliš optimistické). Jeho vyzyvatelem je akademik Jiří Drahoš, který si vedl celkově dobře a hned získal podporu většiny dalších kandidátů. Výsledky ukazují na to, že tu nemáme vzorec voleb v roce 2013 v podobě rozložení sil a jiný je také celkový kontext, včetně toho, že prezident Zeman nyní obhajuje svoje pozice.

Dvě pojetí politiky

Je jasné, že se tu střetnou dvě různé pojetí nejen prezidentské funkce, ale také politiky v rámci jedné politické kultury. Zeman je aktivistický prezident, praktický reálpolitik, který prošel kalnými vodami polistopadové politiky, dobrý řečník, který pracuje s populistickou artikulací politiky a nebojí se vyjadřovat nepopulární, ale i nekonvenční a politicky nekorektní (a také nesprávné) názory. Jde tak s „tepem“ společnosti, především té části, která byla objektivně i subjektivně roky v rámci překotných změn ponechána na okraji zájmu politiky a „metropolitní kavárny“. Zeman vyjadřuje také v určité míře mezigenerační rozdíly, které neoliberální pojetí společnosti rádo přehlíží v rámci postupující likvidace společnosti jako mezigenerační solidarity.

Jiří Drahoš představuje kvalitou nepolitického kandidáta, u kterého cení jeho slušnost a forma. V pozadí je tým, který v mnohém souzní s tzv. „kavárnou“ a s pravicově-neoliberálním viděním světa s jednobarevným, prozápadním směřováním Česka, kterým si země zakazuje jakýkoliv východní vektor své politiky a přenechává ho evropským velmocem jako je Německo nebo Francie. Z tohoto hlediska se zatím jeví podpora pro Drahoše jako určitý, nereálný pokus o restart (před rok 2013). I když je jasné, že se Drahoš bude během kampaně ve vyjadřování mírnit a snažit se usadit v centru. Jako postava bude také imponovat těm, kdo jsou unaveni z pětiletého kolovrátkového konfliktu „Hrad versus kavárna“.

Česká tradice nepolitiky, kterou tak hezky reprezentuje právě Jiří Drahoš, měla vždy velmi estetický rozměr. Poměřuje se estetická stránka reprezentace, vzhled a forma, ve kterých Zeman představuje typ plebejce, zruinovaného špatným životním stylem. Mnozí by pro prezidenta chtěli někoho lepšího, člověka, který by spíš ztělesňoval životní styl metropolitních elit jako vzoru a zřejmě nepřipomínal tak okatě, že v občanských právech jsme si všichni rovni.

Miloš Zeman je prostě hrubá záplata na velmi hrubém pytli české politiky, kterou se někteří snaží obarvovat prostřednictvím pojmů jako zlo a dobro, pravda a láska a krása a ošklivost na růžovo. Tato estetizace byla ale vždycky jen politicky prázdná skořápka.

Kdo je strůjcem českého populismu?

K základním omylům nesociologického vidění patří představa, že Zeman je zdrojem sociálních jevů či strůjcem populistické atmosféry v Česku. Tak jednoduché to není: Zeman je jenom výrazný mluvčí či reprezentant něčeho mnohem hlubšího a složitějšího. V posledních pěti letech se stylizoval do svérázného „tribuna lidu“.  Jistě, že jako každý politik i Zeman tuší dobře, že je tu zlaté pravidlo politiky, a to pravidlo „kontroluj vyprávění“. Zeman stimuluje, využívá a někdy manipuluje náladami části společnosti, ale tyto nálady a názory sám o sobě nevytváří či do společnosti neimplantuje.

Z hlediska politiky tak platí, že je tu vlna populismu, která vyjadřuje nespokojenost a nedůvěru k tomu, jak se politika doposud dělala a vyjadřovala. Jde o nespokojenost s politickou rutinou centrálních politiků i s tím, jak hlavní proud reprezentuje svět a jeho problémy (klasický konflikt mezi slovy a skutky). Vzkazem je, že se v takovém obrázku mnoho lidí nenachází a neodpovídá jejich zkušenosti či vnímání (připomenu, že vnímání není vždy objektivní). V dnešních poměrech, kdy neplatí teorie klasických zájmů, je potom do značné míry jedno „kdo“ je jejich mluvčí z hlediska politologického profilu (jestli je hodnotově levý či pravý), přičemž zde hrají prvotní úlohu „silná“ témata (migrace, vztah k EU, národní suverenita), a sám o sobě „fakt“ reprezentace.

Zeman si někdy zaslouží kritiku za to, že ve svých slovech šíří xenofobii a rasismus, i když ne všechno, co Zeman říká je vždy projevem xenofobie nebo rasismu. [1] Zapomíná se, že jen kritika nepostačí k tomu, aby tyto jevy společensky zmizely a že jsou součástí hlubších společenský procesů, které Zemana přesahují. Vedle toho je tu třeba posuzovat reprezentativnost výroků v širším rámci (tj., zda Zeman mluví jen xenofobně a rasisticky a zda je to zásadní či naprosto hlavní téma pro jeho hodnocení – obojí bude velmi subjektivní).

Z hlediska výroků ale prezidenta Zemana postihl, stejně jako jeho předchůdce, „syndrom hradního pána“ (podtržený osobnostními rysy), díky němuž ztrácí sebereflexi a sebekritičnost a povrchně a zbytečně se vyjadřuje k věcem, o kterých by měl radši pomlčet, zatímco jeho suita bohužel už připomíná rudolfínského komořího Langa.

Zužování demokratického pole povede k radikalizaci

V jiných případech Zeman (a ostatně nyní také Jiří Drahoš) tématizuje (třeba i negativně) politicky oprávněné problémy, které nijak nenarušují demokracii. Má být budoucí kulturně-sociální podoba společnosti v rukou konkrétního státu? Potřebujeme hranice demokratického společenství? Chceme mít určitý (a jak) autonomní prostor pro zahraniční politiku? Antizemanovská reakce je často taková, že se o těchto tématech musí mluvit jen jedním způsobem. Migrace je pomoc potřebným a proti je jenom sobec. Hranice jsou zastaralé a chce je jenom nevzdělaný zpátečník a zahraniční politika musí jít jen jedním směrem – na Západ. Všichni jinak smýšlející jsou xenofobové, rasisté, Putinovi agenti a fašisté. Zcela legitimní témata se v Česku (a nejen tam) odsouvají mimo demokratické pole a zbavují oprávněnosti nebo se o nich musí mluvit jen jednobarevně. Obsahuje to v sobě obrovské riziko další radikalizace, která nakonec odmítne demokracii jako princip (tj. z názorového oponenta se stává nepřítel). Jinak řečeno, moc (establishment) je zdrojem těchto problémů víc, než by si chtěla sama přiznat.

Pět let se Zemanem určitým způsobem proměnilo českou politickou krajinu. Populistická artikulace politiky (nejen ta zemanovská) vyvolala některé změny v tom, jak moc či establishment pracuje, aby se udržel u kormidla. K těm poměrně velkých změnám patřila určitá vlna vtělení či inkorporace liberálně levicových hlasů do hlavního proudu. To dovolilo více otevřeně připomínat, že Česko to není jenom metropolitní Praha, ale i regiony, a že český kapitalismus není pro velké části občanů vůbec procházka růžovým sadem. To je jednoznačně pozitivní, i když těžko dostačující. Levici se nedaří se shodnout na tom, zda témata jako migrace, národní stát a národní zájmy či hranice politického společenství musí být tématizovány jenom „liberálně“ a kosmopolitně, i když nadnárodní demokratické instituce tu stále chybí. Do jaké míry se jedná o falešné téma, neoliberální taktiku „rozděl a panuj“ a vodu na mlýn pravicovým populistům by stálo za to rozebrat v jiném článku.

K obecnějším problémům, před kterými bude establishment stát, ale bude i nadále patřit to, jak politicky integrovat či připojit (obrazně řečeno) regionální Česko, kterému se metropolitní Praha, strašlivě vzdálila. Neumím si představit, že se to bude dařit, když se obavy, strachy a bolesti této části české společnosti budou prohlašovat dál za projevy „hlouposti“, „nevzdělanosti“ a „malosti“. Prezidentské volby tak jsou opět otázkou, která nejspíš znova zazní do prázdna: česká společnost stále hledá svůj výkvět…značka demokratický.

Vysvětlivka:

[1] Rasismus je víra v nadřazenost jedné rasy nad druhou rasou, která končí v diskriminaci a v předsudcích vůči lidem, které spočívají na příslušnosti k rase či k etnicitě. Není popisem odlišností, ale představou, že něčí odlišnost je méněcenná.

Xenofobie je strach nebo nedůvěra k tomu, co je vnímáno jako cizí nebo podivné. Je to strach z cizinců a strach z neznámého. Podle dalších názorů souvisí s politickým bojem o kolektivní statky moderního státu a vzniká tam, kde mají lidé pocit, že jejich práva mít výhody jsou podkopávány jinými lidmi. Projevuje se velmi různě, například zahrnuje vztahy a vnímání jedné skupiny vůči druhé skupině, včetně strachu ze ztráty identity, podezřívání, agrese a snah o to omezit její přítomnost a zajistit si tak předpokládanou čistotu.

Ilustrační obrázek: Autor – David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=64148190

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.