Trochu jiné volby. Finsko volí prezidenta

Veronika Sušová-Salminen o tom, jak vypadají prezidentské volby ve Finsku a proč je prozaicky „politika“ tím, v čem se liší od Česka.

Rovněž severské Finsko volí letos 28. ledna prezidenta, což nabízí možnost určitého, omezeného srovnání s Českem. Omezeného proto, že Finsko má jinou historickou zkušenost a poněkud jinou politickou kulturu. Kromě toho jsou tu také odlišnosti dané politickým systém, spočívající v tom, jak je formálně nastaven. Začnu u nich.

Finsko je parlamentní republika s jednokomorovým parlamentem a prezident má v podstatě omezené pravomoci; nejsilnější autoritu má prakticky v případě zahraniční politiky, což už jen částečně odráží kekkonenovskou tradici. V letech 1956 až 1982 byl prezidentem Finska Urho Kekkonen, což lze považovat za součást poválečného vývoje, tzv. finlandizace (ale nikoliv sovětizace) Finska. Kekkonenovy časy jsou ale dávno pryč a role prezidenta se změnila. Od roku 1988 je volen přímo, zatímco předtím byl volen prostřednictvím volitelů.

Prezidenta navrhují jednak občané pomocí sběru podpisů a dále ho mohou nominovat politické strany jako své kandidáty. Nicméně zvolený prezident svoje členství v politické straně pozastavuje. Také ve Finsku se očekává, že prezident republiky bude nadstranický.

Pár slov o volbách. Finsko má jako v mnoha věcech k volbám mnohem praktičtější přístup a snaží se voličům nekomplikovat život. Existuje tu možnost volit v takzvaných před-volbách, a to v konkrétní dny, kdekoliv na volebních místech po celé zemi. Podmínkou je mít u sebe osobní doklad (žádné volební průkazy). Nicméně je nutné si přiznat, že takový praktický systém, který občanům zjednodušuje život, vyžaduje nutnou dávku důvěry ve volební instituce. Výsledky pře-voleb jsou zveřejněny hned po uzavření volebních místností v poslední den řádných voleb. Letos této možnosti volit předem využilo kolem 20 % voličů.

Kdo letos kandiduje?

Letošní volby mají celkem osm kandidátů, z nichž cca třetinu představují ženy. V tomto ohledu je srovnání s Českou republikou poměrně výmluvné. Další poměrně velký rozdíl je v osobnostech. Ve všech osmi případech ve Finsku kandidují politici, kteří politiku dělají. Nejedná se tedy – i přes předpoklad nadstranického prezidenta – o „nepolitiky“ či politicky nepopsané listy.

Začneme u dam. Za radikálně levicovou stranu Vasemmistoliito (Svaz levice) kandiduje čtyřicetiletá Merja Kyllönenová, která je dnes europoslankyní, dříve působila jako poslankyně a také byla ministryní dopravy. Nepřekvapivě je jedním z jejích třech volebních témat téma rovnosti.

Sociální demokracie navrhuje na post prezidenta Tuulu Haatainenovou, která v minulosti působila v politice jako poslankyně a ministryně sociálních věcí a také ministryně školství. Její klíčová volební témata jsou udržitelný rozvoj nebo ženská práva.

Poslední dámou v prezidentském klání je kandidátka populistické strany Praví Fini Laura Huuhtasaariová, která je ze všech kandidátů nejméně politicky zkušená. Od roku 2015 je poslankyní za stranu Praví Fini, kterou ale pobyt ve vládě rozštěpil. Osmatřicetiletá Huustasaariová patří do radikálnější skupiny původní strany, která je nyní v opozici. Asi nepřekvapí, že jejím volebním heslem je euroskeptické „Finsko zpátky“.

Z pánské části kandidátů se o post hlavy státu uchází za švédskojazyčnou stranu RKP (tradičně centristická) Nils Torvalds, který je poslancem europarlamentu a v mládí působil v komunistické straně. Torvalds je mimochodem otcem tvůrce operačního systému Linux Linuse. V kampani, laděné do modra, Torvalds nastiňuje témata jako jsou budoucnost EU či finské členství v NATO a referendum o něm.

Matadorem prezidentských voleb je Paavo Väyrynen, který má za sebou dlouhou politickou kariéru a celkem tři pokusy o to stát se prezidentem Finska. Člen Strany středu (Keskusta) letos nekandiduje za svoji stranu, ale kandiduje jako nezávislý kandidát. Väyrynen byl mezi roky 1970 až 2014 poslancem parlamentu, od roku 2014 působí v europarlamentu. Za svoji kariéru vystřídal pozice ministrů školství, práce, vicepremiéra, ministra zahraničí a ministra zahraničního obchodu. Patří tak nejostřílenějším politikům Finska a také k poměrně kontroverzním osobnostem – v současné době mezi ním a jeho domovskou stranou panuje velké napětí i vzhledem k tomu, že Väyrynen nemá vždy zcela mainstreamové názory. Jeho kampaň odmítá členství v NATO, není pro otevřenou migrační politiku a skloňuje pojem nezávislosti země (což také znamená, že je kritický k EU). S určitou mírou nadsázky je Väyrynen „finským Zemanem“, i když jeho politický styl a forma je poněkud jiná.

Není tak překvapivé, že kandidátem Strany středu je někdo jiný, a to bývalý premiér Finska Matti Vanhanen. Vanhanen byl poslancem za svoji stranu od roku 1991 a celkem dvakrát byl premiérem Finska. Předtím působil velmi krátce jako ministr obrany a na úřad prezidenta kandiduje po krátké politické pauze už po druhé. Tématem Vanhanenovy kampaně je v podstatě sjednocování společnosti a odmítání polarizace, které se týká i politicky relativně poklidného Finska.

Už po druhé na post prezidenta kandiduje za stranu Zelených Pekka Haavisto, která je od roku 1991 členem parlamentu a působil v minulosti jako ministr pro mezinárodní rozvoj a ministr životního prostředí. Haavisto se v minulých volbách stal ve druhém kole vyzyvatelem současného prezidenta Niinista. Haavisto je otevřený homosexuál a žije v registrovaném partnerství s mužem. V kampani zdůrazňuje celkem tři velká témata mír, lidská práva a životní prostředí.

Současný prezident funkci obhajuje

Současný prezident Sauli Niinistö má všechny šance svůj post na dalších pět let obhájit. V roce 2013 Niinistö kandidoval jako člen strany Kokkomus a měl za sebou dlouhou politickou kariéru jako poslanec, předseda parlamentu, ministr spravedlnosti, financí a vicepremiér.

I přesto, že byl jako prezident pochopitelně kritizován, tak nepatří k vyloženě polarizujícím politikům a k úřadu přistupoval poměrně úsporně. Vedle zdůraznění evropského rámce finské zahraniční politiky se Niinistö setkal opakovaně na jednání s Vladimirem Putinem, navštívil kvůli obchodu Írán, hostil v Helsinkách čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a na konci minulého roku jednal v Bílém domě s Donaldem Trumpem.  Volební téma je skryto, mnohoznačně, pod sloganem Mír rozhoduje.

Odhady zatím favorizují právě současného prezidenta. Některé z nich dokonce naznačují, že by nebylo potřeba druhého kola voleb, protože Niinista se chystá volit 68 % dotázaných. Jiné si tím, že druhé kolo nebude potřeba, nejsou tak jisty. Odhady se často mýlí, ale s určitostí se dá tvrdit, že Sale, jak Niinistovi místní říkají, má docela dobré šance na to svůj post obhájit.

Možná, že „kouzlo“ relativně poklidné prezidentské kampaně (s výstřelky jako je pragiátorský skandál Huuhtasaariové) ve Finsku, kde prezident volební kampaň vede a do debat chodí všichni kandidáti (a dokonce přitom většinou sedí a nikdo o tom nediskutuje), není nutné hledat v nějakých hlubokých kulturních a historických odlišnostech či rutině. Třeba spočívá právě v tom, že si tu lidé přiznávají, že v prezidentských volbách jde přece jenom o politiku…

Ilustrační obrázek: Autor: Veronika Sušová-Salminen

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.