Osmičková výročí supraosmičkového Roku republiky

Jiří Malínský píše o některých nejvýznamnějších „osmičkových“ výročích tohoto roku, ve kterém oslavíme sto let od vzniku RČS.

Dlouho očekávaný Rok republiky je tady. „Osmičkovost“ českých dějin, dnes již pověstná,  jej však ještě povyšuje: působí jako historický průsečík, v němž se prolíná celá řada pozoruhodných událostí, zobecňujících řadu vývojových trendů dnes již takřka 1200letých českých národních a státních dějin vně i uvnitř jejich variantního československého kontextu. Pokusme se projít tou alejí snů, vzdechů, utrpení i až kosmické radosti. Jsme to my sami, kdo jsme jejich hrdiny i smutnými bezmocnými svědky, přihlížejícími, ale i poprávu triumfujícími.

Ke každému z těchto výročí budou podle možnosti a času připraveny zvláštní články a komentáře.

Středověká a raně novověká výročí

7. dubna 1348 český filozof na trůně Karel IV. založil nejstarší univerzitu někdejšího evropského Záalpí (tj. území na východ od Rýna a na sever od Alp), slavné a slovutné Vysoké učení pražské, dnešní co do významu první českou univerzitu, Univerzitu Karlovu. Zakládací listinu této staroslavné školy zašantročili nacisté, a proto ji slavnostně obnovil prezident Budovatel prof. dr. Edvard Beneš, sám dlouholetý pedagog její Filozofické fakulty, o 600 let později. Bylo to poslední veřejné vystoupení tohoto skvělého československého a evropského státníka, v němž sice již řečí ezopskou, ale o to jednoznačněji byl vyjádřen skutečný prezidentův názor na poúnorový vývoj a současně i jeho odkaz. Zájezd do Prahy, do Vladislavského sálu pražského Hradu, byl také poslední Benešovou cestou z jeho sezimovoústeckého útočiště.

Roku 1448 zastavil budoucí český král dvojího lidu Jiřík z Poděbrad katolickou ofenzívu usilující o zvrat revolučních výsledků, kterých docílily polní obce polem pracující všech součástí husitského hnutí, které do života uvedla bestiální vražda českého sociálního a náboženského reformátora během kostnického koncilu. Poděbradův úspěch byl prvním krokem ke vzniku v Evropě ojedinělého státu náboženské tolerance a  rozmachu staročeské národnosti, který zhruba od poloviny 16. století měl i svůj hospodářský rozměr; v pozdním staročeském dominikálním velkostatku se zřetelně prosazovala námezdní práce na úkor poddanských povinností a jako varianta k nevolnickému připoutávání mlčící většiny své doby, ať byla ovládána šlechtou či městskými nebo církevními vrchnostmi.

23. května 1618 se odehrála v místnostech tzv. Ludvíkova křídla ve Starém paláci na pražském Hradě třetí pražská defenestrace. Touto událostí se spustil uváděcí konflikt světové války – česká válka (1618–1620) byla jeho součástí – evropského lidstva známý jako třicetiletá válka. Tragická událost vyhladila v české části zemí Koruny české protestantské obyvatelstvo (před roku 1620 bylo z 10 obyvatel Čech a Moravy kolem 9 evangelíků-protestantů). Po podepsání vestfálského míru roku 1648 ztratila naše země kolem 60 – 70 % obyvatelstva, nejen venkov, ale i města charakterizovaly zpustlé usedlosti a domy, tzv. poustky. Nedostatek pracovních sil vedl k utužení tzv. druhého nevolnictví a největšímu hospodářskému rozvratu, jehož následky byly překonány až během prvního desetiletí 18. století reformním okolím císařského strýce Marie Terezie a praprastrýce Josefa II. císaře Josefa I.

Předříjnová výročí

Roku 1798 se ve valašských Hodějovicích narodil český vědec mezinárodního věhlasu, autor proslulých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě otec moderního českého národa, historik, filozof a prognostik František Palacký.

V porýnském Trevíru se narodil roku 1818 vůdčí představitel demokratického vědeckého socialismu, spoluzakladatel Socialistické internacionály, člen SPD Karel Marx.

Ve stejném roce spatřil na severu Čech světlo světa jeden z nejvýraznějších a současně nejkontroverznějších představitelů první novočeské politické scény František Ladislav Rieger. Muž, který na prahu svého jinošského věku stačil ještě osobně poznat básníka a spisovatele Karla Hynka Máchu, se prosazoval do čela českého veřejného života postupně, a to nejen proto, že stal zetěm otce národa Františka Palackého. Jeden z nejohnivějších řečníků revolučního kroměřížského sněmu se stal během posledních let Palackého života vůdčí osobností české politiky a nesporným protagonistou i duchovního ruchu, jak naznačuje i vůbec první česká encyklopedie, jedenáctisvazkový Riegrův slovník naučný. Přestože nakonec politicky propadl během tzv. punktačních jednání na počátku devadesátých let předminulého století, skon tohoto veterána českého veřejného života (zemřel roku 1903) proběhl ve znamení úcty k sice rozporuplnému, ale také v mnohém nadčasovému tvůrčímu českému intelektuálovi.

Neúroda, hlad, podvýživa a zvýšený výskyt smrtelných chorob vedl roku 1848 v celé Evropě (výjimkou bylo nikolajevské Rusko) k vlně povstání. V českých poměrech měl revoluční rok 1848 mimořádný význam. Vysoko zazářila hvězda Karla Havlíčka Borovského a jeho Národních novin, kterou uvedlo památné shromáždění ve Svatováclavských lázních (stály zhruba v ose dnešní novoměstské Václavské ulice) a požadavky občanských, ale zčásti i sociálních práv. Zanikla stará šlechtická (patrimoniální) správa, kterou k 1. 1. 1850 nahradilo okresní zřízení. Říšský sněm zrušil poddanství a otevřel v Česku éru moderního občanství. Na přelomu let 1848 – 1849 v prostorách dnes opět církevního arcibiskupského zámku v Kroměříži vznikla v nedokončeném konceptu první demokratická ústava na našem území, o niž se z české strany zasloužili otec národa František Palacký a jeho zeť, vynikající řečník a první český ekonom vůbec František Ladislav Rieger.

Během let 1868 – 1871 proběhla v dnešním Česku vlna tzv. táborového hnutí. Bylo reakcí na odmítnutí českých emancipačních požadavků tzv. historického českého státního práva založeného na existenci staročeské státnosti. Několika desítek doložených táborů (mítinků, tvůrcem termínu je český utopický socialista a operní libretista spisovatel Karel Sabina) se účastnilo kolem 1,5 milionu lidí. Jedním z vrcholů táborového hnutí se roku 1870 stal Ještědský tábor, který vyzněl jako masivní demonstrace česko-německého přátelství. Táborové hnutí bylo úspěšné jen částečně; vedlo k jednáním o tzv. fundamentální články, jež vyvolaly zběsilou šovinistickou německou a maďarskou odezvu, takže roku 1871 od nich mocnář František Josef I. v posledním okamžiku odstoupil.

V prostých, prostorově skromných podmínkách uzavřené jizby někdejšího vyhlášeného hostince Pod kaštanem v Praze-Břevnově nedaleko míst, kde byl založen Boleslavem II. a sv. Vojtěchem vůbec nejstarší benediktinský klášter, se ve výroční den založení Univerzity Karlovy roku 1878 sešlo patnáct mužů, aby tu dali vznik nejstarší straně českého a československého socialistického dělnického hnutí – dnešní České straně sociálně demokratické. Hnutí, které se postupně rozvinulo do následných směrů (anarchistického, sociálně demokratického, křesťanskosociálního, národně socialistického a komunistického proudu), výrazně poznamenalo dějiny státu, v němž žijeme, revolucionizovalo životní styl a hodnotové orientace lidových vrstev a rozhodujícím způsobem se podílelo na obou odbojích, které v dnešní evropskounijní Evropě jsou základní kulturní legitimací jak českou, tak slovenskou.

Moderní osmičková výročí

Klíčovým výročím roku je sto let republiky, tj. 28. říjen 1918. Je to téma více než výživné už proto, že v širší veřejnosti o něm není nic bližšího známo. Do nedohledna se vytrácí smysl i odkaz tisíců obětí z řad prvního odboje i statisíců, které se staly proti své vůli potravou pro děla. Neméně vzrušující jsou i dějiny následujících let zhruba do let 1921 – 1923, kdy se rodí vlastní podoba První republiky.

Na počátku roku 1928 došlo k neméně důležité události. V prostorách smíchovského Národního domu se sešel ustavující sjezd československé sociálně  demokratické internacionály. Byla to událost doslova světodějná, která v tehdejší Socialistické dělnické internacionále neměla obdoby. Na jejich původních představách mnohé proměnil čas; to trvalé byl zmužilý odpor žen a mužů Německé sociálně demokratické strany dělnické v Československu proti henleinovskému teroru, sjednocení socialistického proudu a jeho symbióza, i když čas od času obtížná, s občanským (buržoazním) proudem. Také díky smíchovskému sjezdu První republika byla a zůstala ostrovem demokracie v jejím nejvýchodnějším západoevropském výběžku.

Mnichovská tragédie je dvojím příběhem. Tím prvním je nezměrné české hrdinství a odhodlání, tím druhým špinavá mnichovská hra západních demokracií, kterou nejlépe vystihl francouzský válečný hrdina Charles de Gaulle: v dopise své ženě napsal, že osud Francie je osudem madame du Barry, pobíhající před gilotinou a zoufale volající „Ještě chvilku, ještě chvilku“.  Vzryvem mnichovské tragédie jsou velkolepá vzepětí Slovenského národního povstání v roce 1944 a Českého květnového povstání v květnu 1945.

Naopak únorové události roku 1948, provázené vlnami zběsilého státního terorismu let 1948–1953/1955 jako nejvýraznějšího projevu z východu jednostranně vynucované sovětizace, zastavily na dlouho vzestupný vývoj Československa. Skutečnost však není nikdy černobílá: odkaz prvorepublikových avantgard v druhé polovině 20. století byl antitezí tohoto zhoubného vývoje a dal připomenout všem nejsilnějším stránkám české i slovenské národní povahy.

Nejvýraznějším projevem této ušlechtilé progresívní tendence se staly slastné okamžiky svobody a radosti Pražského jara osmašedesátého roku, jehož výsostným symbolem se stal slovenský komunista a sociální demokrat v jedné osobě Alexander Dubček. Prostý, československy smýšlející, jednající i  cítící Slovák, nepředstírající nic z toho, co prezentoval, mistr plebejské noblesy, ztělesňující statečnost, která se v nejtěžších chvílích života nebála přihlásit i k vlastním chybám a omylům. Tak vešel tento očekávaný, ale nenadálou smrtí zaskočený, jinak takřka jistý místopředseda Socialistické internacionály do dějin. A s ním i Pražské jaro a osmičkové období českých a československých dějin Masarykových, Benešových a Štefánikových.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.