„Nový svět je nevyhnutelný!“, říká Římský klub

Michael Kroh komentuje jubilejní výroční zprávu Římského klubu. Proč je nový svět nevyhnutelný a jaké konkrétní obrysy by mohl dostat?

Nedávno byla zveřejněna jubilejní výroční zpráva Římského klubu, sepsaná 45 autory. Už její doslova revoluční motto přitahuje pozornost. „Starý svět je odsouzen k zániku. Nový svět je nevyhnutelný!“ Zní to málem jako manifest socialistů z doby před sto lety, ale na rozdíl politických deklarací a poukazů na vykořisťovatelskou podstatu kapitalismu, zpráva přináší spoustu konkrétních údajů o existující krizi, která se tentokrát netýká pouze nerovného vztahu „kapitál versus práce“, ale samotné existence lidstva. Podotýkám, že nemám zatím k dispozici zprávu celou (nenašel jsem ji na internetu), ale pouze shrnutí jejích hlavních bodů, které zveřejnil ruský portál Planeta Kob. Ale i to, co je v něm obsaženo, stojí za zamyšlení a kritické zhodnocení, jakkoli se s některými dílčími závěry nedá plně souhlasit.

Hned v úvodu zpráva konstatuje, že planeta upadá, autoritářství a fundamentalismus jsou na vzestupu, spekulativní kapitál triumfuje. Současná „krize není cyklická, ale rostoucí. Neomezuje se na přírodu kolem nás, ale zahrnuje sociální, politickou, kulturní a morální krizi, krizi demokracie, ideologie i kapitalistického systému.“ Pokud by nabalzamovaný Lenin v kremelském mauzoleu byl schopen vnímat, spokojeně by se usmíval pod fousy. „Vždyť jsem to říkal už před první světovou válkou, kapitalismus je ve všeobecné krizi“. Bohužel recepty, které vůdce Ruské revoluce naordinoval, byly až příliš poplatné tehdejší úrovni poznání a nerozvinutosti ruské společnosti, aby přinesly světu něco víc než výzvu a potvrzení, že alternativa je možná. Nicméně na neúspěšném pokusu o nastolení nového společenského řádu jsme se mohli alespoň přesvědčit, že pro překonání kapitalismu jen odstranění kapitalistů nestačí.

Za hlavní příčinu deklarovaného úpadku kapitalismu považují teoretici Římského klubu v souladu s pokrokovými ekonomy (Piketty atd.) skutečnost, že se hlavním zdrojem zisku staly finanční spekulace. To způsobuje, že existuje přebytek kapitálu ve fiktivních, ale ziskových oblastech. A současně se oblasti, na nichž závisí budoucnost naší planety, potýkají s nedostatkem finančních prostředků. Na ekologický, finanční a průmyslový kapitál proto nelze pohlížet jako na ekvivalenty, z nichž můžeme libovolně vybírat nejziskovější variantu. To je výrazný odklon od dnešní ekonomie „hlavního proudu“, která upřednostňuje při hodnocení efektivnosti jednostranný pohled individuálního soukromého investora před společenským.

Životní prostředí, ekonomické ukazatele a demografický problém

Hlavním problémem soudobé ekonomie je zahrnutí dopadů investic na životní prostředí. To je také ústřední bod zpráv klubu už více jak čtyřicet let. Současné geologické období je nazýváno antropocénem, protože klíčovým faktorem utváření a vývoje přírody je lidská činnost. Zajímavý důkaz o převaze „zlidštěné“ přírody překvapil i mne. 97 % hmoty obratlovců na Zemi jsou lidé a dobytek; na všechny ostatní, od netopýrů po slony, zbývají 3 %. Nepřekvapí proto, že autoři varují před dalším globálním oteplováním, vymíráním živočišných a rostlinných druhů, a v neposlední řadě i před nadměrnou spotřebou produkující přílišné množství emisí CO2. Rozdíl mezi jedním procentem nejbohatších Američanů a průměrem světa je v tomto směru více jak padesátinásobný (318 tun na osobu a rok oproti šesti).

Velmi kritičtí jsou autoři zprávy k jednomu ze základních kamenů současné ekonomie – ukazateli hrubého domácího produktu (HDP). Je to téměř zaklínadlo, především pro politiky. Jeho základní vadou ovšem je, že nedělá rozdíl mezi činnostmi a nezapočítává samozásobitelství. Vyloženě škodlivé výrobní a spotřební aktivity se do ukazatele započítávají stejně jako ty potřebné a žádoucí. Zvýšení HDP – mantra politiků – ještě nemusí znamenat vyšší kvalitu života a rostoucí blahobyt. V této souvislosti si vzpomínám na diskuse o ukazateli hrubé výroby ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Ukazatel se podařilo zaměnit vhodnějším, jenže s opětovným nástupem kapitalismu na počátku devadesátých let se k nám zavržený způsob měření hospodářského rozvoje vrátil. Jak ho nahradit, se ovšem ve zprávě Římského klubu nedočteme s odkazem na jeho zakořenění v ekonomické teorii i v politice.

Neméně složitý je i demografický problém. Klub i nadále trvá na nezbytnosti maximálně snížit porodnost a „poděkovat zemím, které dosáhly rychlého snížení reprodukce“. Problémem ovšem je, že počet dětí se nejvíce snižuje tam, kde je namístě kritika ohledně emisí. V této věci však zpráva také uvádí, že není správné svést zvýšení zátěže planety jen na nárůst obyvatelstva: od počátku minulého století se počet obyvatel zvýšil pětkrát, ale ekonomický obrat čtyřicetkrát, spotřeba paliv šestnáctkrát a lov ryb dokonce pětatřicetkrát. Autoři však nejsou s to postihnout souvislost mezi nadměrným (s ohledem na místní zdroje) růstem obyvatel a absencí sociálních systémů. Můžeme se pohoršovat nad „prodejem“ nezletilých nevěst bohatým ženichům, avšak finanční obnos či alespoň pár kousků dobytka je pro chudou rodinu vítaným přínosem. A synové se snad postarají o rodiče lépe, když jich bude více a náklady se rozloží. Demografická exploze je zkrátka produktem bídy kombinované se zlepšením lékařské péče díky programům OSN či dalších organizací a současně chudobu dále prohlubuje. Je to začarovaný kruh, na který nemají recept ani renomovaní odborníci.

Zpráva sice konstatuje existenci potravinového problému, ale řešení nenabízí. Volně žijící zvěře a ryb je nedostatek a chov dobytka je jednou z hlavních příčin nadměrných emisí. Apely na šetření a rozumnou spotřebu míří do prázdna. Problém prohlubuje i rychle rostoucí urbanizace spojená s přesunem obyvatelstva do měst, tím i s úpadkem samozásobitelství a větší závislostí na potravinovém trhu.

Zajímavé jsou poukazy na temné stránky digitální ekonomiky. Autoři kritizují technoutopismus, který vidí v nových technologiích samospasný prostředek řešení klíčových problémů a varují před některými skutečnými nebezpečími nekontrolovaného vývoje a neetickým využíváním technologií, přičemž zatím není jasné, jak se tomu vyhnout. Autoři uvádějí výslovně, že sdílené produkty (například Uber) nesplňují většinou kritéria udržitelnosti.

Od materialismu k novému osvícenství?

Velký prostor je ve zprávě věnován světonázorovým otázkám. Pokud nedošlo při koncipování výtahu ke zkreslení dokumentu, pokládám tuto pasáž za nejproblematičtější. Autoři za jednu z příčin současného neutěšeného stavu považují i světový názor vzniklý v 18. a 19. století, jehož symbolem jsou mimo jiné Adam Smith, David Ricardo či Charles Darwin, respektive jejich nepřesná, zkomolená a potřebám utilitárního kapitalismu přizpůsobená interpretace. Kritika této interpretace je správná, Smith ani Ricardo neměli nikdy na mysli monopolní poměry, absolutní a komparativní výhody (a tím i nevýhody) z mezinárodní směny zboží považovali až na výjimky za přechodné, a především oba vycházeli z pracovní teorie hodnoty, kterou pozdější prokapitalistická ekonomie zavrhla kvůli Marxovu pojetí nadhodnoty. Stejně tak je možné souhlasit s tím, že Darwin nehlásal krutý „zákon džungle“, jak mu bývá občas připisováno.

S čím ovšem souhlasit nejde, je výpad proti tzv. naivnímu realismu a materialismu. „Naivní realismus i materialismus jsou filozoficky neudržitelné a prostě vědecky špatné“. Pokud jde o princip neurčitosti Heisenberga a pojetí Bohrovy komplementarity, autoři připomínají, že „interakce výzkumníka s jeho objektem je základní složkou aktu poznání“. Nemohu si pomoci, ale opět musím poukázat na Lenina, který již v roce 1908 zveřejnil tzv. „filozofickou definici hmoty“, která odolá i výše uvedeným paradoxům soudobé fyziky. Hmota je prostě vše, co se odráží ve vědomí, co je v protikladu s ním. Tedy i sám subjekt, který si uvědomuje sám sebe jako materiální bytost. Vztah hmoty a vědomí je z hlediska filozofie odlišný od vztahu subjekt – objekt. Zkrátka, autoři opakují již dávno vyvrácené námitky tzv. empiriokritiků a dalších podobných filozofických koncepcí. Jejich kritika směřuje fakticky k osvícenskému racionalismu předhegelovského období. Neomlouvá je, že Lenina patrně nečetli.

Namísto kritizovaného materialismu předkládá Římský klub eklektickou koncepci „nového osvícenectví“, v němž vidí synergii – hledání moudrosti skrze smíření protikladů – a rovnováhu. Samotný obsah je vcelku přijatelný: udržitelný rozvoj, rovnováha mezi krátkodobou a dlouhodobou perspektivou, mezi rychlostí a stabilitou, mezi individuálním a kolektivním, muži a ženami, rovností a spravedlivou odměnou. Nevím, proč ale do toho autoři pletou náboženství, kterému adresují kritiku (fundamentalismu) a současně i akceptaci. Na řešení všech vyjmenovaných protipólů a jejich rovnováhy (bohužel v realitě jde o ideální, okamžikový stav) nepotřebujeme nadpřirozeno, anděly, svaté ani další propriety náboženské víry. To, že oceníme papeže Františka a pokrokové sociální teology, ještě neznamená, že musíme přijmout jejich světonázorová východiska. Zpráva dále hovoří o nutnosti začlenit základní principy světových náboženství do mezinárodního práva. To je ovšem s ohledem na rozporuplnost starodávných náboženských koncepcí čirá naivita, která může vést až k důsledkům přesně opačným, než je heslo „úplného míru“.

Nový svět je nevyhnutelný

Závěrečná část zprávy má být výzvou k činu pod heslem „Come on!“. Shrnuje experimentální přístupy k řízení, ekonomice, vzdělávání, společenskému rozvoji a uvádí příklady jejich úspěšné realizace. Diskutované otázky zahrnují oblasti udržitelného zemědělství, decentralizované energetiky, regenerační výstavby a urbanizace, kruhové ekonomiky, reformy finančního sektoru, etických investic atd. „Zelené“ návrhy Římského klubu sázejí na obnovitelné zdroje energie a vyslovují přesvědčení, že někdy kolem roku 2030 začne klesat těžba ropy, protože se rozšíří a zlevní obnovitelné zdroje. Těžařský a zpracovatelský průmysl založený na ropě se změní v bublinu, která praskne. Tuto prognózu, která není nijak originální, těžko komentovat. Ropa se nevyužívá pouze pro energetiku, ale také například v chemickém, farmaceutickém a textilním průmyslu. O tom, zda budou všechny plastové výrobky recyklovatelné již za 15 let, silně pochybuji.

Autoři plédují, jak již bylo řečeno, pro nový přístup k ekonomické teorii. Domnívají se, že kruhová ekonomika, založená na recyklaci, prodloužené trvanlivosti spotřebních předmětů (opravami), obnovitelných zdrojích energie, sdíleném užívání věcí a udržitelnosti namísto maximalizace zisku, je vhodnou alternativou současnému pojetí. Nový světonázorový základ vědy by měl být úzce propojen s inovací vzdělání, kde by měl být důraz položen na vzájemné propojení a chápání vztahů, respektování kulturních rozdílů, syntetické myšlení (nejen na analytické), zkrátka na celé spektrum jak protichůdných, tak i komplementárních pohledů na budoucnost.

Vyvrcholením zprávy je představení ideálu „úplného míru“. Současné formy mezinárodní spolupráce a globálního řízení nejsou efektivní, je třeba najít mnohem účinnější. Autoři považují za nevyhnutelný vznik globálních pravidel závazných pro všechny země. Jednotlivé státy nemají právo dělat, co je napadne, a to tím spíš, pokud jde o důsledky ovlivňující celou planetu. Navržená řešení, ať již jde o Světová radu budoucnosti (World Future Council) Jakoba von Uexkull či Velký přechod (Great Transition) Paula Raskina s myšlenkou vytvoření „jednotného lidstva“, však míří do příliš vzdálené budoucnosti a v podmínkách dnešního světa představují sympatickou utopii. Její uskutečnění by znamenalo překonat svět založený na konkurenci a soutěži o ekonomické i politické výhody. Nový svět je ale skutečně nevyhnutelný, vyhlašuje Římský klub, a já s ním v tomto souhlasím. Snad příště řekne něco více a realističtěji, jak k němu dospět.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.